13.1.2018
Redakce
0
Kategorie: Doporučujeme, Společnost

O zákonech a svobodě

Sdílejte článek:

PETR ZÁVLADSKÝ

Když jsem poslouchal rozhovor Vladimíra Pikory s Martinou Kociánovou, ve kterém oba zmiňovali to, že nám svobody den za dnem ubývá tempem nebývalým, pohnulo mě to dopsat text, který jsem měl už dost dlouho rozepsaný … ale nebyli lidi.

[ad#textova1]

Už od přelomu století se zlobím, že jsme se bohužel vydali cestou pozitivního výčtového práva, tedy, že původní pravidlo: „co není zákonem výslovně zakázáno, je povoleno“ se zvrátilo do úplného opaku, tedy: „co není zákonem výslovně povoleno, je zakázáno“. Včetně toho kdo, s kým, jak, čím, kdy a proč. Plus samozřejmě nezbytné účelové výjimky, aby se v tom už nevyznalo ani prase. Nezbytná je zásada jednoho zákona, platného pro všechny stejně.

Je vcelku jasné, že takováto zákonná džungle velice vyhovuje právnické profesi, protože vlastně každý zákon lze vykládat celou řadu způsobů a interpretací, podle toho, jak to komu momentálně vyhovuje. A samozřejmě to je bič na člověka obyčejného, který si nemůže dovolit zaplatit extra drahého právníka, takže se v případě jakýchkoliv sporů (zejména se státem) stává jakýmsi submisivním nevolníkem a naděje, že právo rozhodne v jeho prospěch, je spíše mikroskopická. Nehledě k tomu, že při fyzické nemožnosti takové právo obsáhnout, potenciálně žije člověk neustále s jednou nohou v kriminále. Stačí, aby si na něj stát prstem ukázal, a vždy se najde něco, kde pochybil, nedodržel, neposlal, nevyzvednul, nevykázal, nepřiznal.

Ale hlavně, právo je v tomto případě nepředpokládatelné, neintuitivní. Markantně to vidíme například v oblasti podnikání, které je všechno ostatní, jen ne svobodné, protože je sešroubováno tolika předpisy a zákony, že se podnikatel de facto stává pouze zaměstnancem státu, jemuž je dočasně svěřen výkon řízení „jeho“ firmy. Ale pokud firma neplní požadavky státu, je rychle umravněn a zahnán do úzkého koridoru zákonných regulí. Tím se ovšem ze soukromého podnikání stává podnikání významně ne-soukromé.

Korunu tomu všemu dává ještě v podstatě nulový respekt k soukromému vlastnictví, který nám zde zbyl ještě od soudruhů komunistů, kteří si s takovou věcí příliš hlavu nelámali. A sekundárně i velmi podezřívavý a nepřátelský pohled zaměstnanecké veřejnosti na soukromé podnikatele jako takové.

A to vůbec nehovořím o něčem takovém, jako je plánování (čímž nemyslím státní centrální plán), protože zejména naprosto nestabilní prostředí, jak daňových, tak dalších zákonů, nařízení a prováděcích předpisů, se mění den ze dne. To, co jsem si prokalkuloval dnes, zítra zcela jistě už neplatí, a investice, která se zdála být možná a zisková, mávnutím legislativního proutku může být pozítří hluboce ztrátová. Jenže zákonodárce, když kácí les, nekouká na to, že létají třísky.

Ostatně zákonodárce nikdy škodu neplatí, ani z veřejných peněz, natož pak ze svých. A tak se nám jako na běžícím pásu vytvářejí zákony absurdní, nesmyslné, ekonomicky zvrhlé, zmrvené ještě navíc lidovou tvořivostí samotných zákonodárců, takže z původního záměru zákona je nakonec obludný paskvil, který se novelizuje, ještě než začne platit.

Už na počátku prvního tisíciletí zapsal Tacitus, že: „čím více zákonů, tím horší stát“. Jenže my, ve své pýše, jsme si z něj ponaučení nevzali, spíše naopak. V devadesátých letech, kdy jsme měnili státní režim z centrálně řízené ekonomiky na ekonomiku svobodnou a tržní, bylo jasné, že celou řadu zákonů je nutné předělat. Není zcela jisté, zda některé ze zákonů byly přijaty ve špatné podobě ze zlého úmyslu, nebo spíše z neschopnosti domyslet důsledky, ale to už dnes nezměníme.

objem-platnych-pravnich-norem-cr.jpg (42,315 kiB)
Zdroj: Odbor legislativy a koordinace předpisů MV ČR (2015, trend PeTaX)

Strmý nárůst počtu zákonů se netýká jen našeho státu, ale u nás byl lavinovitě spuštěn po roce 1989. Jen bych připomněl éru Miloše Zemana a jím avizovanou legislativní smršť, která navazovala na naše přistoupení k Evropské unii a odstartovala unifikaci našeho práva s právem evropským. Ovšem jiné vlády si s ním nijak nezadaly. V každém případě můžeme konstatovat, že (nejen) naše právo zvlčilo a přestalo plnit úlohu, kterou dosud ± zachovávalo, dokonce i po většinu éry minulého režimu.

