Buzuluk, svědectví české statečnosti a stalinského teroru

Je známým faktem, že v Buzuluku pod velením tehdy podplukovníka Ludvíka Svobody vznikla čs. vojenská jednotka, nejdřív 1. čs. samostatný polní prapor, který se o rok později zúčastnil bojů u Sokolova, později 1. čs. samostatná brigáda a nakonec 1. čs. armádní sbor. Připomeňme si však i méně známé skutečnosti z té doby.

Dobré si je také připomenout, že se sice jednalo o vojenskou jednotku v SSSR, komunisté v ní však tvořili zanedbatelnou menšinu, asi pět procent mužstva. Mezi nimi byl například i Bedřich Reicin, který paradoxně za první republiky odmítal vojenskou službu a nakonec se z něho stal jeden z nejhorších rudých zločinců. Tito hvězdáři, jak jim ostatní vojáci pohrdlivě říkali, často vyvolávali malicherné spory a rozvraceli bojového ducha jednotky. Byli však kryti majorem sovětské NKVD, který na výcvik Čechoslováků dohlížel.

Mezi vojáky naši východní armády, však převažovali opravdoví vlastenci, kteří statečně bojovali za osvobození své vlasti od nacistické okupace. Mnozí nich měli po válce smutný osud a místo slávy je čekala vězeňská mříž. Ano, i takhle soudruzi odměňovali hrdiny. Jedním z nich byl Josef Buršík, o kterém se za socialismu nesmělo mluvit. Patřil k těm, kteří z Buzuluku došli až do Prahy. Absolvoval tankové učiliště, později velel tankovému praporu a jako jeden z prvních se se svými tanky probojoval do centra Kyjeva. Za to byl vyznamenán nejvyšší sovětským řádem – Zlatou hvězdou hrdiny Sovětského svazu. Po válce velel tankové brigádě, jenomže jako zásadový antikomunista měl smůlu. V roce 1949 proto byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 10 let do vězení. Později se mu podařilo utéct z vězeňské nemocnice a nakonec se i s manželkou dostal do západního Německa. V Československu se na něj mělo zapomenout, nesmělo se o něm psát, byl vyretušován z fotografií. Ano, i takto se komunisté odvděčovali hrdinům bojů s německými nacisty. Nezapomínejme na to.