29.5.2018
Kategorie: Humor

Letadlo do Praglu

Sdílejte článek:

LADISLAV VĚTVIČKA

Jedneho podzimniho dňa zme se rozhodli, že se podivame do hlavniho města. Teda my zme se nerozhodli. Jedneho rana se u Věcha objevil Helmut, kery měl schovane mega v kapse.

[ad#textova1]

Naš stul, jak zme seděli s Dejvem, byl už pomalu zaplněny hořčicovyma sklinkama, v kerych bylo nalete bladymery. To byla tenkrat taka moda.

Dejv byl v te době vysoce vzdělany, bo jako jediny z nas robil baňsku. To sem věděl už z doby, kdy sem jeho profesorce marxizmu – leninyzmu položil na stolek brožurku o Chartě 77 a tu hydru z teho malem jeblo. Dneska ta rezava tlama mimochodem furt robi jakusik propagandystku na baňske. Dokonce na stejne fakultě a sedi v tem samem kanclu jak gdysik, akurat vyhodnocuje žadosti o dotace z Brusela a přijmy ma dvacetkrat vyšši.

Ale to by byl zas jiny přiběh.

Začněme u teho, že Dejv nejenom, že byl oproti nam vzdělany, on jako jediny z nas navic opravdu robil. A to byla činnost hrdinna a čestna, to zme všeci uznavali. To dokonce aji komunysti uznavali.

Nas by to v te době nikdy nenapadlo, čemu by měl člověk v počatečnich fazach kapitalizma robit? Ale Dejv měl pohodovu robotu v bytovem družstvu Ostravsko – karvinskych dolu. Shodu okolnosti měl na starosti nadhernu oblast Hrušova, Muglinova a Liščiny. V dennim styku s tmavšim osazenstvem těchto nebezpečnych čtvrti ziskal mnohe zajimave zkušenosti a zasoboval nas denodenně přiběhama, nad keryma rozum stal. To bylo furt – pane majster, nevite, kdo nam ukradnul gamaty? Kdo čornul radyjatory? Jak je možne, že nam ve spanku vyřezali trubky ze zdi? Zařidite nam nove? Přece nemožete dopustit, aby naše děcka mrznuly!

Je fakt, že co se tyka komunykace, tak po každodennim styku s jinym etnykem se Dejvova slovni zasoba, paměť a tolerance ztenčovala.

Ale jinak byl Dejv fakt chytry. Navic měl dokonaly přehled o kompletni světove filmove a hudebni sceně. Na to byl Dejv fakt macher.

Když ku stolu přichazal Helmut, Dejv pravě dokončoval povidani o kulturnim zažitku z předešleho večera. Bohužel, Dejv, přestože byl špičkovym hudebnim znalcem, byl tak zhuleny, že mu zakladni informace zrovna vypadavaly. Ale to se prostě stava. Pokud nechcete, abyste nevypadali na obchodnim jednani jak nekompetentni idyjoti, tak to prostě nehulte.

Ovšem Dejv byl pod vlivem tehacečka rozkošny:

„Synci, ten film byl dokonaly. Fakt dokonaly. Cosik vam o tym povim. To byl jako normalně dokument z teho festyvala a hlavni hvězdu tam byl ten negr… no, však vite, ne? Ten negr jak hraje opačně na tu gytaru. Kura, fčil se nemožu vzpomenut na to jmeno. Ale to je jedno, však ho znate, taky ten negr s taku kudrnatu hlavu jak hraje opačně na gytaru. No a to všecko bylo na tom festyvalu, ty vole tam bylo snad sto tisic lidi a všeci dupali a hulili travu a žrali papirky s elesdečkem, no pohoda. Kura, fčil se nemožu vzpomenut na to město, ale je to zname misto, je to kajsik v Irsku, nebo ve Skocku, ale to neni podstatne, bo prostě tam hral ten negr a ten byl vynikajici, fakt, jak hral opačně na tu gytaru. A cely ten film byl o tym festyvalu v tym Irsku a bylo to fakt jako dost dobre.“

To nas zaujalo natolik, že zme zatužili taky zajimavy film zhlednut tež, enem zme museli zjistit, o co vlastně ide.

