Zmaření převratu v Turecku je špatnou zprávou pro demokracii

Tento týden je v rámci světové politiky velmi horký. Po teroristickém útoku ve Francii jsme od včerejšího večera svědky pokusu o vojenský převrat v Turecku. Nyní je jasné, že pokus o odstranění diktátorské kliky prezidenta Recepa Erdogana byl neúspěšný.

Vojenské převraty jsou historicky vnímány převážně negativně, protože z principu direktivní a nedemokratický způsob vlády armády většinou nahrazuje v dané zemi vládu více či méně demokratickou. Pro současné Turecko ale platí, že vojáci mohli dočasně nahradit islamistickou diktaturu s tím, že avizovali vypsání demokratických voleb.

Prezident Erdogan se po dlouhém působení na pozici tureckého preméra v letech 2003-2014 ujal prezidentského mandátu a začal rychle upevňovat svou moc. Jak ze státní správy tak z oblasti veřejného života začal tvrdě odstraňovat své názorové odpůrce pod záminkou, že jsou to lidé, kteří osnují jeho sesazení.

Erdogan se postupně obklopil jemu věrnými a oddanými, kteří poslušně realizují jeho diktátorský styl vlády. V zemi probíhá stále více politicky motivovaných procesů s představiteli opozice a byla již téměř zcela zlikvidována nezávislá média. Nejvíce nepohodlní lidé jsou dokonce fyzicky likvidováni.

Jako egocentrický diktátor se Erdogan projevuje také vůči zahraničí, když podporuje teroristické skupiny bojující v Sýrii, anebo když neváhal závažně poškodit vztahy Turecka s Ruskem po sestřelení jeho stíhačky.

Jedinou Erdoganovou “devizou” je geopolitická významnost jeho země, která je tak historicky lákavá jako spojenec jak pro Východ, tak pro Západ. To je taky jediný důvod, proč je Turecko již od roku 1952 členem NATO. Mělo sloužit díky své poloze jako zastrašující prvek prostisovětské a nyní protiruské politiky Západu.

V poslední době se “atraktivita” Turecka v očích Západu, zejména EU, zvýšila v souvislosti s imigrační krizí. Nadbíhání evropských politiků Erdoganovi, nejvíce ze strany německé kancléřky Angely Merkelové, bylo chvílemi až nechutné.

Díky této pochybné “atraktivnosti” Turecka je tak ze strany Západu pokrytecky Erdoganovi tolerován jak nedemokratický režim a porušování lidských práv, tak jeho agresivní mezinárodní politika. Nyní se opět Západ postavil na stranu tureckého diktátora. (Ne)překvapí, že první jej podpořil americký prezident Obama…

Co bude následovat? Vnitropoliticky nelze od Erdogana očekávat nic jiného než brutální potrestání všech, kteří měli s pokusem o převrat něco společného, což už turecký diktátor ostatně stihl avizovat. Lze si představit obnovení trestu smrti a jeho hromadné uplatnění. Erdogan a jeho vládnoucí klika si upevní svou moc.

V mezinárodním kontextu si všechny země, které již Erdogana podpořily a nebo podpoří, ušpiní své ruce krví jeho odpůrců, kteří už zahynuli a nebo ještě budou za účast na pokusu o odstranění jeho diktátorského režimu popraveni…

PP – K článku snad jen jako dodatek status Zbyňka Passera na facebooku:

• Erdoganovo vítězství je prohrou pro Evropu a svět. Turecká armáda vždy byla zárukou sekularismu země.
• Erdogan ztělesňuje to nejhorší z osmanského imperialismu i podpory a organizace islámského terorismu.
• Erdogan byl významným spoluviníkem loňské vlny muslimské migrace do Evropy. Destabilizuje další země v regionu.
• V noci tak zvítězil islamismus nad sekularismem. Bude pokračovat zatýkání, vydírání a vraždění novinářů.
• Zvítězil brutální postup proti opozici, perzekuce kurdské menšiny a největší armáda v regionu směřuje k islamizaci.
• Turecko disponuje americkými jadernými zbraněmi. Právě sekulární armáda bývala parciální zárukou jejich bezpečnosti.
• Je smutnou ironií, jak média hlavního proudu a většina komentátorů během noci držela palce despotovi a nedemokratickému diktátorovi. 

[ad#clanek-respo]

ZDROJ: Rudolf Hruboň