Skutečným cílem zelených aktivistů je brutální zbídačení všech lidí

S tím, jak eurounijní snahy o dekarbonizaci energetiky, průmyslu, celé ekonomiky i života společnosti narážejí na stále větší překážky, se jako houby po dešti objevili noví věrozvěstové zásadní reformy naší svobodné tržní společnosti, která je z marxistického hodnotícího pohledu nesprávně nazývána kapitalistická. Za poslední dvě desetiletí utratily na „ozelenění“ našich západních demokracií biliony dolarů či eur, přičemž výsledky jsou tristní: jak konstatoval Statistický přehled světové energetiky Energetického institutu (Energy Institute Statistical Review of World Energy, dříve známý jako Statistický přehled BP), proti roku 2000 se podíl bezemisních zdrojů ve světě v roce 2022 zvýšil ze 14 na 18 procent.

Proto chtějí od nedostatečně potentních politiků převzít moc noví zachránci našeho světa. Jménem mladé i budoucích dosud nenarozených generací tvrdí, že naše společnost je nemocná tematikou hospodářského růstu, a proto by už neměla ekonomicky růst. Protože zisk a hromadění majetku je hřích. Nerůst, to je nová mantra pseudozelených ideologů, kteří se skutečnými ochránci přírody mají tolik společného, jako katolický kněz s islámským mnohoženstvím.

Proboha, kde už jsme tohle všechno několikrát četli: Marx, Engels, Lenin, Stalin, Mao, Fidel Castro, Pol Pot, Muammar Kaddáfí, Kim Ir-sen atd., celá plejáda vůdců z lidské historie chtěla přinést svým i cizím národům tolik dobra a skončilo to masovým vražděním a genocidou. Takže teď nedostatečné výsledky zelené tranzice mají skončit tam, kde už ve spirále historie byly: tedy v revolučním potrestání úspěšných a přerozdělení majetku pro všechny nespokojené.

Radikálové, zelené aktivisté a ideologové naskakují na mantru klimatické katastrofy, i když v Mezivládní panel OSN pro změnu klimatu (IPCC) nikde ve svých dokumentech výraz „klimatické krize“ či „katastrofa“ neuvádí. To je interpretace horlivých novinářů a všehoschopných politiků. Klimaticko-průmyslový komplex ve spojení politiků šířících strach, s mediálně dobře prodejnými alarmistickými titulky a podvolenými vědci, kteří pod tlakem velkorysého financování granty a dotacemi nemohou přece standardně vědecky prohlásit, že zatím s jistotou neví nic, uvařil nechutný blivajz, v němž jako štiky plavou dotační zelení lobbisté a šíbři všeho druhu.

Takže dnes nově v podání zelených ideologů nerůstu čteme, že drancujeme planetu natolik rychle, že energetické úspory a přechod na zelené hospodaření nestačí. Enviromentální opatření prý jen oddalují zánik naší civilizace, protože hlavním viníkem je kapitalistická modla hospodářského růstu. Jeden z nejznámějších tuzemských ideologů nerůstu Tomáš Žďárský z neziskové organizace NaZemi to říká veřejně docela jasně: elektromobilita není řešením, rozhodujícím je zcela skoncovat s „přežitým kultem osobního automobilu“. Ideologové zelené transformace tak opět prokazují starou pravdu: když rozkrojíte zralý zelený meloun, uvnitř najdete rudou. Ovšem záběr této nové ultralevice je tak široký, že se na kruhovém spektru protíná s fašismem na ultrapravici, kdy Hitler a podobní ideologové nacismu nikdy nezapomněli spojit výraz nacionální se sociálním.

Pak už jsou nástrojů (staro)nových reformátorů veřejných pořádků ve jménu Matičky Země dobře známé: zavedení centrálně plánovaného hospodářství, likvidace třídy „neoprávněně“ bohatých lidí, přerozdělení majetku ve jménu společenské rovnosti. Mladí revolucionáři s přívlastkem tentokrát zelení by jménem těch, kdo neměli dobré vzdělání, pracovitost, loajalitu i trochu více štěstí zase chtěli napravovat náš svět ve jménu ideologie, že jsme si všichni rovni. Samozřejmě v právech, ale nikoli ve schopnostech, které lidstvo od pravěků pohanělo vpřed. Mají plná ústa demokracie, ale volají po nové totalitě. Chtějí totiž zachránit vesnici tím, že ji vypálí.

