Všude špatně, doma nejhůře

PETR HÁJEK 

Bude generální stávka? Na to lze odpovědět s téměř stoprocentní jistotou: Samozřejmě nebude. Ani žádná menší, lokální, oborová, natož všeobecná, generální. Josef Středula, šéf největší odborové centrály sice bezprostředně po zveřejnění další vlny fialových opatření na další vlnu rabování (nejen) peněženek daňových poplatníků tím pohrozil, ale teď již je v podstatě ticho.

Tak trochu jako když oznámil svou kandidaturu na českého prezidenta, aby z ní pak „překvapivě“ odstoupil – a doporučil volit českou Čaputku zvanou Danuše Nerudová. Ten chlapík je jedním z nich: Žvaní – a pak zradí. Takže kdepak stávka! Ani na větší demonstrace to už nevypadá.

Napohled pro někoho možná záhada. Proti podzimnímu výbuchu lidového hněvu, když Ladislav Vrabel přivedl opakovaně na náměstí a do ulic desetitisíce protestujících, se přece nic nezměnilo – tedy kromě změn k horšímu. I podle oficiálních průzkumů 4. říše máme nejhoršího premiéra mezi sedmadvaceti vězni bruselské trestanecké kolonie a mezi ostatními kulhajícími i nejrychleji padající ekonomiku a zadlužování. Vysokou inflaci, nejdražší elektřinu a plyn. Mnohonásobně proti třeba srovnatelnému Slovensku, kde alespoň již padla vláda a do zářijových voleb tamní Čaputka vložila zemi do rukou maďarskému sorosovskému bankéři, tedy pravému opaku Viktora Orbána.

Všude špatně, doma nejhůře

Racionální a vlastenecký Robert Fico, odstraněný místním Majdanem, se chystá na návrat a nezastírá, že chce změnit i „americkou“ zahraniční politiku v opět slovenskou. A ohrazuje se proti tomu, že vyděšená bratislavská kavárna spřádá v Praze s tlustým dětským Pirátem, co zasedl zamini a vládním natovským generalissimem z Pražského hradu konspirace, jak tomu zabránit. Ostatně nálady veřejnosti jsou dostatečně viditelné a slyšitelné i na náměstích: u nás by za to šli sedět – podívejte se na video.

Ve Francii zase stačilo, aby vláda (Macron už nemůže být zvolen, a tak to, co má od globalistů za domácí úkol, už nyní bere od podlahy) zvedla věk odchodu do důchodu ani ne na naši současnou úroveň – a doteď se země zmítá v protestech a stávkách, které se té všeobecné docela přibližují. U nás nic, přestože došlo k něčemu násobně divočejšímu: Miliónům důchodců – dokonce proti platnému zákonu (na ústavní soud, hlavní pojistku režimu zbytečné spoléhat) ukradli každý měsíc z peněženky tisícovku na alespoň částečnou kompenzaci fialové drahoty. Sebrali mnohým z nich pošty. Nejsou k dostání léky, mnohým tedy jde (či zítra může jít) o život – a nic.

Laik žasne, odborník se diví

Statisíce lidí, kteří měli účty za energie kryté dlouhodobějšími smlouvami s dodavateli, teď dostávají poprvé stejné složenky, jaké většina platí už řadu měsíců. V okolních státech je zboží – i to docela základní – podstatně levnější, protože tamní vlády sundali zdanění často až na nulu. A v tutéž chvíli jeden náš ministr (jména jsou už dávno nepodstatná) právě rozhodne, že kotle na stále nejlevnější zdroj energie – uhlí (dnes na vysoké technické úrovni, takže prakticky bez znečištění) – se u nás přestanou prodávat.

Ano, budeme je sice dál vyrábět, vyvážet – a tam, kdo chce, si je může dojet koupit. Čirý výsměch lidem, zvláště těm, kteří mají hlouběji do (už prakticky prázdné) kapsy? Samozřejmě. Ale to jen jako „vedlejší produkt“ budování „stezky pro útěk“. Jde hlavně o to, zalíbit se zeleným náckům v Bruselu. Přitom všichni vědí, že uhlí je a bude ještě dlouho nenahraditelné, kdyby se na hlavy postavili.

Žasnou i odborníci. Třeba bývalý ministr a energetický expert konstatuje: „Z uhlí se teď u nás vyrábí 44,5 % elektřiny, celkem 4,42 GW. Ovšem polovina z ní 22,74 %, tedy 2,26 GW, jde do Německa, aby tam nahradila dřívější produkci jaderných zdrojů. V České republice byl proto i vinou německého odstavení jaderných elektráren i v (minulou) neděli, kdy je obvykle nízká spotřeba, zdroj číslo 1 – hnědé uhlí. Pikantní je, že jediná černouhelná elektrárna Dětmarovice vyrobila včera více elektřiny než všechny draze dotované soláry po celé naší zemi.“ Jistě dezinformace, protože v ČT jsme nic takového neslyšeli.

No a konečně – válka Západu proti Rusku na Ukrajině. I z toho mála, co by snad mohlo zbýt, chrlí vláda stovky miliard na účty amerických zbrojovek, vyprazdňuje hubené sklady naší poněkud operetní armády (spíše intervenčního sboru generálů a plukovníků pro imperiální výboje NATO), dotuje soukromé účty hlavounů kyjevského režimu. A protože ten už ve své korupční spirále prakticky zkrachoval, živí statisíce výletníků ze západní Ukrajiny, kteří mají zdarma všechno – od zdravotnictví (víte, proč nejsou léky?) po návštěvy ZOO (!). A pokud nejsou součástí světoznámého organizovaného zločinu, většinou u nás pracují načerno, a současně pobírají štědré sociální dávky. A do toho Fialovci provádějí „cvičné“ odvody pro chystanou mobilizaci (pro co jiného?). A odpovědí veřejnosti je… ticho.

