19.4.2017
Redakce
0
Kategorie: Ekonomika

Okrádání státem (I.)

Sdílejte článek:

PETR ZÁVLADSKÝ

Vytočil mě Babiš nejméně ve třech otázkách. V první snad nesmírně drzé prohlášení že „všeci tuná kradnú“ čímž zcela popřel presumpci neviny a postavil všechny samostatně se živící osoby do zástupu potenciálních kriminálních živlů.

[ad#clanek-respo]

Druhým výrokem, který byl zcela nepřijatelným, bylo, že malé firmy „sú na nič“ (jak on to probůh může vědět, nebo jakým právem o tom bude rozhodovat?) a rozhodl se jim vyhlásit ekonomický džihhád. Tím se pasoval sám do role jakéhosi generála Pauluse, který v bitvě o Stalingrad obětoval celé křídlo armády, jenže víme, že ve válce mlčí nejen múzy ale i právo, takže se nelze příliš divit. Ale ministr financí je v mírových dobách pouhým sluhou a nikoliv generálem, který by mávnutím maršálské hole rozhodoval o osudech statisíců druhých.

Třetí výrok (a nebudu ani vypočítávat další sprosťárny, které vypustil ze svých mluvidel), bylo, že podnikatelé okrádají všechny ostatní. Že z toho výroku plyne jasný duch marxistického kolektivismu, ponechávám snad stranou, ostatně pan ministr v marxistickém duchu byl vychován a marxistické strany byl členem. Ale co prosím znamená, že NÁS okrádají??? Koho nás?

Nikdo, zejména ne vysoký státní úředník, ministr, nesmí propagovat ani vyjadřovat třídní ani jinou nesnášenlivost vůči jednotlivcům či skupinám osob, obzvláště pak vůči menšinám, kterými jsou například i podnikatelé a živnostníci!

Samozřejmě že primárním zlodějem nejsou podnikatelé, nýbrž naopak stát, ačkoliv v jeho Ústavě je jasně stanovena deklarace, která říká, že soukromé vlastnictví je nedotknutelné. Přesto stát využije sebemenší příležitosti k minimálně 50procentní konfiskaci soukromého majetku a ještě to pokládá za legitimní.

Já vcelku rozumím tomu, že proletářským masám se takové výroky mohou líbit, ale uvědomme si, že každá koruna, kterou stát vydobude násilím z rukou legitimních soukromých držitelů, kteří je získali dobrovolnou směnou s ostatními účastníky trhu, je skutečnou primární krádeží, ze které bohatnou pouze ti, kteří jsou přímými zaměstnanci státu, ať jsou to úředníci, ministři, poslanci, či jiní státní zaměstnanci, ale pro nedobrovolného plátce je efekt z těchto konfiskovaných peněz malý až žádný.

Možná vás rozčiluje, že píšu „konfiskovaných peněz“ a nerespektuji to, že stát za ně poskytuje nějaké služby, na které peníze potřebuje. Chtěl bych, ale pokládejme si objektivně otázku, zdali objem prostředků, které stát vybírá, je úměrný tomu, jaké služby občanům poskytuje, zda má občan dostatečnou kontrolu nad tím, jakým způsobem jsou jeho peníze utraceny. A do jaké míry může zasahovat do redistribuce peněz, které mu státu silou odejme.

V prvé řadě musíme tedy konstatovat, že náš stát se bezpochyby řadí do široké skupiny spíše daňových pekel, než daňových rájů. Otázka totiž není dnes položena tak, že občané požadují nějakou skupinu služeb, která stojí X peněz děleno počtem plátců, tedy částky Y na hlavu. Mechanismus je dnes ustanoven tak, že stát vykořistí z ekonomiky a soukromého vlastnictví nejvyšší možný objem prostředků, se kterým pak nakládá naprosto svévolně podle vlastního uvážení, mj. ke korupci budoucích voličů, nebo ke korupci spřátelených podnikatelských skupin, anebo zcela účelové k politické propagandě.

Poněkud mě překvapuje, že masa pracujících si nechala poměrně snadno namluvit klišé z přelomu 19. století, že jsou vykořisťováni podnikatelskou třídou a nevšimla si, že pokud je někdo skutečně vykořisťován, pak jsou to skutečně oni, ale právě a jen státem.