Lidem jako Tomáš Žďárský, či Arne Springorum z aktivistické Poslední generace je trnem v oku skutečnost, že lidé jsou dokonce schopni realizovat i energetické úspory, přičemž s naplněním teze Jevonsova paradoxu tyto úspory klidně promění v konzumaci nových emisních statků např. v podobě letecké dovolené k moři. Tak to tedy ne! Říkají strážci ideologie nerůstu. Ceny a daně za emisní požitky musí být natolik zničující, že se spotřeba zastaví, ekonomika zmenší a s ní i rabování planety. Žádné výsledky vědy a techniky je vlastně nezajímají, kvůli spáse planety před shořením kvůli nadměrným emisím CO₂ je třeba omezit hrubý domácí produkt v jeho klíčových složkách, ve výrobě a samozřejmě logicky i ve spotřebě.

Kapitalismus je pro nové ideology nerůstu synonymem nerovnosti a chudoby. I když je nepochybně kumulace kapitálu a majetku u malého množství bohatých problémem, který ale má řešení v odvážnější daňové politice, svobodná tržní ekonomika je dosud nejlepším hospodářským systémem lidstva. Jestliže před 200 sty lety živořilo v chudobě 80 % obyvatel planety, za sto let rozvoje kapitalismu to bylo 36 % a dnes je tento podíl menší než osm procent. Rovnost a příjmové a majetkové stropy jako motivace spravedlivější společnosti? Vždyť v naší části světa jsem si toto přerozdělování bídy a nedostatku v kombinaci se všeobjímající rolí státu a centrálním byrokratickým plánováním výroby – a tedy i samozřejmě spotřeby – s utlumením aktivity a přirozené touhy lidí „sobecky“ vyniknout nad ostatní už dokonale a velmi bolestně vyzkoušeli. Podstatný je také fakt, že stejně jako 80 % světa naše západní ideologie zelené transformace (kromě jalových řečí na konferencích) nezajímá, stejně tak ideologie možné revoluční „opravy“ kapitalismu rozvojový svět spíše irituje. Vždyť většinově by se chtěly tyto chudé země dostat na životní úroveň západních demokracií.

Bylo by velmi vhodné, aby ideologové nerůstu a zborcení takových ukazatelů, jako je hrubý domácí produkt, vysvětlili svým stoupencům, že napříště už nemohou počítat s bezplatným veřejným školstvím, se špičkovým zdravotnictvím také financovaným z veřejných zdrojů, stejně jako s velkorysým sociálním systémem včetně zajištění hendikepovaných či stále většího počtu seniorů v populaci. Bezpečnost si každý musí také zajistit sám. Když zelená transformace svými náklady, deficity a cenami energie doslova zabije (nejen) český průmysl a další vymoženosti naší moderní civilizace, pak samozřejmě pominou naše základní svobody včetně individuální mobility. Základní povinností a nutností bude fyzická práce na poli v okrese působnosti daného člověka a jeho rodiny. K tomu opravdu stačí chůze, pro majetnější doprava na kole.

Základním problémem je samozřejmě neschopnost manuální fyzickou prací bez strojové mechanizace zajistit obživu lokálními zemědělskými produkty nejen 10 milionů obyvatel ČR, ale stamilionů lidí západního světa. Rudí Khmerové v čele se svým západně vzdělaným vůdcem Pol Potem v Kambodži, kteří realizovali (zatím v malém) sny čínských maoistů o reformě společnosti v její totální přeměnu v malé zemědělské komunity, řešení našli: za své „reformní“ vlády v letech 1974 až 1979 povraždili tři z tehdejších sedmi milionů obyvatel země. Je snad přehnané dnešní ideology zelené transformace a nerůstu proto nazývat Zelenými Khmery?