14.6.2013
Kategorie: Společnost

Mít krytá záda a … “za flanděru je všecko v cajku”

Sdílejte článek:

POJA 14/06/2013

Dnes nepotřebujete vědět, co je v pořádku a co ne, ani nepotřebujete řešit, co je dobré a co špatné. Nepotřebujete znát pojmy jako morálka či odpovědnost. Potřebujete jen dvě věci. Mít všechno papírově v pořádku podle požadavků úředníka a mít dost známých, kteří vás vytáhnou z průseru.

 

[ad#hornisiroka] 

 

Před pár lety jsem dělal kolaudaci stavebních úprav v bytě. Stavební povolení zahrnovala rekonstrukce jádra, avšak práce byly o něco obsáhlejší. Mimo jiné jsem předělával podlahy – místo starého linolea jsem dával plovoucí. Na stavebním úřadu Praha 12 jsem se při vyřizování stavebního povolení ptal, zda nepotřebuji povolení i na výměnu podlah. Prý ne. Tak jsem všechno udělal, zařídil, oběhal, sehnal a pak pozval úředníky na kolaudaci jádra. Paní úřednice přišla, prohlédla si jádro, řekla hm hm hm a pak začala šťourat do podlah.

 

“Koukám, že máte také nové podlahy,” dí úřednice konverzačním tónem.

“To mám,” odpovídám bezelstně.

“A máte to od nás povolený?”

“Neřekli jste mi, že to mám mít povolený,” utrousil jsem sklesle, očekávajíc průser.

Úřednice vítězně píchla ukazovákem mým směrem: “No jasně, když jste to neoznámil!”

“Oznámil,” kontroval jsem nakvašeně. “Oznámil jsem celý rozsah prací, ale řekli jste, že potřebuji povolení jen na jádro.”

 

 

Úřední matadorka vytasila ULTIMÁTNÍ argument: “A KDO konkrétně vám to řekl?”

“Jak to mám vědět? Myslíte, že si pamatuji každého úředníka i po tolika měsících? Prostě mi to řekl někdo na vašem úřadu.”

“To vám také nemusím věřit,” čpí ta svině pod nos i dál.

“Heleďte a proč to vlastně řešíme?” Ptám se smířlivě.

“Potřebuju prohlášení dodavatele stavby o shodě materiálů v rámci zvukové izolace,” nesmířlivě kontruje.

“Dodavatel stavby? No to jsem já a doklad o shodě materiálů jsem dodal. Je to mezi těma papírama. Je tam použitý materiál Mirelon a potvrzení o shodě je přímo z Hornbachu, kde jsem to kupoval.”

Úřednice předvedla obličej č. 132 – Překvapený makak: “To mi ani neříkejte, že jste si to dělal sám. To mi RADĚJI a PRO VAŠE OSOBNÍ DOBRO neříkejte.”

“A to jako proč.” Začínal jsem se vnitřně vařit. “Co je na tom, kurva, divnýho? Vždyť to je skládačka, kterou zvládne i retardované dítě, anebo libovolný státní úředník. Proč bych na takovou blbost měl vyhodit dvacet tisíc jenom za práci, když si to můžu udělat sám. Si myslíte, že ty prachy seru? Mirelon tam je, klidně se podívejte, třeba támhle v rohu nemám ještě lištu, je vidět pod. Klidně vám ukážu i další místa.”

Úřednice se začala tvářit nesmírně komisně, ale ponechala invektivy bez reakce. Asi byla zvyklá.

“Pane, mě nezajímá, zda tam ten Mirelon máte nebo ne. Já to potřebuji mít na papíře.”

Odešla a dala mi 14 dní na to, ty papíry si od dodavatele stavby sehnat. Stálo mě to tenkrát flanděru skotský, kterou jsem dal známému se stavební firmou. Za to se mi podepsal pod papír, že mi podlahy dělal on, a že tam ten Mirelon fakt je. Úřednice byla spokojená, měla svoje papíry a přestala opruzovat. Kolaudaci jsem dostal.

 

 

Ano, úřední šiml řehtá a tahá z nás papíry. Kdysi jsem si zařizoval modrou knížku, tak jsem si od různých doktorů sehnal horu papírů, tlustou jak můj palec. Bylo mi to na hovno. Vzali mě a oznámili mi to s úsměvem. Posléze se jeden kamarád chytil za hlavu a prohlásil, že za flanděru by mi to zařídil, kdybych řekl. Ale už bylo pozdě. Zabil jsem rok a půl svého života na civilce. Ovšem papíry potřebuju dodnes. Papíry a znalosti z oboru úředních potřeb a požadavků. Když jsem letos převáděl byt do osobního vlastnictví, bylo potřeba vyplnit přiznání k dani z nemovitosti. K tomu bylo potřeba sehnat potřebné koeficienty pro výpočet daně, ty aplikovat na nesložitý vzorec, vypočítat, vyplnit a mít to všechno v cajku. Koeficienty byly v mém případě tři, což je prý ještě docela dobré. Ovšem nebýt paní správcové v našem domě, asi bych byl v prdeli. Udělalo se mi mdlo, jenom co mi to vysvětlovala. To mi připomíná, že jí musím donést ještě nějakou flanděru za pomoc.

 

Stejně tak se mi dělalo mdlo před nedávnem, když jsem měl poprvé řešit své daňové přiznání. Musel jsem si sehnat účetní, protože sám bych to prostě nedal. Je to známá známé, dělá mi to za flanděru.

