Made in China

Milí čtenáři, slíbil jsem napsat něco na téma sporu Ameriky s Čínou. Není to úplně jednoduché, protože zvlášť o té Číně je těžké se něco pořádně dozvědět “zevnitř”, ale některé věci se dají pozorovat tak i tak. Mezitím se mi ovšem ten článek trochu rozležel v hlavě a myslím, že stojí za to podívat se více na tu situaci Číny jako samotné.

Takže: jaké jsou trendy v Číně?

Za prvé: Čína je od roku 2010 největší výrobní ekonomika světa, během prvního desetiletí 21. století “odšoupla” za sebe Spojené státy, Japonsko i Německo. Momentálně je její dominance taková, že to nepochybně ještě nějakou dobu vydrží.

Za druhé: Nicméně ani Čína není imunní vůči těm samým jevům, které časem vedly k pozvolné deindustrializaci Evropy a Ameriky, a reorientaci tamních ekonomik na služby.

Za třetí: Současnému politickému vedení Číny se tento trend nelíbí a chce mu zabránit.

Za čtvrté: Zbytku světa by naopak z různých důvodů vyhovovalo, kdyby ten podíl Číny na světové výrobě a exportu poklesl.

První bod nevyžaduje žádné velké analýzy, to se prostě stalo.

Druhý bod je daleko zajímavější.

Čína se do své pozice průmyslové velmoci dostala mimo jiné tím, že tam bývaly velmi nízké náklady na pracovní sílu, a že té pracovní síly tam byly svého času skoro nekonečné zástupy. Čínský ekonomický růst začal před zhruba 45 lety z velmi nízkého základu a urbanizace venkovského obyvatelstva se teprve rozjížděla. Do měst a průmyslových zón dorážely miliony mladých lidí z vesnice, zvyklých na velmi skromné životní podmínky a ochotných dřít dlouhé hodiny za malé mzdy. V živé paměti byl hladomor za Velkého skoku vpřed a politická nestabilita za Kulturní revoluce, takže lidi byli “rádi, že jsou rádi”.

Leč píše se rok 2025, průměrný mladý Číňan si nic takového nepamatuje, naopak je zvyklý na slušnou životní úroveň danou tím, že je jediným vnukem čtyř prarodičů a jediným dítětem svých rodičů; na oplátku, aby je potěšil, musel absolvovat nejmíň střední a často i vysokou školu. Vyhlídka na práci typu 9-9-6 (od devíti do devíti, šest dní v týdnu) jej nikterak neláká. A zejména: těch mladých lidí ubývá a bude jich ještě nadále ubývat. Porodnost v Číně není o nic lepší než v Evropě, spíš horší, a v posledních letech poklesl počet narozených dětí pod hranici 10 milionů ročně, což je u národa o jeden a půl miliardě lidí strašlivě málo.

Jinými slovy: během cca dvou dekád bude té mladé pracovní síly v Číně relativní nedostatek a bude drahá.

Už teď se rozvoj Číny projevuje tím, že jak stoupají mzdy, ten nejlacinější průmysl se pozvolna stěhuje do jiných destinací. Nejklasičtějším zástupcem této superlevné kategorie je oděvní průmysl:

Oděvní průmysl se historicky opírá o skupinu zaměstnanců, která na Západě už v podstatě neexistuje, a i v té Číně se mezitím rapidně zmenšila: různé třetí či čtvrté dcery rolníků z venkova, posazené jednoho dne na autobus, aby si nějak vydělaly ve městě. Práce šičky je sice celkem stabilní, ale také je to strašná mechanická dřina, nekonečné hrbení nad šicím strojem, ve kterém není zas tak moc prostoru pro inovace. Kolik stehů uděláte, tolik si vyděláte, a v minulosti proto nebylo až takovou vzácností, že dělnice spaly vedle svých strojů (všude, nejen v Číně). Jelikož mladé holky kolem dvaceti, na rozdíl od dělníků z těžkého průmyslu, nemají ani v případě opravdového útlaku sklon se pouštět do různých divokých stávek a rozbíjení strojů kladivy, jejich management si k nim dovolí prakticky cokoliv.

Takhle to bylo v Británii v polovině 19. století, v severních Čechách koncem 19. století, v Japonsku na začátku 20. století, v Číně koncem 20. století atd., prostě všude to probíhalo víceméně stejně. Industrializace země začíná nástupem textilního a oděvního průmyslu, ve kterém dřou převážně extrémně blbě placené ženy a dívky. A momentálně se tak děje v Thajsku, Vietnamu, Bangladéši, Kambodži, Indii, Filipínách, Etiopii, Rwandě, Keni, Zambii atd.

