EU jako Caligula?

Pan Lesný v jednom dílu své „Zprávy o nemocech mocných“ rozebírá římského císaře Caligulu. Takto podané Caligulovo chování ovšem docela ošklivě připomíná to, co nám předvádí EU.

Jak to tedy bylo s tím Caligulou

Caligula byl vychován jako synovec psychopatického Tiberia a jako korunní princ měl všemožné výhody, které by na jeho povaze musely zanechat negativní stopy i v případě, pokud by byl po stránce dědičnosti zcela v pořádku. Pozdější dospívání na dvoře plném intrik a podrazů mu zcela jistě na duševní rovnováze a morálních kvalitách nepřidalo.

Když se ujal moci, stal se z něj živý doklad rčení, že absolutní moc korumpuje absolutně. Nastala vláda plná excesů, porušujících základní pravidla chování ve společnosti, od sexování vlastních sester až po jmenování svého oblíbeného koně senátorem (byť to druhé, se zohledněním „kvalit“ našich zákonodárců, zase tak úplně hloupé být nemuselo).

Pochopitelně, bylo toho mnohem víc, pikantní podrobnosti najdete v příslušné kapitole díla Gaius Suetonius Tranquillus: „Životopisy dvanácti císařů“, případně shlédněte, dostanete-li se k němu, seriál BBC z roku 1976 „Já, Claudius“, nebo si přečtěte jeho knižní předlohu stejného jména od R. Gravese (česky, ještě za minulého režimu, vyšla).

Pan Lesný vysvětluje Caligulovo konání tak, že prostě zkoušel, co mu ještě projde, co mu ti blbí Římani sežerou, či alespoň budou tolerovat. Poněkud mu nedocvaklo, že pokud překročí míru, což se na konci jeho kariéry stalo, budou následky nevratné. K tomu tedy došlo. Caligula byl spiklenci nenápadně oddělen od své tělesné stráže a i s manželkou a dcerou zabit.

Paralela?

EU nám neustále něco zakazuje a přikazuje. Jsou to přitom stále větší a větší nesmysly, které navíc zpravidla zcela míjejí udávaný cíl, či důvod.

Elektromobily mají chránit „prostředí“ před vypouštěním sodovkového plynu auty, ale pokud energeticky mix daného státu obsahuje cca 20 % elektřiny z uhlí a víc, produkuje výroba elektřiny k jejich nabití na 100 km jízdu víc tohoto plynu než 100 km jízda s autem na benzín (a v případě nafty je tento poměr ještě o něco málo pro elektromobil horší). Je totiž nutno zohlednit jak obrovskou neefektivitu elektromotoru (danou řetězcem proměn energií od uhlí až po točivý moment elektromotoru), tak i daleko vyšší váhu elektromobilu (z důvodu obrovské hmotnosti baterie, několikrát těžší než plná nádrž benzínu nebo nafty, která navíc, na rozdíl od baterie, svou hmotnost v průběhu jízdy snižuje).

Jediným dopadem „dekarbonizace“ je naprosto nepřijatelné zdražování energií, promítající se do ceny prakticky všeho zboží a služeb.

Nesmyslný zákaz klecových chovů slepic vede k nárůstu ceny vajec i masa a k výraznému poklesu kvality obojího. Navíc u slepic nucený pobyt ve velkých hejnech vede ke značnému stresu a úhynu velkého počtu jedinců.

Zákaz jednorázových plastů, od kosmetiky až po jídelní náčiní v době epidemie covid byl snad projevem snahy, aby se nakazilo co nejvíce lidí. Nic jiného se za tím nesmyslem hledat nedalo.

Nesmyslný zákaz plastových brček s jejich náhrada bůhvíjakým svinstvem impregnovaných papírových (které ale stejně v průběhu pití splihnou a přestanou fungovat). V souvislosti s tou impregnací padají zmínky o hormonálních disruptorech a karcinogenech, které v nich údajně byly nalezeny.

Můžeme to rozporovat, ale analogicky s jinými kauzami zákazů a příkazů EU to bude velmi nedůvěryhodné. Ocelová a skleněná brčka pro opakované použití jsou zase „silně hygienická“, když se jen nějak oplachují, a silně neekologická, pokud by měla být bezpečně umyta a vysterilizována. A už byly v souvislosti s nimi zaznamenány úrazy. Tolerovaná silikonová brčka se sice chovají v přírodě jako plastová (pokud ne hůř), ale to ekologům a EU nijak nevadí.

Dnes se ukazuje na základě vědeckých studií, nikoli blektů z „ekologické výchovy“, že přežvýkavci běžně (ale hlavně na volné pastvě) ukládají uhlík ze svých výkalů dlouhodobě do půdy, takže, bez ohledu na větry s metanem, působí protiskleníkově. Takže celé tažení proti kravám a dalším masným přežvýkavcům je založeno na naprostých nesmyslech, jako ostatně celý „boj proti klimatické změně“.