„Ty, Dejve, posluchej, a nebyl to Wuctok?“ zeptal se Helmut.

„Jasne, vole! To je ta anglicka vesnica, kaj to v tym Irsku probihalo! To je ono! A všeci tam dupali a žrali ty papirky a ten negr pak umřel, bo mu už bylo dvacet sedum a spravny rocker by měl umřet nejpozději ve dvaceti sedmi tajak ta tlusta škareda Ameryčanka s chraplavym, vychlastanym hlasem.“

„Ty, Dejve, posluchej, a nebyl ten gytarista Džimy Hendryks?“ prudil zase Helmut.

„Jasně, vole! Dyť ti to povidam celu dobu, ten Hendryks měl kudrnatu hlavu, hral opačně na tym festyvalu ve Wuctoku a pak umřel! Ale tohoto bylo škoda, bo sice už měl věk, ale zase fajně hral na tu gytaru, tak to je člověkovi tak nějak lito, když talentovany negr umře, přitom klidně ještě rok, dva mohl hrat…“ zasnil se Dejv.

Teho využil Helmut, šahnul do hlubokych kapes svojeho montgomeraka, hodil na stul obrovsky pakel plny modrych, smetanovych bankovek a mocně potahnul z cygara.

Čuměli zme na ten balik jak ščuři do ryny. Helmutovi to ale připadalo normalni, citil se panem situace. Tuž co se divite? Taci prostě su chlopi z Prajzke.

„Kaj to utratime, synci? Zaletime se do jakehosik Wuctoka?“ usmival se a rozplyval nad stolem zaplněnym modryma smetanovyma bankovkama, na kere mu z cygara odpadavaly kusky popela.

„Poletime do Praglu,“ navrhnul jsem, bo sem ještě nikdy nikam neletěl a moje jedina povědomost o tym, jak to vypada v letadle a na letišťu, byla ta z dvacateho devateho dila majora Zemana s nazvem Mimikry. Za jinych okolnosti bych možna navrhnul jine město, třeba Mnichov, ale nevěděl sem, jestli tam litaju přime linky a připadalo mi, že střilani pilota enem tak kvuliva blbemu vyletu neni uplně košer.

Navrh byl přijaty jednomyslně.

Tuž zme objednali letenky, hodna pani v Českych ajrolinkach u Elektry nam je vytiskla, tym byla veškera adminystratyva vyřizena a mohli zme valit.

No ja, jenže do odleta nam furt zbyvalo ještě 24 hodin.

Vyšli zme na venek a šli to promyslet na Spolek. Helmut ve starem, vytahanem montgomeraku, my v našich obnošenych tričkach.

„Takhle do hlavniho města nemožete, synci, musim vas vybavit,“ povida Helmut, když mu po patem Radkovi padnul zrak na naše buty. A tak o tři piva později nam na Masarykaču u Batě kupil každemu nove koně, take dluhe, kožene, špičate buty, na kere letěly baby, bo byly drahe jak cyp.

V Lase nas vybavil novyma hadrama, džinama, džiskama Wranglerkama, no kura, pro každeho to mohlo byt oblečeni aji s butama tak za osum litru. To byl měsični vydělek haviřa na předku. Helmut sam přitom byl furt ve starem, šedem montgomeraku a ošupanych butach.

Vypadali zme jak z modniho magazina. Dokonce nam nechal nastřelit aji naušnice, abyzme byli „in.“ Ale to se neda nic robit, když ma člověk reprezentovat až v hlavnim městě, musi to mět jakusik fasadu. Helmut by byl schopny kupit nam aji celeho koňa, kdyby se jakysik v centru Ostravy prodaval.