Poměrně dlouhé věky existovalo pravidlo, že král jako vlastník nějakého území, zdaňoval pouze majetnou šlechtu; běžný člověk platil jen desátek církvi. Až nástup „moderního státu“ stanovil zdaňování nejen střední třídy ale dokonce i chudiny.

Pokud by tedy pracující třída byla schopná a ochotná zahodit předsudky, kterými je krmí dnešní levicové strany anebo fašizující strany typu ANO, pak by museli pochopit, že stát je společným nepřítelem všech, kteří něco produkují, ať vlastníma rukama anebo vlastní podnikatelskou snahou. Že by měli držet společnou basu proti státu, který první i druhé okrádá nekonečným způsobem bez zřejmé protihodnoty.

Podívejme se ještě na způsob vnímání daní z druhé strany. Nevnímejme to pouze prizmatem státismu, ale právě z pohledu plátců. Když se podíváte na výplatní pásku, uvidíte tam základní informaci, že v řádku daň je odečteno 15 %. To se nezdá nikterak děsivé. Ale kde je realita? Ďábel se totiž vždy skrývá v detailu, který je ukryt pod povrchem buď propagandy, anebo kamufláže pravdy.

Kdysi se moje známá rozčilovala nad tím, že superhrubou mzdou byla neskutečně okradena a nebyla schopná pochopit, že vyjádření superhrubé mzdy na pásce jen ukazuje míru toho, jak ji stát neskutečně okrádá (pravda, její tatínek byl členem Komunistické strany a Veřejné bezpečnosti).

Ale zpět k daním. Jaké je právní pojetí daně? Pod hrozbou postihu platíme státu a státním institucím a vůbec nezáleží na tom, kdo ten který fragment daně zasílá, tedy zda je to podnikatel a platí de facto pokutu za to, že někoho zaměstnává, anebo zaměstnanec ze své hrubé mzdy. To si stanovme jako premisu: je to jedno! Je jedno, čím jménem se ta část daně finančnímu úřadu státu dosílá; adresátem je vždy stát.

Vraťme se k tomu jaká je vlastně definice „superhrubé mzdy“?

Můžeme bez obav říci, že jde o produkt, který vytvořil zaměstnanec ve spolupráci s kapitálem podnikatele a úhrnem jde o finanční zhodnocení tohoto kumlativního produktu na základě nějaké smlouvy. Není pochyby o tom, že pokud by zaměstnanec dlouhodobě vytvářel produkty nižší hodnoty, než je superhrubá mzda, generoval by tím ztrátu a takový zaměstnanecký vztah by bez existence zákoníku práce (a dalších privilegií) neměl dlouhého trvání.

Je potom nepochybné i to, že veškeré výpočty se musí odvíjet od toho, co pracovník reálně pro firmu vytvořil, tedy od částky superhrubé mzdy. Jinými slovy hrubá mzda je jen určitými štítkem pro zastření předchozí loupeže státu.

Nyní můžeme ještě položit otázku, která se týká takzvaně povinných odvodů na zdravotní a sociální pojištění. Rády se tyto částky jmenují právě pojištěním, ačkoliv postrádají základní znaky pojistné smlouvy, znaků smluvní volnosti a možnosti smlouvu, která je nevýhodná, vypovědět. Jelikož oboje není možné, pak se nejedná o pojistnou smlouvu, nýbrž po čisté brutální a nevyhnutelné zdanění, ať tomu říká každý, jak chce.

Ostatně co si budeme říkat, stejně částky putují na účty státní organizace, anebo na sice takzvaně konkurenční, ale podle státních direktiv fungující plus mínus soukromé organizace. Dokonce i výpočet výše takzvaného pojistného je odvozen na stejném principu procentní srážky z produktu, který nepokrývá skutečná rizika, nýbrž prostým způsobem zdaňuje (jen skrytou formou).

Protože jsem naplnil rozumnou míru tisíce slov v podstatě jen úvodem k problematice, nezbude, než tu podstatnou a datovou část přesunout do druhého dílu, abych nerozumně neobtěžoval příliš dlouhým článkem, jako minule.

Ale jsme všichni, kteří něco produkujeme, otroky zvlčilého sociálního státu. Tak to je!

[ad#pp-clanek-ctverec]

… pokračování …

ZDROJ: PeTaX

bloger_963

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (21 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky