Neuvěřitelná víra v zázraky

Vždycky mě facinovalo, jak ještě v dubnu 1945 bojovali němečtí vojáci statečně za svého fírera. Sovětské tanky byly všude a s nimi nekonečné množství munice, lidí, kaťuší, jídla, náklaďáků, letadel… Z druhé strany se valilo stejně někonečné množství materiálu označeného hvězdami a pruhy a němečtí vojclové neměli nic z toho. Jen nekonečný ústup, hlad, nedostatek všeho, bombardování… a stejně jich neuvěřitelné množství věřilo, že to dobře dopadne, že Vůdce to nějak vyřeší, že všechno to utíkání je jen grandiózní plán… To samé dělali němečtí civilisté. Ještě v posledních hodinách Berlína udávali sousedy, kteří už nevěřili a nechávali věšet každého, kdo nevěřil v konečné vítězství. 

Myslel jsem si, že je to specifikum německé povahy, ale v poslední době začínám mít stále neodbytnější dojem, že je to specifikum každého národa a vlastně i každé organizace. 

Dneska chci mluvit o další nové víře v zázraky a tím je náš ministr zahraničí Petříček, který se chce s Hamáčkem v dubnu utkat o místo předsedy ČSSD. Podle stejného vzorce, který Hitlera dovedl od Moskvy k Berlínu. Když nezabrala voličská  orientace strany na městského liberála, pomůže jediná věc – orientovat se ještě více na městského liberála. Když jsme se odvrátili od tradičního voliče, musíme se od něj odvrátit ještě víc. Tento článek jsem psal v pondělí večer a včera už byly zprávy poněkud jiné – zdá se, že pražská ČSSD už o víru přišla a naopak zjistili, že mají trochu rozumu. Takže Pětříček si udělal moc pěknou PR akci s redaktory Seznamu – to je pro něj vlastně typické – domluvu s presstituty měl hotovou, ale zapomněl se domluvit se svými vlastními lidmi. Petříčku sbohem a šáteček…

Je to vlastně stejné, jako když EU řeší krach vlastní integrace tím, že na ní bude ještě více tlačit. Když je kritizována za nikým nevolenou vládu, nasadí ještě více nevolenou vládu. Když je kritizována za krach zelené politiky, tož řešením bude ještě více zelené politiky. 

Asi nám to nemusí být líto, protože stejný postup v poslední době vidíme všude.  Nárůst byrokracie nejlépe vyřešíme tak, že založíme nové oddělení, které bude nárůst byrokracie monitorovat  a bude navrhovat opatření. Byrokracii budeme řešit byrokracií.  Platí to pro státní orgány, ale úplně stejně to platí i pro firmy. Prakticky nikdy nevidíte, že by se vyhazov týkal úředníků. Vždycky odcházejí jen dělníci od mašin. A ve stejné době, kdy firma musí šetřit na platech, tak klidně vznikne nové oddělení pro integraci menšin, dodržování rovnosti nebo potírání sexismu. 

Je to tou všeobecnou beznadějí? Nedíváme se náhodou na absenci vizí? Nikdo neví co s tím, tož poslední útočiště lidského mozku je ve fantazii. V upínání se na chiméry, na hledání stébel, kterých se my tonoucí chytáme. A opakování stejných chyb, ale očekávání jiných výsledků, což je podle Einsteina definice šílenství… Vlastně už nevíme, co bychom doopravdy měli dělat, protože jsme všichni v podstatě oddtržení od života? Všichni máme energii ve vypínači, všichni máme už zpracované maso, upečený chleba a i když ještě hodně z nás ví, co je to práce, nikdo už si sami nevystačíme. 

Nebo je to tím, že jsme postavili společnost, kde je nejhorší uznat chybu? Kdo uzná chybu, tak je slabý a zaslouží si vyhazov? Můžeme lhát, vymlouvat se, okecávat to, ale nesmíme za žádnou cenu uznat, že jsme se mýlili, protože to znamená okamžitou diskvalifikaci?  Už dávno jsme zařídili, že se v každé organizaci musejí všichni naladit na jednu vlnu, musejí spolu souhlasit, musejí tleskat stejným blbostem, musejí demonstrovat svojí jednotu… A platí to nejen pro ty, co jsou nahoře, ale i pro ty, co tvoří alternativu. 

Dokonce i v místním vidlákovském evangelickém sboru je staršovstvo postaveno tak, aby každý nový buďto zapadl do škatulek a měl stejný názor jako ostatní. A běda kdyby neměl. A také řeší problémy tím, že je prohlubují.  A i když to půlka sborového osazenstva vidí a v hospodě si o tom s chutí poklábosí, nikdo neví, jak to prolomit. Tedy ví… ale násilí je zatím ještě stále poněkud eklhaft. 

Nemyslete si, že u Klause v Trikolóře můžete zastávat nějaký rebelský názor. Nebo u Tomia. A samozřejmě ani u Babiše. Svět patří kejvalům. V ČSSD je to stejné. Sobotka se už dávno postaral, aby celé vedení tvořili lidi naladění na stejnou notu.  Myslel si, že to bude ku prospěchu jeho vládnutí. Možná bylo. Ale Sobotka je dávno pryč a kejvalové zůstali a nemohou si dovolit předstoupit před své členy na sjezdu a říct tak, že se spletli, že je všechno blbě, že  se musí začít znovu.  

Svým způsobem je úděl ČSSD údělem nás všech. Pokračujeme v tom, co jsme doteď dělali špatně. Pokračujeme proto, že vůbec netušíme, jak bychom to měli dělat líp. Jako by už ani nic nového vzniknout nemohlo. Jako by už nebylo kde brát. Jako by bylo nutné dohrát tu hru až do hořkého konce, protože jsme tak v zajetí našich stereotypů, že nevidíme východisko i kdyby leželo vedle nás. 

Chtěl jsem se vysmát Petříčkově nápadu na kandidaturu a ještě víc tomu, jak to chtěl provést.  Ale vlastně ani nemohu. Příliš mi to připomíná úděl celé naší republiky. Hrát až do hořkého konce, opakovat chyby, které nesmíme přiznat a směřovat do háje jen proto, že tam směřují všichni ostatní.

A jen čekat, až to za nás shodí neúprosná realita. 

Přibližuje se den, kdy nová vláda nebude zvolena, ale nastolena. Za potlesku drtivé většiny.