No ja, ale do odleta furt zbyval den. Co fčil? Do Věcha zme nemohli, bo by ty nove hadry zasmradly, bo v tehdejši svobodne době se tam samozřejmě hulilo jak cyp.

Nedalo se nic robit. Vlezli zme do potravin a cely vuzek zaplnili chlastem. Kura, těžke to bylo, že zme ten vuzek ani do tramvajky nemohli uzvednut. Helmut prohlasil, že to je poprve, kdy vidi tramvajku zevnitřku, bo do te doby aji stometrove useky byl schopny jezdit taxikem.

Co tež chcete od Prajzaka?

Tramvajku zme teda vzdali. Jenže s vuzkem plnym chlastu nas žaden taxikař nechtěl zebrat, ani když jim Helmut nabizel přemrštěne častky. Nic neni totiž pro taxikařa horšiho, než když mu poblujete jeho milačka, nebo když by se mu tam šprajcnul vuzek z Priora a on by ho nemoh dostat ven. To je prostě taxikařova nočni murka.

Mohli zme vuzek zahodit a chlast narvat do kufra, ale vuzka zme se nechtěli zbavit, bo zme za něho dali pětikilo. O prachy ani tak nešlo, ale babě v prodejně zme vysvětlili, že to je nejkrasnějši vuzek na světě a že si ho od ni kupujeme z lasky. Tuž bylo jasne, že kdybyzme ho fčil nechali kusek od prodejny, tak by se to te nebohe děvuchy mohlo dotknut, měla by trauma a to zme fakt nechtěli.

Tak zme nakonec zvolili tramvajku, s pomoci řidiča a cestujicich uspěšně vyzvedli vuzek plny chlastu nahoru na plošinu, a uspěšně zme ho v Hrabuvce zas dostali z plošiny dule, bo zme valili ku Dejvovi, kery měl kvartyr nedaleko od Včelina. Dejv, kery byl zaměstnancem byťaku, měl nadherny kvartyr v nejvyššim patře typickeho hrabuvkovskeho cihloveho baraka, takže se tam postupně vytvořil take vymoženosti, jako byl bazen, kery si postavil v ložnici, nebo krb v obyvaku, z kereho akurat provalil ďuru tam, kde kdysik byval funkčni komin, aby kuř nemusel jit z krba přes obyvačku a okna ven.

Bylo to idealni misto. Bylo to romantycke. Ležet v bazenu, chlastat bladymery nebo džin s tonykem, hulit u teho travu a pak se jit vyhřivat ku krbu.

Přes noc zme všecek chlast z vuzka vypili. Ale co jineho by tež od nas ten vuzek plny chlastu mohl čekat, že? Nečekal snad, že si před nim sedneme na dupu a budeme se před nim zbožně modlit, že ne?

Rano, jak už to u kavarenskych povaleču byva, zme zaspali.

Ale jak člověk je pod tlakem, funguje rychle. Zehnali zme taxikařa, narvali se přes jeho kecy o opilcach do vnitřku a valili na letiště. Taxikař nas na Mošnově vyklopil čtvrt hodiny před oficialnim odletem letu do Prahy. Bylo to o držku. Letenky byly sice kupene, ale my nervozni, bo zme nikdy v takem divnem prostředku jako je letadlo neseděli. Ale neměli zme co ztratit.

Všeci cestujici už byli v letadle. Letištni ostraha byla protivna jak třiska v dupě, když zme se přes ňu pokušali dostat bez palubnich vstupenek do letadla.

Museli zme zpatky na přepažku nechat se vystavit jakesik palubni papirky s mistenkama. Baba za okynkem ČSA by možna nebyla taka neustupna, kdyby Helmut nezapomněl doma občanku. Bez ni mu baba v okynku Českych ajrolinek fakt nechtěla vydat zakupene listky do letadla.

„Co vy si tady kura myslite? Vite kdo ja sem? Před sebu mate manažera jedne z nejslavnějšich kapel, kera jede do Prahy robit předskokany Dyparplam a vy mě nechcete pustit?“ řval Helmut na nebohu babu.

