Účel světí prostředky. Už sto let

Slavíme sto let české státnosti. Trikolóra není snad jen na toaletním papíru a to, co se  děje kolem Tatíčka Stvořiteloviče Osvoboditele, má téměř všechny hlavní znaky kultu osobnosti. V souvislosti s tím je asi nejskloňovanější současnou frází ta o ideálech, z nichž Masaryk republiku stvořil. Nemohu si pomoci, ale vždycky, když je něčeho moc, začnu okamžitě přemýšlet, jestli toho není příliš. A jestli ta zářivě lesklá mince z ryzího kovu nemá i druhou stranu.

Oficiální mytologie praví o vzniku republiky zhruba toto: Masaryk stvořil z humanity, svobody a demokracie samostatné Československo. Pak si řekl: „Tož, demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty“. I osídlil ji člověkem k obrazu svému, jejž zachránil z krutého žaláře národů a vyzval ho, ať se nebojí, nekrade a množí se. Tolik k dnes slavené události praví historie psaná vítězi a dnešní politici i média.

O tom, že Masaryk měl při své stvořitelské činnosti v první řadě na mysli zmíněné ideály, vůbec nepochybuji. Byl vždy především humanistickým intelektuálem a vědcem a až dlouho poté i trochu politikem. Ale když se kácí les, tak prostě lítají třísky, humanista nehumanista. Nebo ještě lépe něco z Mussoliniho, Masarykova protikladu a současníka, se kterým se oba věnovali formování zcela  nového státu z hmoty státu starého: „Když chcete dělat omeletu, musíte rozbít vejce“.

Takže, i když máte v hlavě jen samé humanistické ideály, při prvním střetnutí s politickou i jinou realitou zákonitě zjistíte, že pokud chcete dosáhnout svého cíle, musíte se rozhodnout – buď ideály a velký kulový, nebo létající třísky, rozbitá vejce a vlastní stát.

Masaryk zvolil pragmaticky třísky a vejce, protože vlastně neměl na výběr a ideály tam šoupl zpátky hned, jak to jen šlo. Já mu to nezazlívám. Měl cíl a jeho dosažení si žádalo kromě ideálů především schopnost přizpůsobit se realitě. A realita si žádala přestat být na chvíli v zájmu věci vědcem a humanistou a stát se skutečným politikem. Tedy bytostí bez skrupulí, zábran a nežádoucích morálních koulí na nohách. Účel světí prostředky.

Není ale stoleté výročí dobrou příležitostí místo další adorace konečně zbavit Masaryka, legie, a vůbec celou první republiku mýtů a nánosu bezchybné dokonalosti? A přiznat, že zdaleka ne všechno bylo tak ideálně košer, jak je to servírováno?

Nebylo totiž zrovna málo toho, co Masaryk s Benešem a později i Štefánikem při svém zahraničním lobování pro republiku učinili a co v sobě obsahovalo všechno možné, jen ne ideály hodné zabudování do trvalých republikových základů. Jde o příliš velké množství mýtů, pohádek či bajek, z nichž mnohé prokázali obdivuhodnou trvanlivost a přetrvávají dodnes.

Začalo to vytvořením neexistujícího „národa Československého“, což byl účelový konstrukt, jehož hlavním smyslem bylo dosáhnout výraznějšího přečíslení tří milionů českých Němců, kterých bylo více než Slováků a vyztužit tak snahu ze všeho důležitého je vynechat. A pak následovala dlouhá řada dalších, řekněme diplomaticky tvrzení, jenž se ne zcela shodovala s fakty.

Do této kategorie patří především mýtus o strašlivém útlaku a dokonce hromadném válečném teroru, kterým Rakušané léta pronásledují „Čechoslováky“ a který měl za války gradovat až do tisíců popravených. Mýtus o pouze malých skupinách Němců, roztroušených po celé zemi, takže s tím z geografického hlediska nelze nic dělat.

Mýtus o dlouholetém celonárodním protirakouském aktivním odporu. Mýtus o touze celého národa po samostatnosti. Mýtus o legionářích. Mýtus o vlastní administrativě, sněmu a soudech, určený Slovákům, aby se necukali. Mýtus o jazykové a právní svobodě švýcarského typu, určený Němcům, kteří byli, na rozdíl od Slováků, na autonomii připraveni možná ještě lépe, než my. A našly by se i mnohé další.

Prostředky, které posvětil účel a které příliš nepasují dohromady s ideály, na kterých to celé má výhradně stát. A které by do kategorie ideálů asi nezařadil ani ten největší československý tatíčkovský fanoušek a vlastenec. Ten dvojí, a navíc ještě cinknutý metr, se kterým ti zeměměřiči republiku vyměřovali, by neměl být opomíjen. Ničemu to už dávno neposlouží, právě naopak.

Vyniká to obzvláště v případě českých Němců. Češi a Němci žili stovky let na společném území vedle sebe, nikoliv spolu. Mezi národy vládly silné antipatie a vecpat je do jednoho státu, přičemž „Čechoslovákům se“ dalo hodně a Němcům málo, bylo…neprozíravé.

Provést to celé navíc s opakovaným použitím násilí a ve spolupráci s Dohodou zároveň Němcům jedním dechem upřít to samé, na čem stála naše vlastní státnost a co bylo obsahem poválečného uspořádání i všude kolem, tedy práva na sebeurčení národa, bylo…velice neprozíravé. Plody neprozíravosti dozrály za pouhých dvacet let.

O Maďarech, Rusínech a Polácích nemluvě. A také o našich sousedech. Na jejichž úkor jsme se poskládali do té krásně dlouhé, nehájitelné  a na první pohled  potenciálně velice výbušné podkolenky. Pod laskavým dohledem svého mentora nedokázal Beneš za dvacet let svého zahraničního ministrování přijatelně uspořádat pro jakýkoliv stát naprosto klíčové sousedské vztahy. Místo toho, aby odstranil poválečné domácí i sousedské animozity, jezdil raději  po světě, kul pikle, spřádal dokonale nefunkční spojenectví a budoval si kariéru velkého mezinárodního politického hráče.

Tyto nepříliš vábně vonící  a proto nepříliš zdůrazňované faktory, které kromě naopak často zmiňovaných „ideálů svobody a demokracie“ rovněž stály u zrození Československé republiky, pak řečeno s Masarykem v jeho abdikační řeči také udržovaly stát. A ten přesně podle toho dopadl.

Zrozen ve lži, byl sám obelhán a zrazen. Opakovaně. Byl také opakovaně dělen, okusován a okupován. Nikdy se nebránil, pokaždé si našel důvod, proč to nejde. I to je nepřímý důsledek vlivu ne právě ideálních cest, kterými se až příliš často ubírala československá státnost. Když došlo na lámání chleba, jen plané žvanění znající elity pokaždé v bezradnosti zklamaly.

Na legionáře jsem nezapomněl. Jejich přínos byl důležitý a přinesli i nutné oběti, bez nichž by se dílo nezdařilo. Všechna čest, i když i tady je mnoho věcí k diskusi. Masaryk věděl, že pokud nepředvede republikovým kmotrům z Dohody skutečný fyzický boj za svobodu a v něm položené oběti, budou šance na vznik republiky minimální. Protože žvanit v hotelových salónech o vlastním státu nestačí, musíte jasně ukázat, že za něj i bojujete a umíráte. Sice na poslední chvíli, ale povedlo se. To úspěch v bitvě u Zborova byl zlomem, který teprve převážil misky vah definitivně na naší stranu.

Což je vzhledem k pozdějším událostem smutně úsměvné. Protože skutečný fyzický boj za vlastní svobodu není jen nutnou součástí jejího získání, ale stejně nutnou součástí jejího udržení. Protože ne každý má na prvním místě ideály humanity. Masaryk to věděl a v roce 1938 by republiku podle svého syna Jana určitě bránil, Beneš si myslel, že to ukecá.

Stát, jehož stoleté výročí slavíme, a kvůli němuž jeho zakladatelé dělali i věci, které v učebnicích nejsou, už i díky tomu dávno neexistuje. A neexistuje ani většina jeho původních obyvatel.

Němci a Maďaři byli vyhnáni. Rusíni nám byli odebráni jedním z celé plejády výborných Benešových spojenců i s notným kusem území. Slováci se odtrhli hned dvakrát a Židé byli povražděni.

Zažili jsme jho vlastní během druhé republiky, pak jha nacismu a komunismu, mezitím pár let svobody a teď si už zase pomalu zvykáme na další chomout. Je z luxusní kůže, pohodlný, umě zdobený a má krásně zvonivé rolničky. Jak se mu bude za dalších sto let říkat, ještě není úplně jasné.

Za oněch sto let republiky, jejíž výročí tak hrdě slavíme, jsme byli relativně svobodní a užívali si masarykovských ideálů svobody a demokracie zhruba třetinu času. Ve zbytku nám pokaždé někdo více, či méně poroučel. Po zatím posledním krátkém období naší svobody v letech 1990 až 2003, se momentálně opět nacházíme ve stavu, kdy o své zemi, svých věcech a o sobě samých nerozhodujeme sami. Což byl ten hlavní důvod, proč republika vznikla, nebo se mýlím?

Politik Beneš by se tu určitě cítil, jako ryba ve vodě, dohlíží na nás Francie, války nejsou a summit střídá summit, ale co humanista a idealista Masaryk? Byl by s tím, co se stalo s jeho dítětem, jemuž dával na dospění padesát let a také s tím, jak se dnes vykládají jeho ideály, spokojen?

Těžko říci, ale něco mi říká, že by určitě minimálně nevycházel z údivu. Protože z republiky, jejíž výročí vzniku tak hrdě slavíme a kterou vytvořil i díky tomu, že dokázal popřít své vlastní ideály, je díky tomu po sto letech pouhé nesvéprávné torzo, které by ho nejspíš skutečně rozplakalo.