Leč ona je to zase jenom fáze, a to fáze pomíjivá. Většina těch děvčat, dočká-li se rodiny, udělá maximum pro to, aby jejich dcery už něco takového dělat nemusely. A ten textilní a oděvní průmysl samotný zase poslouží jako “startér” jiných druhů podnikání. On totiž vyžaduje nějakou základní infrastrukturu – jak fyzickou (spolehlivá dodávka elektřiny a vody, silnice, přístavy pro vývoz zboží), tak vládní (relativní klid na práci, potlačení zločinu, gramotnost populace), tak personální (školení technici pro opravu strojů, elektrikáři, stavitelé a zedníci, účetní, obchodníci ovládající aspoň angličtinu). Jakmile tahle infrastruktura vznikne, začnou jí využívat i jiné firmy a jiní investoři, a křivka vývoje pozvolna směřuje k výrobě s větší přidanou hodnotou.

Celý tenhle proces nějakou dobu trvá, v současném světě cca 30-40 let, ale odehrál už se tolikrát a v tolika různých kulturách, že se na něj dá celkem spolehnout.

A to z čínského hlediska znamená, že začal-li se textilní průmysl pomalu stěhovat z Číny ven někdy v letech 2015-2020, tak teď ještě mají klid, v roce 2030 budou mít taky ještě klid, ale někdy kolem roku 2050 se dá čekat, že v té průmyslové výrobě jim vznikne levná zahraniční konkurence ve všech možných oborech, která bude ten čínský průmysl ohrožovat úplně stejně, jako on svého času ohrozil ten německý a americký. A to najust zrovna v době, kdy ty kohorty mladých Číňanů, narozené právě teď, nebudou příliš početné.

Třetí bod – současné vedení Číny to nepochybně ví. Číňané rozhodně neignorují vývoj v jiných státech. Údajně například pečlivě studovali rozpad Sovětského svazu, aby zabránili podobnému vývoji u sebe doma.

Toto je ten nejmíň jistý bod, protože vidět do hlav politbyru čínské komunistické strany je nevděčný úkol, ale můžeme pozorovat nějaký vývoj navenek. Čína se nepochybně snaží o rozvoj svých technologických schopností a vyspělých služeb, ale zároveň by si chtěla zachovat svoji průmyslovou infrastrukturu a neztratit ji tak, jak ji ztratily další státy.

Víceméně jediný způsob, jak si zachovat tu globální průmyslovou převahu na dobu neurčitou, je produkovat zboží velmi levně – většina zákazníků ve světě “nakupuje peněženkou”, a ne ideologicky. Domácí čínský trh, byť celkem velký, tak rozlehlý průmyslový sektor sám o sobě neutáhne. K jeho udržení je potřeba masivně vyvážet i do ciziny, a to i za cenu různých dotací a úvěrů. Úvěrování průmyslového sektoru v Číně také v posledních letech výrazně narostlo (viz třeba zpráva čínské vlády o roku 2023 (PDF), abychom neodkazovali jen západní zdroje) – cílem je stavba nových, modernějších továren.

Součástí této strategie je i masivní robotizace čínského průmyslu, protože, jak zmíněno, živé pracovní síly ubývá. Roboti pracují 24/7 a nedá se vyloučit, že svojí produktivitou dokáží vytlačit z trhu i toho levného Etiopana.

Čtvrtý bod – touto činností se Čína dostává do rozporu jak s bohatými, tak s chudými zeměmi. Začnete-li hledat fráze typu “naše trhy zaplavuje levné čínské zboží” v jakémkoliv světovém jazyce, bude těch výsledků překvapivě mnoho a budou ze všech možných států, od Ameriky po Zambii.

Pro vyspělé státy představuje levná čínská produkce jednak hrozbu pro zbytky jejich vlastního průmyslu, jednak potenciální strategickou závislost na mocném státu, se kterým třeba jednoho dne nemusejí mít dobré vztahy. Chudé státy se naopak bojí toho, že v takové situaci nebudou schopny rozvinout svůj vlastní průmysl, a že z nich budou navěky jen ty šicí stanice pro výrobu levných triček, která vyrábějí už teď.

Tím pádem vznikla celosvětově určitá nálada k tomu, nasadit na čínský export masivní cla a tak jej přibrzdit. Z tohoto hlediska nejsou Trumpovy celní operace vůči Číně nijak výjimečné.

Co je výjimečné, je to, že se ta současná Trumpova administrativa nesnaží tuhle akci koordinovat s ostatními státy, spíše se s nimi hádá také. Na přibrzdění Číny už dávno jedny Spojené státy nestačí. Těžko spočítat, jak velká by ta minimální koalice musela být, ale čínské exporty do USA činí “jenom” 15 procent celkového objemu všech čínských exportů. Skutečně účinný nátlak se dá čekat spíš až tak od koalice tvořící pětatřicet procent, ne-li víc.

Jsem upřímně zvědav, jak se ta situace bude vyvíjet, ale na nějaký velký obchodní konflikt už bylo zaděláno delší dobu.