„Kaj ste cosik podobneho viděla, že bych třeba ve vlaku do Praglu měl vytahovat občanku? Když to ide ve vlaku bez občanky, musi to jit aji v letadle, kere rozhodně neni větši jak ten špinavy vlak, kery se hupe na rezavych kolejach a ma honosne jmeno Ostravska střela!“

Alkoholovy oder okolo něho fakt daval najevo, že by jeho muzikantska identyta mohla byt pravdiva a mezinarodni skandal si tenkrat těsně po převratu ani policajti, ani obyčejne uřednice nemohli dovolit. To neni jak dneska, kdy su všeci schopni vas buzerovat, že vam pipaju buty nebo pasek.

Tuž baba ještě chvilu pyskovala, ale drobna pozornost z Helmutovy štědre kapsy prolomila ledy.

Dejv vlezl do take te protiteroristycke brany, kera udržuje teroristy všeckych zemi v klidu, aby sebu do letadel nebrali kalašnikovy, erpegečka a jine hračky pro dospěle chlopy. Ovšem brana začala hukat jak kdyby pronašal německy pancerfaust, kery vykopal strykovi na zahradě.

Ochranka ho poslala zpatky.

Dejv, dva metry vysoky chlop, vytahnul z jedne kapsy plastovu kinofilmovu krabičku s travu, z druhe kovovu verzatylku, keru použival misto šlukovky, obě ruky zvednul nad hlavu a tym padem aji nad hvizdajici branu a bez problemu prošel, alarm se neozval. Policajt se na něho usmal a kyvnul mu směrem k vychodu. Krasna doba. To byl ten svobodny čas, kdy lidi ještě nebyli buzerovani za to, že si beru sodovku a chleba s řizkem do letadla. Nemuseli se zuvat, ani poskytovat otisky svojich prstu, nemuseli se podrobovat otvirani svojich baťužku a vylivani skleniček s šamponem, masažnim gelem nebo obyčejnym novičokem.

Když si představim, jake buzeraci su podrobene miliardy občanu světa enem pro to, že jakysik anglicky buzerant vyhodnotil, že v deci napoja se može skryvat smrtelne nebezpeči pro lidstvo a od te doby vas buzeruju při každe navštěvě nadraži, keremu se řika letiště, tak je mi zle, co si všecko nechame libit.

Ale to by zas byl uplně jiny přiběh.

Po Dejvovi zme prošli aji my všeci přes tu divnu, železnu věc. Štyry promile v krvi železne braně vubec nevadily. A tak zme se ocitli ve stroji, kery byl na rozdil od vlaku schopny povznest se nad pozemske problemy.

Citili zme se povzneseně tajak Franc Jozef v Bad Ischlu v letě roku čtrnact. Tež netušil synek, co ho čeka.

Kontrola proběhla podle našich předtav, všecko zme stihli, a tak zme do letadla, stroja schopneho opustit ostravsku zem a během hodiny letu přistat v Praglu, hlavnim městě naši provincie, vlitli plni euforyje, sledovani nasranyma pohledama ostatnich cestujicich. Bez zbytečnych řeči zme posedali na volne mista tak, abyzme to měli blizko k baru.

Z negatyvnich reakci lidu zme si nic nedělali. To už tak u nas chodi, že lidi su naštvani, když se jini lidi okolo nich bavi a oni sami nemožu, bo musi na šichtu nebo jakusik hlupu schuzku.

Rozvalili zme se na sedačkach a odevřeli ferneta, kereho Dejv rozlel do plastovych kelimku.

Z toalety vylezla podivna postava, podle fialoveho saka a kravaty zme pochopili, že se jedna o novopečeneho podnikatela. Oni se tenkrat mysleli, že fialove sako, kravata a bile fusakle su symbolem uspěchu.

„Sedněte si až k voknu, pane. Toto je mý místo,“ prohlasila ta srandovni postava. Helmut nereagoval, dolel si ferneta a podal nam flašku.