Jistě bychom mohli pokračovat, vč. konstatování, že stupidita těchto zákazů a příkazů má jednoznačně vzestupný trend.

A rovněž můžeme připomenout anekdotu z minulého režimu, kdy se soudruzi v ÚV KSČ usnesli, že ekonomika je v loji, a tak se tedy bude muset zdražit.

Rozhodli se, že to tedy vezmou podle abecedy. Takže, za A – zdražíme auta, za B – zdražíme banány, za C – zdražíme citróny, za D – zdražíme dopravu, za E – zdražíme elektřinu, za F – tady se soudruzi zasekli, a potom se ozval zezadu hlas: „Soudruzi! zdražíme Fšecko!“. Obávám se, že rozhodování v orgánech EU je s touto historkou z let minulých v silném souladu.

Motivace?

Vzhledem k tomu, že naprostá většina zákazů a příkazů, které nám EU a její orgány milostivě uděluje, postrádá jakýkoli smysl, je opravdu nasnadě ona otázka, zda to není, jako u toho Caliguly testování, co ještě občané vydrží (s blahým přesvědčením, že případné nevydržení nějak zvládnou).

A jsem hluboce přesvědčen, že si dotyční vůbec nepřipouštějí, že by mohli dopadnout jako ten Caligula, případně jako třeba francouzská aristokracie po pádu Bastily. Historie se zcela jistě neopakuje, ale neberu ani Marxův výrok, že opakování nějaké historické události je nutně fraškou.

Konec konců, my Češi, s tím jakési zkušenosti máme. Například první pražská defenestrace je brána jako počátek husitských válek, ta druhá (bez ohledu na počet obětí) se „vsákla“ bez nějakých závažných následků (přinejmenším pro defenestrované to ale fraška nebyla), nicméně ta třetí byla startérem třicetileté války, která zdevastovala království ještě víc než ty husitské války a následná vláda tupých tvorů, vymozkovaných katolicismem, zde nadělala více škod než ty nejsilnější excesy husitského období.

Lze tedy vyslovit obavu, že EU a její orgány si hrají s ohněm, případně tahají tygra za vousy. Nebo tahají za kočičí ocas a neuvědomují si, že na druhém konci toho ocasu není kočka domácí evropská, ale lev.

Já osobně bych velice nerad na stará kolena zažíval nějakou revoluci a následnou občanskou válku, byť v případě, že by se něco takového semlelo, je mi naprosto jasné, kde je v rámci takové události moje místo. Výrazně raději bych však viděl pokojný povolební odchod současné v EU a jejích orgánech vládnoucí garnitury po cestě, označené ukazatelem „Smetiště dějin“.

Udělám tedy všechno možné pro to, aby se do parlamentu EU dostala většina poslanců, mající vůči pitomostem, jaké jsem výše popsal, a mnoha a mnoha dalším podobným, negativní vztah a budu doufat, že tento trend převládne nejen u nás, ale i v dalších zemích EU. A v příštím roce udělám vše proto, aby v čele republiky stáli politici formátu T. G. Masaryka a jeho okolí, kteří jasně řeknou, že když někde nechceme být, tak odtud prostě odejdeme, a spolehli se na to, že benefity toho odchodu budou vyšší než ztráty.

Což se po tom roce 1918 zcela reálně stalo, přestože tehdejší námitky proti našemu odchodu z Rakouska – Uherska byly prakticky stejné jako nyní proti odchodu našeho státu z EU. Přitom ekonomické a politické vazby českých zemí na zbytek Rakouska – Uherska byly ještě těsnější než naše nynější vazby na EU. Nicméně, kdybychom tehdy z Rakouska – Uherska neodešli, byla by už pro mou generaci čeština čímsi, čím je pro původní obyvatele německého Polabí původní slovanský jazyk jejich předků. A pokud se EU nezmění a my z ní neodejdeme, mohou být už pro děti, které nyní vřískají v porodnicích, automobil nebo letadlo něco pohádkového, asi jako Pták Ohnivák nebo Liška Ryška. A pokud ne pro ně (kvůli nějaké mlhavé vzpomínce z raného dětství), tak pro jejich potomky určitě.

Je tedy třeba ukázat EU a politikům, kteří ji řídí, že si nenecháme na sobě štípat dříví až do totálního zplacatění se, ale že jsme ochotni a schopni hájit své zájmy proti jejím naprostým nesmyslům všemi dostupnými prostředky. Zatím máme možnost se hájit legálně a nenásilně; tak ji, zatraceně, využijme.