Nežádoucí básník, který marně hledá ráj

V té chvíli mě napadlo, že se asi definitivně zbláznil, protože hudbě se nevěnuji už dobrých dvacet let. Navíc jsem odkojená metalem a grungem, tudíž kromě Kryla mě folková scéna naprosto míjí.

Pavel mi ale v jisté době hodně pomohl, a v těchto případech já neříkám ne. Neumím to.

Minulý týden mi tedy přišlo pečlivě zabalené cédéčko. Při vzpomínce na komunistický arest a mého dědu, se mi trochu stáhlo hrdlo. Pomyslela jsem si – doufám, že v té naší vyspělé demokracii nepomažu na výslech. Protože nevím, co bych tam povídala.

Hned na obalu s andělíčkem mě trochu vyděsila nálepka v azbuce, jež ve mně už od páté třídy vyvolává mírnou fobii. Pavel ale rusistiku vystudoval, proto nečekejme, že s tímto vzděláním začne na povel nenávidět vše ruské. To jsme si mohli dovolit my, kteří jsme z ruštiny už naštěstí nemuseli maturovat.

A tak jsem rychle odhodila předsudky a zvědavě umístila stříbrný kotouč do přehrávače. Obsah výběru mapuje třiadvacet let a rozdělila bych ho do dvou poloh. Jedna kritizuje špatnosti světa a druhá lyricky zpívá o odloučení a lásce. Ten kontrast občas, až udeří do tváře.

Celkový dojem z alba ve mně zůstal podivně teskný. Ostatně nahrál ho doma v kuchyni, když mu asi bylo hodně ouvej.

Bezmála úvodní Padlým mi okamžitě evokovala zmíněného Kryla. Dokonce je v ní použito i spojení „láska v sedmi pádech“, což mi připomnělo oblíbenou Martině v sedmi pádech. Věřím, že to Pavlovi automaticky naskočilo, ale ta síla vzoru se trochu připomene.

Výrazný Pavlův rukopis, chcete-li otisk nitra, se podle mě plně projevuje až ve Slavobráně. Ze slov „ Každý by rád prošel tou svou slavobránou,“ cítím postesknutí, že na okraji se žije těžce. Na okraji dnes žijeme všichni, co máme ideály a touhu něco sdělit. Doba se změnila. Světla ramp opanují blondýny se svými kosmetickými tutoriály.

Podobný motiv jako ve Slavobráně, ovšem viděný jaksi z druhé strany, se prolíná i písní Probuď se duše až do závěrečného zvolání „Duše má, probuď se, já tě potřebuju“. Takhle umí burcovat jen básník.

Pavlovi podle mě víc sedí ta romantičtější poloha, kdy může také prodat svou příjemnou barvu hlasu, v níž se rozplyne ne úplně dokonalá intonace. Ovšem ta k písničkářství patří.

Líbí se mi poetika písní Ač stále spolu, nebo v Hledám tě všude, kde Pavel vzkazuje „Rozloučení není zrovna odvaha.“ A někde za tím přitom vnímám tichý podtón, v němž se k odvaze možná vnitřně odhodlává. Zase rázně tepe do své duše.

Bylo by ale nefér opomenout tu část přerodu lyrika v roztrpčeného buřiče. Protože Píseň o ovcích nabízí nádhernou paralelu k současnosti. Kdy každý s jiným názorem klesá na kolena pod tíhou hanebných nálepek, zatímco se poslušní jedinci staví do šiku. Můžeme si ji vlastně notovat v každé době, protože jistá loajálnost podzámčí k politickým vůdcům patří. Ovšem běda, pokud vystoupí jedna ovce z řady. Motiv mocnosti davu rezonuje také ve Viru, který naprosto přesně vystihuje covidovou dobu. K myšlence: „Když jsou práva nad hrobem“, netřeba nic dodávat. Právě v té zkratce, co všechno vydlabe až na dřeň, vidím jeho tvůrčí sílu. Protože tam, kde jiní autoři potřebují odstavce, jemu stačí pouhá věta.

Určitě bych ale na albu oželela strefovačky jako Sametové pokušení, nebo Sůl v očích. Dvojitá narážka na dramatika, jenž si nakradl, drhne. Protože zrovna Václav Havel pocházel z natolik bohaté rodiny, že krást nepotřeboval, na rozdíl od jiných. Jistý odstup by v tomto tématu asi trochu neuškodil. Ostatně, kdyby Pavel skládal verše o zlodějích, vznikl by mu nejspíše epos.

Tím, že se do cédéčka zhustilo dvacet skladeb, chybí mu možná trochu ucelenější tvar. Ale zase nebudu Pavlovi vyčítat, jako mně předevčírem jeden nakladatel, že tam mám moc „různorodých historických postav“. Jde o výběr možná trochu bez ladu a skladu, ale všichni můžeme na přístroji zmáčknout příslušná tlačítka a vybírat si skladby podle momentálního rozpoložení. Já jsem za ten výlet mimo svůj oblíbený žánr vděčná, ačkoli se zase pokorně vrátím k tomu svému rachotu.

Každopádně mě těší, že jsem vás mohla provést exkurzí po albu jednoho veršotepce. Tak nějak by mohl znít asi závěr. Ale! Byla to pro mě zvláštní jízda, prostoupená melancholií a mnohým dalším, co zůstalo nedopsáno na lemu ubrousku.

I když bych Pavla někdy upřímně zabila, myslím, že by se básníci, písničkáři, literáti a malíři neměli nikdy zakazovat, neměla by se jim brát možnost ukázat, co v nich vězí navzdory jejich názorům či přesvědčení. A hlavně nekádrovat, prosím.

CD i LP Pavla J. Hejátka si již dnes můžete objednat na eshopu politicon.cz: ZDE