„No tak sedněte si až k voknu, nerozuměl jste mi?“ zvyšil hlas ten šašek.

„Rozuměl, ale čekam až kvokneš, pyčo,“ odpověděl klidně Helmut, zvednul se a nešťastnu nahodu kypnul trochu ferneta na podnikatelovy bile fusakle.

„No to snad nemyslíte vážně! Neumíte se chovat? Budu žadat vodškodnění!“ vztekal se ten nechutny vekslak.

„Tady maš litr, kup se jine fusky a val jinam, pyčo, nebo tě vypnu,“ použil legendarni hlašku Helmut. Nemusel ho dluho přemluvat.

Hned po vzletu přišla letuška s otazku, co budeme pit. Zasoby zme sice měli, ale pro jistotu zme si hned po vzletu naporučali desitky tych malych flaštiček.

„Co byzme tak asi pili? Přines pivo a ty male srandy!“ prohlasil Helmut a jen co to vyslovil, tak usnul, bo měl asi po předešle noci deficyt spanku. To byla vyhoda, bo tym padem nemohl robit ostudu.

A tak zme pili bez něho.

Jinak se za dobu letu nic zvlaštniho nestalo. Enem objednavku chlastu zme asi ze šest razy zopakovali. Let z Mošnova do Praglu je tak hodinovy, měli zme co robit, ale nakonec zme všecky ty flašky, male i velke, zvladli a totalně tym vyprazdnili zasoby Českych ajrolinek, čimž zme jim asi zpusobili ekonomicke problemy, takže za par roku malem zkrachovaly, ale to už je zas jiny přiběh.

Vystup z letadla byl v pohodě, až na to, že Helmut blbě našlapnul, podkluzla mu noha a zašprajcoval se do tych schudku z letadla. Ale letušky mu rady pomohly. Za prve to byl host byznysove třidy, za druhe se ho už rady zbavily.

Před letištěm zme zamiřili k prvnimu taxikařovi.

„Posluchej, cype, kaj si mam schovat travu a taky maly baliček s penězama, ať mi ho tu v Praglu jakasik prakurva nečorne? Mam tu asi mega,“ obratil se na nejbližšiho drožkařa Helmut.

Taxikařovi vylezly oči z dulku.

„Co prosííím?“ zeptal se nevěřicně.

„Nic, zeber nas kajsik do centra, hňupe a neřeš,“ prohlasil Helmut.

Myslim si osobně, že nebylo uplně rozumne řikat zlodějovi, že mate u sebe mega, ale Helmut si to nemyslel a klidně se svěřil do rukou chlopa, kery se sotva vyznal v pražskych uličkach.

Nechtěl sem dopadnut jak kamoš, kery se před paru dňama u mě objevil nahy, enem v lyžařskych butach, kere kdovi kaj splašil. Helmut ho totiž nechal bez zaplaceni v ukrajinskem baru v centru Ostravy. A take věci si ukačka uměju pohlidat, tak mu za trest zebrali hadry a nechali z centra Ostravy až do Poruby pochodovat naheho, enem v lyžakach.

„Tuž co tu mate noveho, vy pražske kurvy?“ zahalekal na taxikařa po cestě Helmut, když se v polovině cesty, kajsik u Smichova probral.

„Ta hruba slova bych si vyprošoval, pánové. Co se týče novinek, tak o kterou oblast byste měli zájem?“

„My zme grafici a jedeme do Alkrona na celosvětovy sjezd grafiku, tak tu neřeš, pyčo, naše zajmy a vypravjaj cosik, bo je s tebu nuda,“ vymyšlal přiběh Helmut.

„Tak když jste grafici, tak je nyni tady taková novinka, zavezu vás ke Kodaku, oni vás vyfotí a hned vám tu fotku daj na tričko.“

To znělo zajimavě.

Vlezli zme do prostor prodejny Kodak, kde za pultem stala švarna děvucha.

