Kam kráčí EU?

Mnohé nasvědčuje tomu, že EU se v současnosti vydává na velmi nebezpečnou cestu. Militarizace EU je totiž změnou paradigmatu – jde nejen o odklon od základů evropského projektu, jde přímo o jejich podminování. Stará EU lehá popelem – nemá se už zřejmě jednat o mírový projekt, který staví na první místo spolupráci, hospodářské vztahy a prosperitu. Pod tlakem okolností, do kterých se evropské země nechaly zatlačit Spojenými státy a Ruskem, se EU od geopolitizace přesunula k militarizaci. Přičemž není příliš jasné, jak bude zvládat na jedné straně „zelenou transformaci“, tj. jak bude lídrem dekarbonizace a přechodu na zelené technologie, a na druhé zbrojení, které má s dekarbonizací společného pramálo. Případné rozšíření válečného konfliktu v celoevropský rozhodně nebude „zelené“ a rozhodně nepovede k ekologickým „transformačním“ cílům, ke kterým se EU nyní hlásí. Současná evropská politika je tak plná očividných kontradikcí, které působí až chaoticky (zarytí skeptici tomu říkají Kocourkov).

Evropa se přitom potýká se závažnými dilematy v bezpečnostní oblasti. Znepřátelené Rusko představuje psychologickou hrozbu, v jejíž prospěch hrají vzorce myšlení, historické zkušenosti a jejich interpretace a samozřejmě také zeměpis. Ideologie je potom od začátku značnou překážkou v definování realistických cílů ve vztahu k Rusku a jeho politice. V případě rusko-ukrajinského konfliktu je to očividné. Oficiální linie i vyprávění o konfliktu jsou od začátku problematické, protože fakticky pracují se scénářem vojenské porážky Ruska, aniž by braly ohled na jaderný arzenál Ruska i na velmi složité příčiny konfliktu, které rozhodně nelze nacpat do slovního spojení „věčně agresivní a iracionální Rusko“.

Ztráta Ruska jako důležitého, logického a blízkého dodavatele nerostných surovin do Evropy se neobejde bez dalších strategických dopadů na Evropskou unii. Nemluvě o energetické politice, která má závažné ekonomické a strukturální dopady hlavně v zemích, které se spoléhaly na průmyslovou výrobu s vysokou energetickou náročností. V době, kdy dochází k výrazným přesunům ekonomických a technologických center rozvoje do Asie, se jedná o velmi špatnou zprávu pro evropskou budoucnost a konkurenceschopnost ve světě, který se mění.

Mluvit o úpadku nebo krizi Evropské unie a celého kontinentu není dnes v módě a dnešní establishment to považuje za „ruskou propagandu“. Ovšem reálně je i to samo o sobě symptomem krize: pokud se o problémech nemůže hovořit otevřeně a kritika je „propagandou“, je velmi těžké hledat cesty ven. Pokud jedinou cestou je „povinný optimismus“, pak něco není v pořádku ani z hlediska kultury dialogu a demokracie.

Z historického hlediska začalo oslabování Evropy už v době první světové války. Druhá světová válka tento vývoj jenom zpečetila: důvodem bylo nezvládnutí konfliktů mezi hlavními evropskými velmocemi, a samozřejmě i koloniální soutěž. Pro země jako Rakousko-Uhersko byla válka také pokusem udržet pohromadě mnohonárodní celek, což se ale velmi nevyplatilo. Tradiční evropské velmoci, Británie, Francie nebo Německo, dnes stále žijí iluzemi minulosti. Eurocentrismus je pořád určujícím pohledem na svět a jeho problémy, což vede k stále větším nedorozuměním a izolaci. Eurocentrismem trpí tím pádem i evropská zahraniční politika, včetně představy o tom, že „evropské hodnoty“ jsou univerzální navzdory jejich evropskému kontextu vzniku a imperiálně-koloniálnímu rámování.

Mezitím probíhají jednání o příměří v rusko-ukrajinském konfliktu vedená Spojenými státy a Ruskem, Ukrajina zatím reálně pouze sekunduje. Washington a Moskva spolu rozhodně nejednají jako „přátelé“, jejich kontakty nicméně dokládají ochotu jednat a hledat řešení u jednacího stolu, nejenom na bojišti. Role Evropské unie je stále definována bidenovským viděním celého konfliktu, nyní už ovšem bez Bidenových USA, které byly od počátku zásadním hráčem celého konfliktu. EU zdůrazňuje bezpečnostní záruky Ukrajině, aniž by se mluvilo o celkovém bezpečnostním uspořádání v Evropě. Není zatím jasné, jakým směrem se jednání mezi USA a Ruskem posune, protože bezpečnostní záruky Ukrajině jsou přímo závislé na dohodě mezi těmito dvěma hráči. Rusko od počátku konfliktu požaduje vyloučení možnosti, že se Ukrajina stane členskou zemí NATO, dokonce tento příslib považuje za hlavní příčinu konfliktu. Otázkou nyní bude, jak se k tomuto problému postaví Trumpova administrativa s jejím novým důrazem na zahraničněpolitický realismus a holý národní zájem.

Jak ale bude na vývoj reagovat EU?

Zatím to vypadá, jako by se EU (na úrovni národních států jsou samozřejmě nuance) stavěla do role nové vojenské velmoci, která vsadí svoji budoucnost na zbrojení, na investice do bezpečnosti a zbraní, aniž by byla ochotna reflektovat příčiny současného stavu, včetně komplexních příčin konfliktu na Ukrajině, či vnímat celkový globální kontext i vlastní historickou legitimitu. Riskuje tak mnohé, dost možná i vlastní existenci. Ideologie nahradila realitu. Jenže realita vždycky všechny ideology nakonec dožene.