Islamizace: Komedie o vraždění lidí

Pokud se chcete na vlastní oči přesvědčit, jakou změnou prošla anglická společnost za posledních dvacet let, můžete tak udělat v pohodlí svého domova. Podívejte se na komedii. V našem městě Sheffiled byly natočeny hned dvě. První komedie z roku 1997 představuje život sheffieldkých občanů, propuštěných dělníků, kteří se rozhodli pobavit co největší počet svých spoluobčanů. Krize v ocelářském průmyslu je totiž přiměla naučit se provozovat striptýz. Film ukazuje divákovi, kolik legrace se při tom nechá zažít. Druhá komedie je z roku 2010 a též představuje život sheffieldským občanů, tentokrát již muslimů, kteří se rozhodli zavraždit co největší počet svých spoluobčanů. Nenávist k nevěřícím je totiž přiměla naučit se vyrábět bomby. Film ukazuje divákovi, kolik legrace se při tom nechá zažít.

Pokud jste filmy ještě neviděli, je zajímavé je shlédnout buď hned po sobě, nebo jen v krátkém odstupu.

První film (The Full Monty, 1997, režie Peter Cattaneo) se v České republice uváděl pod názvem „Do naha!“. Po té, co vláda M.Thatcherová v Sheffieldu zavřela většinu oceláren, ocitlo se zde mnoho lidí bez práce, museli čelit složitým životním situacím a často si sáhli až na samé dno (například i několik našich sestřiček jsou překvalifikovaní ocelářští dělníci). „Do naha!“ představuje příběh několika takových propuštěných ocelářů, které životní nouze donutí k tomu, aby se začali živit jako striptéři. Přestože se děj odehrává na pozadí složitého období, film je plný lidské přívětivosti a jemného anglického humoru. (Jen mimochodem – hospoda, kde se závěrečná scéna filmu odehrává, dodnes stojí). Když se ocelářští dělníci učí striptýz, je to prostě dřina. Shlédnutí tohoto filmu potěší, nikoho neurazí a zanechá v duši milý úsměv.

Druhý film „Čtyři lvi“ (Four Lions, 2010, režie Chris Morris) též pojednává o sheffieldských občanech, tentokrát se však již jedná o muslimy pákistánského původu. A hned od samého počátku filmu nikdo z diváků zřejmě nezůstane na pochybách, že se Sheffield od dob ocelářské krize poněkud změnil. Soudobí sheffieldští filmoví hrdinové se snaží být horlivými muslimy a odjedou proto na školení k teroristům do Pákistánu. Po návratu do Sheffieldu pak začnou se svými bratry ve víře podomácku vyrábět bomby. Jejich svatým posláním je totiž zabít co největší počet nevinných lidí – a rozhodnou se proto zaútočit jako sebevražední atentátníci na Londýnský maraton. Celou akci však zpackají a místo velkého počtu lidí jich nakonec zabijí jen několik. Jen pro pořádek ještě jednou připomínám, že film je prezentován jako veselohra. Nejsem nijak útlocitný, jako lékař jsem viděl hodně, při sledování řady filmových hlášek jsem však byl přeci jen poněkud rozpačitý. Tak například: „…tak ty s ní jako můžeš spát, ale nemůžeš jí zabít? Co se to s tebou děje? Teď hned běž, uřízni jí hlavu a přines ji sem v kýblu!“ nebo dialog dvou bratrů v bratrském obětí: „Bratře, zabil bys mě? Kvůli džihádu? Já bych tě teda rozhodně zabil!“ A bratr odvětí bratru: „To víš, že bych tě zabil, bratře! Hlavu bych ti rozsekal! Střeva bych ti tímhle hákem vytrhal!“ No a takhle to pokračuje dál…

Musím uznat, že na několika místech jsou ve filmu tak vtipné situační scény, že jsem se nahlas zasmál. Vzápětí jsem se však sám před sebou zastyděl. Připadal jsem si stejně trapně a poníženě – jako bych se byl zasmál při sledování komedie z prostředí vyhlazovacího koncentračního tábora. Není to totiž smích, který osvobozuje, uvolňuje a hladí, je to smích, který zánislňuje a mrazí. Shlédnutí tohoto filmu vyděsí, zanechá v duši stud, odpor a strach.

Nikdo mi nenamluví, že tento film má za cíl zesměšnit islámské teroristy. Tvůrci filmu si na tohle ostatně dali velký pozor. Před zahájením natáčení objížděli se scénářem britské islámské autority i obyčejné muslimy a devótně se jech ptali, jestli se film nějak nedotkne islámu nebo jejich muslimského cítění. Mezi odbornými poradci a schvalovateli filmu byl dokonce i vězeň z Guantánama. Ideologické schválení filmu tak jeho tvůrci hledali u opravdochých machrů v oboru. A nakonec si mohli oddechnout – film prý islám ani britské muslimy neuráží. V této souvislosti je zajímavé, že tvůrci filmu nehledali žádnýideologický či morální souhlas mezi příbuznými lidí, které britští muslimové zabili při bombových útocích v Londýně v roce 2005 (v té době se film již připravoval).