„Ty vole, taku fotografku bysem chtěl mět doma v lužku,“ prohlasil sem.

„Fotografky su na nic, nejlepši baby su hostinske ty aspoň nepyčuju a nalivaju,“ nesuhlasil Dejv.

Fotografka nereagovala, asi neuměla Ostravsky. Anebo z nas měla strach. Česky zme ji teda vysvětlili, o co nam ide.

Kyvla, srovnala si nas do řady, zvolala: „Usměv!“ Mistnosťu se zablesklo. A přesně v tym okamžiku sebu Helmut plesknul o zem při svojem prvnim opravdovem epileptyckem zachvatu.

Bankovky se mu vysypaly z kapsy a mega se valalo na dlažkove podlaze spolu s Helmutem. Uklidnili zme Helmuta, Dejv mu nacpal verzatylku plnu marjanky do huby ať si nepřekusne jazyk, a podařilo se nam uklidnit aji fotografku, kera měla strach z teho, že tam ma ukrajinsku mafiju.

„Jeden zachvat ještě nemoc neděla,“ prohlasil po par minutach statečně Helmut a tak zme si z teho tež moc nedělali.

Fotografka nas zas rozestavjala do řady, bo puvodni zaběr se ji nepovedl, mistnosťu se zase zablesklo a všecko se opakovalo. Helmut, bankovky, zem a tak dale. Dva zachvaty na take male časove ploše, to se už aji nam zdalo nezvykle, tak zme zavolali zachranku.

Ta ho odvezla, zrobili mu jakesik vyšetřeni, napichali do něho take divne hadičky a doporučili klid na lužku. Z leve aji prave ruky mu trčely draty, kere vedly do takych pruhlednych flašek, zavěšenych u stropa.

Helmut to vydržel asi patnact minut. Podle pozdějšiho zapisu ošetřujiciho lekaře pacient vykřikl: „Jebu na to!“ vyrval si hadičky z ruk, dokrvavene tričko nahradil novym bilym tričkem s jakusik rozmazanu fotku a odešel z nemocnice, nehledic na protesty personalu…

Sešli zme se v naši oblibene vyhulene knajpě U zpěvačku. Vzduchem se linul modry kouř ze zelenych bylinek. Jediny volny stul byl u typka, kery byl tež modry, bo byl pokerovany od hlavy až k patě. Včetně pysku. Vypadal jak z jine planety. Klidně ho mohli angažovat jako Gargamela ku šmoulam.

„Za cos seděl, pyčo?“ přisednul jsem k němu.

Typek se kysele ušklibnul, okolo sedici partyja zhulenych slovenskych zedniku se smala.

„Jsem profesor Franz a muj trestni rejstřik je čisty,“ prohlasil Gargamel.

„Před nama se nemusiš stydět, pyčo. Nam to nevadi, že znaš Leopoldov zevnitřku. Ale muselo to byt dluhe, co, když tě pokerovali všude. Jak si to robil v kupelkach? Mukli museli mět radost, když tam měli takeho modreho kolibřika, co?“ rozesmal se Helmut při te představě.

Profesor z Akademie, pozdějši neuspěšny kandydat na českeho prezidenta v prvnich přimych prezidentskych volbach, se nesmal. Asi si teho kolibřika dokazal představit. Ani když mu na stole přistala štvrta runda ferneta, balantynky, slivovice a koňaku, kere Helmut platil, tak nezměnil nazor a netvařil se veseleji. Rozhodnul se nas vyhnat kajsik jinde.

„Kluci, toto není vhodný misto pro vás, ostravské umělce,“ prohlasil profesor ironycky a nasměroval nas tak k dalšim dobrodružstvim. „Měli byste si zajit do Bunkru.“

Bunkr. To slovo zme už slyšeli, ale nevěděli zme, kaj ho najit. V tehdejši době nebyly žadne internety, ani chytre mobily, nebyly džipiesky a mali Cukrbergři ze svojima fejsbučkama a guglama ještě tahali kačery na americkych dvorkach. Ale tenkrat se ještě lidi bavili s lidma a tak nam poradili. Dneska už lidi spolu nemluvi, maju skloněne hlavy, čumi do mobila a když se chtěju vyfotit, tak už neumi požadat kohosik živeho a tak maju taku tyčku, na keru ten mobil nasadi a dalkovym ovladanim se zrobi fotku sebe sama si.