Národní tradice: Zrada elit

Dostáváme do redakce spoustu dopisů od nepodvolených (některé míním samozřejmě ocitovat i v naší společné zítřejší Tea Party), které vyjadřují znechucení nad českým (moravským, slezským) národem. Nestojí prý za nic, je zbabělý, pohodlný, líný. V lepším případě na sobě jen nechá dřevo štípat, v tom horším se navíc ještě věnuje udavačství. Všechno na to opravdu vypadá. A přesto chci jednoduchému odsudku těchto lidí bránit.

Jasně: Něco jde na konto naší nejednoznačné historické zkušenosti: Když začne foukat, je lepší se přikrčit, nevyčnívat, přečkat – anebo dokonce s aktuálním protektorem a jeho – formálně českou – vládou spolupracovat. A pak, až všechno skončí, a zase se v ulicích volá, že jsme dosáhli svobody a suverenity, vylézt z „krytu“, rychle se přizpůsobit, a pokud možno udělat kariéru (získat peníze a moc) zase s těmi druhými. Současný prezident Petr Pavel je toho dokonale ilustrujícím příkladem. Ale nejen on.

Stručně řečeno – jestli je něco pro naši více než stoletou zkušenost typické, je to pravidelná opakující se „zrada elit“. Tedy těch, kdo mají stát „v čele zástupů“. Nejen politici, ale také (či především) intelektuálové, a to zdaleka nejen ti „humanitní“ (ti obvykle obrátí jako první), ale i technická inteligence. Jestliže pak v kritických chvílích přijdou na rozhodující místa „osobnosti“ zrozené z hnízda (finančního, mocenského atd.) cizí moci – jako je to aktuálně v našem případě, je zrada a tragédie opět dokonána.

Opozice? Jen jako matení veřejnosti

Jenže – co ti ostatní? Ti, kteří by teoreticky mohli vést zástupy proti nim? Ti, kteří jsou schopni artikulovat skutečné zájmy porobené většiny? Opět jako předtím: Černoška z ministerstva války právě podepisuje ve Washingtonu další „smlouvu o dočasném pobytu cizích vojsk na našem území“. A co na to nejsilnější „opoziční“ parlamentní subjekt, Babišovo ANO? Prý si „není jist“ jestli ji „podpoří“. Ne že ji jednoznačně hlasitě odmítne, že bude při jejím schvalování obstruovat a společně s Okamurovci třeba i zboří budovu toho, co se stále výsměšněji nazývá parlament. Ne, budou „zvažovat podporu“.

Nic proti Andreji Babišovi a jeho voličům. Každá strana formuluje své zájmy – a lidé usoudí, zda jsou to i jejich zájmy. Ale velmi podobné je to i v opozici mimoparlamentní. Právě nyní je ten nejlepší (a nejvyšší) čas, aby se propojila. Aby všechny (malé a vlastně směšné) ambice mnoha z těch, co je řídí, odložila stranou a vyslala „jasnou zprávu“: Všichni k pumpám! A jako první šli příkladem.

Místo toho si většina dál valí svou malou kuličku a věří v zázrak, že v nějakých dalších volbách „prorazí“, a oni sami (a jejich spolupracovníci a sponzoři) usednou konečně do lavic, v nichž se rozhoduje o fondech a místech v nějakých správních radách atd. Nejenže se marně snaží, ti, co už tam jsou, zápasy na svém hřišti neprohrají (když tak o poločase změní pravidla). Co však hůře: Stávají se tak – vědomě či nevědomky – pouhou další zástěrkou pro zakrytí „velké zrady“ elit.

Je čas

A lidi velmi rychle napadne, že na ta náměstí chodí vlastně zbytečně. Protože není-li jednoznačné a silné vedení, jsou snadno zničitelní. Jako ti dva „Z“ nešťastníci-hrdinové, které dokonce udali organizátoři jedné z demonstrací – a už mají flastr! Jen proto se mohou tak závratně rychle množit další politické procesy a přibývat vězňů svědomí! Jen proto si „uchvatitelé“ mohou definitivně privatizovat velká média – a nechat je platit každého z nás zvláštní daní.

Právě toto je počátek něčeho, co je možné nazvat „velkou inventurou“ opoziční scény: ať již se současnými „vůdci“ či bez nich.

Po celé zemi vznikají drobné „útvary“ nepodvolených, kteří jsou zárodkem naděje na lepší příští. Některé o sobě dávají vědět, jiní si ani neuvědomují, že jsou právě oni tím řešením. Ne že se nakonec všichni propojí do jedné velké „strany“ či „hnutí“. Ale zcela mimo systém, na hřišti, které si sami vykolíkují, budou zespoda přirozeně vytvářet možnost zvratu.

Protože až přijde ta opravdu velká krize – která je nejen kvůli válce již za dveřmi – budou to oni, kdo budou připraveni na opravdový odpor. Z nich vzejdou „elity“, které – alespoň pro první období – snad nezradí. Pokud nebudou chtít zradit sebe.

Takže beznaděj? Naopak! Čas skutečných vůdců a skutečných činů nepodvolených je na dohled. A to zdrcující ticho?

V oku uragánu bývá největší.