Polemika: Státní rozpočet na rok 2023 netrpí žádnou změnou k lepšímu

Jan Ziegler svůj článek „Rozpočet 2023: Náznak cesty k lepšímu“ opírá o článek v Reflexu a píše:

Velice pěkně to vystihl Pavel Páral ve svém komentáři v Reflexu č. 49 Rozpočet 2023 katastrofa to není. Schválený rozpočet České republiky na rok 2023 nepotěší nikoho. Závisláky na státních dávkách, kteří se rekrutují především z řad okamurovské SPD a podobných obskurních spolků netěší z toho důvodu, že dostanou málo. Oni sice vládě Petra Fialy vytýkají, že zadlužuje zemi, ale na druhou stranu křičí, že jim musí dát daleko víc.

Takže rozpočet na rok 2023 je dobrý proto, že s ním nesouhlasí SPD , repspektive její příznivci, protože právě z podporovatelů SPD se rekrutují „závisláci na státních dávkách“? Toto je dle mého soudu první omyl. Závisláci na státních dávkách se především rekrutují z řad lidí, kteří k volbám nechodí a nikoho nevolí. Zejména se jedná o lidi, kteří v životě nepracovali. Nebudu zabíhat do detailů, protože bych se zřejmě musel vyjádřit „nekorektně“ k jistému společenství, které rozhodně není obskurním spolkem.

Mandatorní výdaje, s nimiž Ziegler operuje, (102% z příjmů v roce 2021 a 91% v roce 2023) jsou samozřejmě největší položkou mezi výdaji státního rozpočtu, nicméně jejich vyšší procentický podíl na příjmech státního rozpočtu v roce 2021 byl dán zejména tím, že v roce 2021 byl schválen rozpočet s příjmy bezmála o sto miliard nižšími než v roce 2020- viz tabulka níže:

Nižší základ příjmů pak samozřejmě vedl k vyššímu procentu mandatorních výdajů. V roce 2022 a 2023 se projevil vliv inflace a zrušení covidových restrikcí. Návrh státního rozpočtu pro rok 2023 počítá s příjmy 1,928 bilionu korun a výdaji 2,223 bilionu korun. Proti původnímu plánu z počátku září vzrostly příjmové položky o 179 miliard korun, výdajové o 204 miliard korun. Návrh rozpočtu nyní projedná Sněmovna. Jakmile se příjmy státu zvýší o 450 miliard korun, mandatorní výdaje logicky procenticky klesnou, i když se také zvýší, ale pomaleji než příjmy. Vláda Petra Fialy tedy žádné úspory mandatorních výdajů neprovedla. Práce s procenty , s nimiž argumentuje Ziegler, je krásně shodná s procentickými manipulacemi z období bolševika. Procenticky jsme Západ doháněli, fakticky stále více zaostávali, protože základ západních ekonomik byl mnohem vyšší a menší procentický růst HDP tak přesahovat růst HDP za bolševika, který se počítal z nižšího základu.

Propuštění devíti set úředníků, o kterých Ziegler píše, je další hra s čísly. Počítejme, že tito pracovníci pobírají průměrnou mzdu a stát tak uspoří na jejich výplatách za rok 540 mil. korun. Zvýšení platů poslanců, senátorů a soudců asi o 13 % – budeme počítat řádově 1000 osob – naopak zvýší náklady státního rozpočtu o asi 300 milionů korun. Sarkasticky bychom tak mohli poznamenat, že poslanci a senátoři tím, že zrušili zastropování svých platů, spolknou většinu toho, co „uspoří“ propuštěním devíti set úředníků, a to ještě za předpokladu, že ta místa byla fakticky obsazena a nejedná se jenom o zrušení tabulkových míst, která byla stejně neobsazena.

Na rozdíl od pana Zieglera tak musím konstatovat, že se kloním k názoru bývalého ministra financí Miroslava Kalouska, že vláda jede v kolejích minulé Babišovy vlády. Pochvalu si proto nezaslouží, jenom snad za to, že premiér hezky česky hovoří a není trestně stíhaný.