Bunker. Byl to hezky podnik. Profesor měl pravdu. Okamžitě nam bylo jasne, že zme v pravy čas na pravem mistě. Bylo tam plno nadhernych, zhulenych lidi v nejneuvěřitelnějšich kostymach. Helmut byl jak v raju. Pobihal od jedneho cypa k druhemu, od chlopa v žlutem saku k idyjotovi v ružovych teplakach, všem kupoval panaky, flašky a kartony cigar a pak po jakesik době na čas zmizel.

Když se po paru hodinach objevil, byl zavěšeny do divneho chlapka ve fialovem saku s vycpavkama a v ruce maval papirem tajak stary Čembrlejn když se vracal z Mnichova. Byla to smluva na dluhohrajici desku pro našu neegzystujici kapelu. Chlapek ve fialovem saku nas zahrnoval přivalem burbonu, bo Helmut dohodnul, že vyplatu nechceme v penězach, ale v burbonach, což teho pražskeho žyda nadchlo, bo si myslel, že ušetři. Neušetřil.

Diky tomuto fiktyvnimu kontraktu zme se stali středem pozornosti cele andrgraundove společnosti Bunkra a Dejvova naplněna verzatylka a naše burbony kolovaly po celem klubu. Byli zme slavni. Děvčat bylo dost, prašti umělci nas považovali za sve bratry a tak zme byli krali večera.

Chlop ve fialovem saku trochu pyskoval, když zme k ranu s děvuchama opušťali prostory Bunkra, ale podařilo se nam ho zbavit, když s nim Dejv jebnul o stěnu. Helmut si navic objednal sado-maso prostytutku, kera přijela cela v koženem, s ocelovyma dutkama, keryma zahnala teho fialoveho buzeranta zpatky do baru.

Kulturni zažitek v Praglu mohl pokračovat, ale v poledne zme se raději zdekovali z hotela, bo Helmut trochu rozparal povlečeni. Neda se nic robit, ty ocelove dutky maju přece enem jakusik silu.

Kupit listek na letadlo bylo komplikovane, tak zme prošli Šervudem, vlezli do haly pražskeho hlavniho nadraži a vystali si řadu před pokladňama.

„Tři listky, pyčo,“ oznamil Helmut bezelstně dystyngovane pani za přepažku.

Pani se posunula bryle na nose a zadivala se Helmutovi přimo do jeho červenych oči: „A pán si bude přát Ostravu hlavní nádraží nebo Ostravu Svinov?“ nenechala se vyvest z miry.

To byla dobra otazka. Ze Svinova to bylo kusek do Šimka, ale z hlavaku zase kusek na Spolek.

Vyhral to Šimek. Po dobu jizdy se pak už nic zvlaštniho nestalo, bo zme spali.

Probudila nas celni kontrola na polske hranici za Bohuminem, takže zme objednali taxika a po cestě se stavili u Helmuta doma v Ludgeřovicach.

„No to je dost, že zje konečně doma, Helmutku, kajs byl tak dluho?“ přivitala ho mama

„Ježiš, mamo, neblazni, idu enem Dejvovi pro kytaru,“ oznamil ji Helmut a zase zmizel.

Pani z hlavaku měla pravdu, měli zme to kupit na hlavak, bo zme stejně skončili na Spolku.

* * *

[ad#pp-clanek-ctverec]

Předchozi kapitoly z knihy Vitězslava Hrčky a Ladislava Větvičky HELMUT možete najit tady.

VETVICKA
Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (19 votes, average: 4,84 out of 5)
Loading...