26.4.2022
Kategorie: Historie

Režimní novináři … včera i dnes stejní

Sdílejte článek:

PAVEL B. REICHL

Já jsem na ty mediální lži velmi háklivý již od puberty.

Když jsem byl v roce 1984 v tehdejším SSSR na operaci, šuškalo se tam mezi československou komunitou, že přijedou nějací novináři od nás a budou psát o klinice i Kurganu jako městě reportáž.

Mnozí vkládali určité naděje do toho okamžiku, protože prostě věřili, že přijede někdo kdo přesně popíše to co uvidí.

Už jsem Vám kdysi psal třeba o tom, jak se tam potraviny, tedy většina potravin mimo chleba a mléka a pár dalších, daly koupit vlastně jen na lístky. Co bylo volně dostupné byly bonbóny a ryby. Ryby v nejrůznějších variantách, vařené, nakládané, sušené a dokonce jsem jednou jedl i rybu smaženou. Výhodou toho bylo, že takto tam byl snadno dostupný i kaviár a tolik, kolik jsem ho sežral tehdy tam, jsem už určitě nikdy potom nesežral. Nemocniční jídlo, tedy pokud to jídlem nazvat jde, se fakt jíst nedalo a tak já většinou jedl v nemocniční kantýně. A jelikož výběr byl opravdu bídný, tak jsem se většinou cpal právě kaviárem a nebo okurkami se zakysanou smetanou a chlebem. K tomu jsem pil limonádu Buratino , která vzdáleně připomínala naši Vineu..

Byla tam fakt neuvěřitelná bída a snad každý kdo tam byl, ať už jako pacient a nebo doprovod, měl svůj stín. A právě do toho vkládali především rodiče dětí, které tam operovali naději, že když o tom poví novinářům, že se alespoň těchto stínů nějak zbaví.

Ono tam nešlo o žádnou podvratnou činnost jak by někoho mohlo napadnout, ale prostě to bylo nepříjemné mít 24 hodin na sobě nalepeného člověka, který Vás hlídal a podával o Vás hlášení.

Jedna maminka to tedy tehdy hlídala a když nastal den D a oni přijeli, vypadalo to nějak takto:

Přijel volha a z ní vypadla, ano, přísahám, vypadla nějaká paní. Z druhé strany vylezl chlápek a vrávoravým krokem se ji jal zvedat a stavět na nohy. Paní halekala, chlápek se chechtal a jelikož paní byla opravdu neschopna chůze, posadili ji do auta a tam ji dali přinesené občerstvení. Celá tato akce proběhla v rámci minut. Pak se nastoupení lékaři a sestry rozloučili máváním a volha odfrčela.

Zhruba za týden jsem telefonoval domů a sestra mi řekla, že článek už vyšel a že máma z toho asi dva dny brečela a táta jen nadává.

V článku se psalo o tom, jak je to tam vše úžasné, jak jsou tam pacienti šťastní a celé město je vlastně rozkvetlá zahrada plná štěstí a radosti.

Prostě článek na zeblití, kdo to tam někdy tehdy viděl, musel být opravdu v úžasu. Všude jen bída a beznaděj. Alkoholové dýchanky na každém kroku, antony, které sbíraly vožraly a ženy jako dělnice, stavbařky, malířky a prostě zastávaly všechny mužské profese.

Muži, a to fakt nekecám, po většinu dne chlastali a nebo vzpomínali na válku, kterou pramálo z nich zažilo.

Moje máma to svinstvo schraňovala v několika exemplářích protože věřila, že jednou nadejde den, kdy bude chtít, aby se ji ti dva za všechny co si tam vytrpěli své, omluvili. Po revoluci se sestra pídila po těch dvou redaktorech a fakt tomu neuvěříte, oba dva byli právě zpravodaji ještě v tehdejším SSSR. Tehdy to máma všechno vyhodila do sběru se slovy, ano, časy se mění, ale lidi nikoliv…

A tak to je vlastně moje přímá zkušenost s novináři, kteří lhali a psali tak jak po nich chtěli. A myslím, že každý z Vás ví, že dnes je tomu nejinak, i když se o tom otevřeně zase nemluví…

FB

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (20 votes, average: 4,65 out of 5)
Loading...
14 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)