Říkal-li jsem, že čím více zákonů je v platnosti, tím je větší nesvoboda, je třeba připomenout ještě jeden aspekt, a tím je, že zákony nevznikají samy od sebe (a dokonce ani ty evropské ne), ale jsou přijímány demokraticky zvolenými politickými garniturami a mohlo by se snadno říci, že jsou to zákony demokratické. A v tom je právě jádro problému.

Velmi často se asociují dvě slova, která ale v žádném případě nejsou synonymy. Jedná se o výrazy svoboda a demokracie, které bývají často libovolně zaměňovány, ačkoliv jsou doslova v kontradikci. Můžeme poměrně směle říci, že čím více (anebo: o čem více) demokracie rozhoduje, o to je jednotlivec méně svobodný.

Samozřejmě, jako vždy, zazní hned první námitka dle výroku sir Churchilla, že: „demokracie je nejlepším způsobem ze všech špatných způsobů vládnutí“. Bohužel, už se tak často necituje jiný výrok téhož státníka, že: „nejlepším argumentem proti demokracii je čtvrthodinový rozhovor s voličem“. Ano, jsem ochoten přistoupit na argument, že demokracie je rozumným způsobem, jak nekrvavě vyměnit jednu vládu za jinou. (Pokud to ovšem není tak, že výměnou jedné vlády za druhou stejně obdržíme zcela stejnou politiku.)

Je třeba také připomenout to, že každý způsob vládnutí a každý režim trpí svým sebezbožněním, tedy jen obtížně připouští vlastní kritiku a pokládá sám sebe za nejlepší. Tím se oklikou dostávám zpět k otázce: ano, připusťme, že demokracie v nejnutnější míře je (snad, možná) přijatelná. I přes vědomí, že ti, kteří se ocitli v menšině, nebo ti, co vůbec nehlasovali, budou k přijetí výsledku proti své vůli a násilím donuceni. Protože právě v tom je „jádro pudla“.

Z hlediska reálné možnosti něco (demokraticky) změnit, se účinek snižuje přibližně se čtvercem vzdálenosti. Pokud rozhoduji něco sám za sebe, mám teoreticky stoprocentní jistotu, že ke změně dojde. Pokud budeme o něčem rozhodovat v rámci rodiny, síla osobního vlivu na rozhodnutí samozřejmě klesá. Budeme-li o něčem rozhodovat v rámci našeho domu, je náš vliv ještě menší, na úrovni města je náš hlas již téměř neslyšný. A to nemluvíme o celém okresu nebo dokonce kraji. Na celostátní úrovni, či dokonce na úrovni nadnárodní, je naše vůle zcela marginální.

I proto se stát snaží urputně a setrvale veškeré rozhodování od občana vzdalovat, centralizovat, aby lidé v podstatě neměli žádnou možnost zásadní věci měnit. Ty zůstávají plně v režii těch, kteří stát reálně ovládají, nejčastěji politiků, lobbistů a státních úředníků.

Proto musíme odvodit, že čím méně se bude demokraticky hlasovat (a o co méně budeme mít demokraticky přijatých zákonů), o to můžeme žít svobodněji. Protože čím dále jsme od místa rozhodování, o to je náš vliv nižší a o to více se ocitáme ve skupině těch, kteří budou donuceni, tedy, nebudou svobodní. Protože, přátelé, dnes v podstatě žijeme v diktatuře. V demokratické diktatuře náhodných a proměnlivých většin (které zhusta vůbec nejsou reprezentativní a jedná se jen o ad hoc vytvořené skupiny), výsledkem jejichž činnosti je jen utažení útlaku o další závit.

Jistě všichni známe pořekadlo o vaření žáby. Právě to a nic jiného je, co se nám právě teď děje. Dokonce sami sobě „demokraticky“ přikládáme pod kotel, v němž sami sedíme. Polínko za polínkem, vaříme se ve vlastní šťávě. Ovšem demokraticky.

Východiskem z toho je jediná věc a jediné opatření: už si nesmíme dovolit žádné legislativní smrště, už si nesmíme dovolit, aby jakákoliv nová vláda či parlament prokazovaly svojí činnost prostřednictvím tvorby dalších a dalších zákonů, vzájemně si odporujících, nepochopitelných a složitých, o kterých sám ministr spravedlnosti s nestoudností prohlásí, že právo není pro lidi, ale právo je pro odborníky. Něco tak zpozdilého, hloupého a arogantního už jsem neslyšel velmi dlouho. Je to právě naopak: právo musí být jednoduché, srozumitelné a hlavně stabilní.

Kdysi, za toho zatracovaného Rakousko-Uherska, existoval báječný zvyk: pokud byl vypracován nový zákon, byl přizván z ulice nějaký obyčejný člověk, který si ho musel přečíst, a poté jej musel vlastními slovy znovu převyprávět na potvrzení toho, že mu správně porozuměl. Pokud toho nebyl schopen, zákon byl připraven špatně a musel se přepracovat. Nedochovaly se sice záznamy, jak bylo naloženo s autorem toho špatného zákona, zdali ho musel po přepracování ještě stokrát podepsat, anebo jestli dostal od císaře takovou držkovou, že si to do smrti pamatoval, ale byl to zvyk, ke kterému bychom se měli vrátit!

Nic by se nestalo, kdyby parlament za celou svoji éru přijal třeba jeden jediný zákon (ale kvalitně vypracovaný a konsensuální), a to ještě s platností až po probační době několika let. A to nemluvím o tom, že u každého zákona by měla být provedena předem ekonomická kalkulace a dopad na kapsu každého daňového poplatníka, a bez tohoto výpočtu by vůbec neměl být předkládán.

Ovšem to za předpokladu, že primárním zájmem je ochrana soukromého majetku a šetření kapsy daňového poplatníka, nikoliv to, jak si představuje úřadující Bureš a socialisté před ním, že primárním zájmem je naplnění státní pokladny. Ne a stokrát ne!

Je třeba radikálně seškrtat sociální stát, je třeba vrátit věci do správných kolejí, a za každou korunu, kterou je stát nucen od občana vybrat, by měl poníženě poděkovat v hlubokém předklonu! Ne jako dnes, kdy si osobuje právo na takřka všechny disponibilní prostředky, které ekonomika vyprodukuje a jejichž přerozdělováním si jen stát tvoří a nakupuje závislé voliče.

Sociální stát zde není od nepaměti, dokonce ještě ani za mé generace nebyl tak šílený. Peklo bylo odstartováno v polovině šedesátých let minulého století, s érou levicových studentských hnutí, kterým se vlády (nejen v západní Evropě) snažily velmi populisticky vyhovět, a jen o několik málo let později to dokonaly, když ropná krize 70. let způsobila masovou nezaměstnanost, a státy se ji s využitím keynesiánské doktríny snažily vyřešit zběsilým budováním sociálního státu, který se tak zcela vymknul kontrole. (Což jsme my v devadesátých letech přeochotně za vydatné pomoci socialistů napodobili jako západní standard, aniž bychom brali v úvahu rozdíly ve výkonu ekonomik. A dodnes je nám to balvanem na noze, který brání — i podle OECD — nejen přibližování naší příjmové hladiny západu, ale i kapitalizaci soukromých firem.)

Pro mne je v nejbližší budoucnosti volitelná pouze ta strana, jejímž základním pětilístkem programového prohlášení bude:

  1. výrazné omezení sociálního státu, omezení přerozdělování a státních výdajů všeobecně,
  2. dramatická redukce právního řádu a to nikoliv metodou jeden za dva, ale metodou škrtání,
  3. velmi razantní a tvrdá redukce státní byrokracie, společně s odebráním privilegií, která jí byla v posledním období nepatřičně přiřknuta,
  4. zrušení celé řady úřadů, státem vydržovaných neproduktivních organizací a politických neziskovek, ale i financování politických stran a odborů,
  5. omezení demokracie na centrální úrovni na jen skutečně nejnutnější rozhodování.

Takový program by mi úplně stačil, aby ta strana byla volitelná. Všechny ostatní programové body jsou zcela zbytečné a nejsou potřeba, protože vyplývají z této pětice. Pokud to neuděláme, utopíme se jen v dalším smrtelném socialismu, tentokrát importovaném ze Západu.

Tak asi tak.

[ad#pp-clanek-ctverec]

ZAVLADSKY
Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (24 votes, average: 4,83 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Fremr a jeho kámoš cigoš

    CHALLENGER S opožděním a jistým nadhledem se p.t. čtenářům nabízí trochu jiný pohled na našeho nespravedlivějšího a nejprofesionálnějšího trestního