[ad#article_et21]

I kdyby tomu tak přesto bylo a film chtěl nějakou rafinovanou formou islamisty zesměšnit, bylo by to celé stejně nepřijatelné, jako kdyby chtěl někdo zesměšnit vrahy v koncentračním táboře tak, že by natočil veselohru z prostředí plynových komor. Naprosto odporné, strašné, nepředstavitelné.

Daleko pravděpodobnější je, že film chtěl nějakou „vtipnou formou“ reflektovat „moderní britskou společnost“ a muslimské teroristy zlidštit. Když už tu jsou, smiřme se s tím a mějme je sice za takové svérázné, ale v podstatě vlastně milé chlapíky. V některých momentech film dokonce balancuje na hraně jakéhosi zvráceného romantismu – hlavní sebevražedný terorista (a zároveň milující manžel a otec) v určitých polohách tak trochu připomíná třeba mladého Che Guevaru. Vždyť oni ti chlapci bojují za nějaké své ideály a obětují pro ně dokonce vlastní životy! Co na tom, že nás a naši společnost nenávidí a touží nás proto zabíjet v co největším možném počtu? Každý jsme nějaký. Vždyť oni se při přípravě všeho toho vraždění vlastně strašně nalopotí! I to vraždění je prostě především hlavně pořádná dřina. A navíc – dá se u toho zažít i nějaká ta legrace.

Shlédnutí tohoto filmu mi doporučili mí kolegové z práce s tím, že „je to prý skvělá komedie“. Když jsem se dodíval, chvíli jsem užasle seděl, pak jsem vzal telefon a chtěl jim zavolat. Přemýšlel jsem, co jim řeknu: „Probuďte se! Tohle že je skvělá komedie? Tohle že je ta vaše moderní Anglie? Tohle jste opravdu chtěli? Proč mlčíte? Bojíte se, že vám uříznou hlavu? Nestydíte se před všemi těmi opravdu zavražděnými? Nestydíte se před svými dětmi?“ a já nevím, co ještě všechno mě napadalo. No, a po chvíli přecházení jsem zase ten telefon odložil a nikomu nevolal. Nemá to totiž cenu. Anglie už je ztracená země. Místo toho jsem radši zasedl k počítači zkusil o tom napsat do Čech. Jestli si to doma někdo přečte a zamyslí se nad tím, co se tady děje, pak to cenu má.

Jak jsem již zmiňoval v předešlých textech, britská společnost se aktivně podílí na usmiřování se s islámem, sama Británie se tak aktivně podílí na své vlastní islamizaci. Jelikož se islám zásadně odmítá přizpůsobit čemukoli, jediným možným vyústěním mírového soužití s ním je – islámu se přizpůsobit. A pokud nedojde k nějakému naprosto zásadnímu, revolučnímu zvratu tohoto vývoje, stane se Británie islámskou zemí. A mnozí z nás se toho ještě dožijeme. Ať už se to někomu líbí nebo nelíbí, je to zkrátka fakt, který neovlivníme.

Co však ještě ovlivnit můžeme je, jestli trend islamizace zasáhne i Českou republiku. Stačí si položit jednoduchou otázku: „Chceme, aby i v České republice probíhala islamizace?“ Komu se zdá tahle otázka přitažená za vlasy, přehnaná nebo předčasná, nechť se laskavě ráčí probudit a rozhlédnout se po těch západních zemích, kde si lidé tuhle otázku včas nepoložili. Zajeďte se podívat sem do Británie, tady se také jaksi zapomněli zeptat – jak voliči svých politiků, tak politici svých voličů. Tak dlouho s tím otáleli, až už je pozdě. Islamizace už nabrala takové rychlosti a rozměrů, že se Británie od základů mění, její původní kultura i identita zaniká a mění se v něco zcela jiného, než jsme dosud znali. Jedná se o naprosto zásadní kulturní a demografickou změnu společnosti, zřejmě vůbec největší, ke které tu došlo od příchodu křeťanství na britské ostrovy.

Ptejme se proto, jestli chceme, aby islamizace změnila i Českou republiku. A pokud nám to není jedno, ptejme se teď, dokud je ještě čas. Ono to všechno totiž začíná už třeba u „obyčejného“ zahalování dívek ve školách. Když dnes budeme lhostejní k zahalování, tak bude jednou nová česká veselohra vyprávět o českých muslimech a jejich mile zpackaném atentátu na pražský půlmaratón. Podaří se jim v té komedii zabít více lidí než jejich souvěrcům v Londýně? Budeme se tomu hodně smát?

• Vladislav Rogozov