Pane Jurečko, hlídáte si dostatečné rozevírání nůžek v příjmech penzistů?

Nevychází nám ve státním rozpočtu výdaje a příjmy penzijního systému? No tak ubereme na růstu penzí těm schopnějším, pracovitějším, kreativnějším, rychlejším – a přidáme lenivějším, průměrnějším, nekreativním, pomalejším.

Už dosavadní systém starobních penzí je přehnaně nivelizovaný, jak nám vytýká OECD i Ústavní soud.

Člověk, který svými nadprůměrnými schopnostmi, úsilím, pílí, odříkáním, vynalézáním nového užitečného vytvořil hodnoty pětkrát vyšší než průměrný, člověk který za celý svůj pracovní život odvedl na penzijních pojistných dávkách pětkrát více než ten průměrný – ten přece zaslouží i pětinásobnou penzi. Lidé jsou si rovni – nelze tedy jednoho za pětinásobek zásluh urážet a poškozovat třeba jen pouhým čtyřnásobkem odměn a požitků. Rovnost lidí znamená – za pětkrát hodnotnější celoživotní práci pětkrát lepší životní úroveň až do konce života. Méně než pětinásobná životní úroveň je ke schopnému a pracovitému krutě nespravedlivá.

V této souvislosti se mi vybavují ty nejhorší marxisticko-leninské výroky a praktiky totalitní komunistické éry:

„Všichni máme stejné žaludky.“

„Ať dělník dostává tolikrát větší mzdu, kolikrát více krků živí oproti jinému dělníkovi.“

„Buržousty znárodníme!“

Že by se pan ministr té masy průměrných více bál než té skupiny nadprůměrných? No jo – každý má ve volbách jeden hlas. Tisíc lenochů hravě přehlasuje jednoho špičkově pilného člověka, že? A navíc – lenoši mají čas a energii řvát o více peněz, špičkoví a pracovití nemají na takové žadonění čas. Takže establishment spoléhá na to, že ti pracovití se tak hlasitě a důrazně neozvou.

A establishment bere množinu penzistů podle mne tak trochu jako stádo dobytka – všichni šup do jednoho kravína, zajistit jen základní potřeby – a všem penzistům-volům zhruba stejně do žlabu. Taktéž všem penzistkám-kravám, abych byl genderově korektní.

Jenže toto uvažování mi připadá povrchní, krátkozraké. Ti nadprůměrní a špičkoví totiž bývají zpravidla tvořiví, kreativní. Objevují, vynalézají – od velkých průlomů v pokroku lidstva po každodenní pracovní i domácí maličkosti.

A vezměme si na pomoc italského ekonoma Wilfreda Pareta – ti tvořiví nadprůměrní a špičkoví, těch dvacet procent největšího pokladu obyvatelstva každé země, má zásluhy na zhruba osmdesáti procentech celkového bohatství té země.

A když si ministr práce těch dvacet procent proti sobě poštve (aby zdánlivě vylepšil státní rozpočet), tak si znechutí hlavní zdroj národního bohatství, hlavní zdroj státního rozpočtu. Ten státní nevděk vůči schopným seniorům vidí všichni nadprůměrní a tvořiví jedinci všech věkových skupin – a zařídí se podle toho.

Ti nadprůměrní jsou kreativní, jak už jsem zmínil. Třeba celý svůj pracovní život sloužili svou kreativitou ve prospěch státu. A teď se za to dočkávají nevděku a dalšího okradení. No – tak ta kreativita jim zůstane, ta se s věkem neztrácí. A oni ji využijí. Ale už ne ve prospěch státu, nýbrž ve prospěch svůj osobní – aby si to okradení vykompenzovali.

Takže si nakonec zase přijdou na své. Jen státní rozpočet postupně citelně zchudne. A zchudnutí dopadne na koho? No na tu většinu průměrných, Halík!

Takže tento článek je vlastně obhajobou těch průměrných. Za co by měli průměrní demonstrovat?

Mohli by zaplnit nějaké velké známé náměstí a nést třeba takovéto transparenty:

• Nedovolím, aby můj pětkrát schopnější soused měl oproti mně menší než pětinásobnou penzi!
• Potřebuji pro svůj život osobní auto, ale koupit si obstarožní fabii mohu jen tehdy, až bude mít můj schopnější spoluobčan penzista doma v garáži tři zánovní mercedesy!
• Rád mám doma teplo, ale topit na více než patnáct stupňů Celsia si mohu dovolit až tehdy, kdy bude mít můj schopnější spoluobčan penzista na tři pobyty ročně v Seychelských tropech!

Právě a pouze takovéto uvažování je v životním zájmu komfortního přežití těch průměrných lidových mas.

Ale asi jim to ve škole pořádně neřekli.