 

Dnes je důležité mít papírově v cajku lékárničku v autě. Je úplně jedno, že nůžky neustřihnou ani pěnu od piva, gáza se trhá a většina věcí je v praxi nepoužitelná bez patřičných znalostí. Hlavně to mít v cajku, kdyby nás zastavili policajti, co se blbě vyspali. Ovšem flanděra tady dnes už nepomůže. I když, se správnými známými. Asi jako když mi kdysi jeden známý nabízel, že za flanděru si můžu přes jeho známého nechat zmizet libovolný přestupek proti pravidlům silničního provozu. Fajn myšlenka. Ani nevím, proč jsem to odmítl.

 

Dnes je důležité mít v cajku ve firmě papíry. Pak třeba dostanete ISO. To sice neříká, o jak zdatnou firmu se jedná z hlediska skutečné práce a schopností, dokonce ani neříká, zda ty papíry vede opravdu správně, protože auditor zpravidla věcem jako je projektové řízení ani nerozumí, zato říká, že z úředního hlediska je to dobrá firma, a proto může dostat státní zakázku. Stačilo dát flanděru. A ta státní zakázka? Stačí vzít ředitele IT oddělení na příslušném úřadu někam na výlet. Exotikou nepohrdne nikdo. Prostě flanděra. Papírově je všechno v cajku, máme krytá záda.

 

Jsou situace, kdy člověk jen valí oči, kam až potřeba krytých zad může zajít. Jako u ředitele školy, který chtěl řešit rvačku dvou kluků přes psychiatra (http://www.letinka.cz/658603-smodrchana.php), aby měl krytá záda. Bylo mu úplně jedno, že taková blbost by kluka mohla poznamenat na celý život, kdy by se případný posudek s ním mohl táhnout, hlavně že by měl krytá záda. Možná za flanděru by zalezl do ředitelny a dělal, že nevidí.

 

Spousta věcí, které normálně nejdou, za správný motivační příplatek jdou jako po másle. Jako když si jistý hoteliér v centru Prahy stavěl druhý hotel v historické zástavbě v památkově chráněném domě. Chtěl to mít vyšší a na střeše chtěl mít terasu. Památkáři řekli rezolutní NE, on řekl rezolutní ANO. Dneska si občas na tu střešní terasu na zvýšené střeše zajdeme s přítelkyní na výborný steak z lososa. Jestli tomu chlapíkovi fandím? Jasně. Domy jsou od toho, aby sloužily nám, a ne my jim. Pan majitel jen zařídil, co normálně zařídit nešlo. Stejně jako si zařídil ochranu před ruskou mafií, když mu ji policie zařídit nedokázala. Stejně jako si zařídil výjimku z nočního klidu, i natruc všem místním dědkům a bábám, žijících v regulovaném nájmu za šest tisíc v bytech o sto padesáti metrech.

 

Dneska už není řešení problémů tak jednoduché jako dříve. Lidé se nedokážou dohodnout, vlastník nemůže rozhodovat o svém vlastnictví. Stále více regulací nás svírá a stále více buzerace potkáváme. A máme stále méně legitimních možností, jak ze situace vybruslit. Ve spoustě věcí se nemůžeme bránit, musíme si tedy vypomoci, jak to jen jde. Když můj otec v osmdesátých letech chtěl přidělit byt, zašel na úřad se třiceti tisíci v obálce. Předběhl tak všechny poctivé pitomce, kteří na byt čekali třeba patnáct let. Když jsme potřebovali telefon, zařídil to obdobně. Stejně tak, když potřeboval povolení pro přívod vodovodu do bytu a odvod odpadu. Ale byl lidumil a nabídl to tehdy v činžáku všem ostatním. Že zařídí všechno potřebné na úřadech, že zařídí dělníky, a že to zařídí okamžitě, což při tehdejších čekacích lhůtách rovnalo se zázraku. Chtěl jen, aby si každý zaplatil svůj podíl. Všichni ho poslali do prdele. Že prý takových už bylo, že z nich akorát chce vytáhnout prachy, a vůbec… pche.

 

Tak to zaplatil sám, ale nechal přivést vodu a odpad jen do našeho bytu a ostatní si myli zadnici studenou vodou na chodbě i nadále a i nadále chodili na společný hajzl. To bylo najednou keců. Jak prej jsme si my elitáři zařídili luxusní byt a na ostatní chudáky se vykašlali.

 

Taťka zařídil kde co. K řezníkovi jsme zásadně chodili zadem a dostávali to nejlepší, co tam chlapík měl, zatímco před krámem stála kilometr dlouhá fronta na hnusnou kližku. Když někdo potřeboval bony, sehnal mu je za dobrou cenu. Spoustě lidem pomohl v prekérní situaci, kdy si nedokázali pomoci sami. A přesto byl vždy ten špatný. Všichni ho pomlouvali, nenechali na něm nit suchou, špinili ho. Pokrytecká chamraď, která dolezla, jen když potřebovala pomoci. Jako za krysařem. Ale jinak se ho báli. Jako krysaře. A táta se v té době cítil jako ryba ve vodě.

 

Dnešní doba se zjevně tomuto modelu blíží. Státy EU stále více utahují šrouby, lidé ztrácejí stále více svobod a stále častěji se objevují “třísky”, které při tomto kácení lesa odlétly. Dnes už v podstatě máme všechny socialistické výdobytky, které pamětníci důvěrně znají. Přísné regulace, státní dozor nad vším možným, vzájemné udávání, strach z trestu za libovolný přestupek, který může být likvidační, zvůli nesestřelitelných státních úředníků a policajtů, trpících božským komplexem. Prozatím si z toho můžeme dělat srandu veřejně. Je jen otázka času, kdy to půjde dělat jen potají.

 

[ad#velkadolni]

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (4 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...