15.5.2014
Kategorie: Společnost

Regulátoři štěstí

Sdílejte článek:

OD: RADEK DOMICA 15|05|2014

Jedním z častých mýtů naší civilizace je mýtus regulace. Má různé verze ale jeden společný základ. Tím je představa, že člověk jako jediný tvor na této planetě může uniknout krutým silám Vesmíru, může řídit jeho slepé síly ve svůj prospěch, může si zajistit vlastními silami štěstí.

 

[ad#hornisiroka]

 

Jistě, nikdo nepředpokládá, že dokáže ovládat například termodynamické zákony, nemůže zrušit gravitaci, nemůže vytvořit perpetuum mobile a podobně. Pokud chce létat, tak musí překonat gravitaci silou a k tomu nenávratně spotřebovat volnou energii. Je to samozřejmé a nikdo nepředpokládá, že by mohl létat jen proto, že je to hezké a ještě hezčí by bylo, kdyby ho to nic nestálo.

 

Je tu však podstatná oblast jevů, u nichž kupodivu představa, že bychom je nemohli ovládat, neplatí. Takovou oblastí je každý jev, v němž je podstatné, jako jsou prvky, které se tohoto jevu účastní, ve vzájemných vztazích, jde tedy o systémy, ve kterých klíčovou otázkou je uspořádání, organizace. Právě zde si rádi pěstujeme mýtus regulace, mýtus, který implicitně předpokládá, že v uspořádání systémů je možné všechno, nebo skoro všechno, a to bez nežádoucích následků.

 

V článku “Zákonitá distribuce bohatství” jsem popsal jak se bohatství v síti ekonomických vztahů nerovnoměrně distribuuje, ne z důvodů morálních poklesků chamtivce, ale jako doslova fyzikální důsledek nehomogenity sítě. Není to tedy etický problém, ale jde o jev, který funguje mimo jakéhokoli diskurzu o spravedlnosti, či nespravedlnosti. Dokonce jde o zákonitost, která definuje nespravedlnost jako přírodní zákonitost.

 

A tady přicházejí často na scénu regulátoři s tezí: “ale přece od toho má člověk rozum, aby se dokázal vzepřít bezduchému přírodnímu procesu!”

 

Nebudu zde nyní rozebírat určitý konkrétní případ regulace, ostatně o tom existuje bohatá libertariánská polemika. Na tomto místě se budu zabývat metodou, kterou regulátoři používají při analýze nějakého problému. Z jejich pohledu vypadá svět jako etický problém, tedy jako místo vztahů, které se dají jednoznačně rozdělit na dobré a špatné, přičemž samozřejmě ty zlé třeba odstraňovat a ty dobré posilovat. Současně však uznávají, že svět je mimořádně složitý a komplexní.

 

Jak tedy postupují regulátoři štěstí? Z celé (i jimi uznávané) komplexity vyberou jeden parametr, přisoudí mu validitu dobrý / špatný a ten začnou regulovat. Například usoudí, že je špatné, pokud někdo vlastní desítky miliard dolarů a zároveň miliardy jedinců žijí z dolaru na den. V ideálním případě tedy tento jediný parametr začnou regulovat tak, že na síť ekonomických vztahů rozprostřou síť redistribuce bohatství a věří, že tím se problém vyřeší. A v tom je právě jádro doslova hlouposti této metody. Síť vztahů je jak se všichni shodneme komplexní, nelze z ní vypreparovat jeden parametr a ten upravovat bez ohledu na dopad na parametry jiné. Každý uzel sítě té komplexity reaguje na každou změnu každého parametru změnou všech ostatních parametrů, v tom přece tkví komplexnost.

 

Jak jsem ve zmíněném článku ukázal na příkladu distribuce bohatství, pokud na síť rozložení bohatství rozprostřeme síť přerozdělování, čili jeden parametr nerovnoměrnosti rozdělení bohatství rozprostřeme síť redistribuce, tak sice v ideálním případě bude mít každý stejné bohatství, ale současně bude celkové bohatství sítě mnohem menší a síť přestane být schopná vytvářet svou komplexnost, nebude se vyvíjet. Nejprve zpomalí svůj rozvoj, pak bude stagnovat a nakonec upadat až k vlastnímu rozpadu. Nelze současně chtít, aby byly zdroje distribuovány rovnoměrně a současně, aby síť udržela svou komplexnost. Dva parametry z mnoha, které jsou vzájemně provázány tak, že se vylučují. Stejný přírodní zákon, jako je gravitační nebo termodynamické zákony.

 

 

Známe jiný příklad komplexní sítě, biosféru, kde vidíme jak svět reálně funguje. Život je tak nesmírně složitý, že ho ani částečně nedokážeme popsat a on si úspěšně na této planetě funguje již přes tři a půl miliardy let a neustále zvyšuje svou komplexnost, a to navzdory pěti hromadným vymírání. Změna v každém uzlu mimořádně složité komplexnosti biosféry probíhá právě v tom bodě a má přes síť vztahů dopad postupně na celou biosféru a následně přes komplexnost vztahů i na sebe. V podstatě to je pouze jinak převyprávěná Darwinova představa o evoluci. Každý organismus koná pro prosazení vlastních genů maximum bez ohledu na dopad v biosféře. A toto (na rozdíl od racionálního plánování) skutečně funguje a dokáže vždy optimum možného ve všech parametrech najednou. Ne ideální maximum v parametru jednom.

 

Je to vždy za cenu ztrát. Nedá se představit současně nehomogenní síť, kde by byli všichni vítězové. I to je přírodní zákon, zákon, který dokonce podle empirických pozorování má charakter tzv.. mocninné zákona , podle kterého, pokud sledujeme v komplexní síti kvantitativní parametry, které vzájemně na sebe úzce působí, tak výsledek se rozdělí ne lineárně, ale mocninně. Například malá skupina vlastní většinu bohatství, nebo při rovnoměrném sypání písku na hromádku je drtivá většina vznikajících lavin malá a pouze nepatrná část mohutná, nebo při vymírání živočišných druhů je drtivá většina malých vymírání a jen pár masových atd..

 

Ani příroda nevymyslela nic lepšího a kreativnějšího než živelnost, tedy stav, kdy se komplexita nereguluje jinak než autonomním úsilím každého jejího bodu. A to chtějí regulátoři všech vyznání přikazovat větru, dešti v situaci, kdy nejsou ani schopni popsat, natož pochopit to, co chtějí regulovat v celé jeho složitosti.

 

ZDROJ: menejstatu.sk

 

[ad#velkadolni]

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (10 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...