Socialismus se může vrátit po malých krůčcích

Prvním krokem venezuelské vlády byla masivní redistribuce bohatství s cílem eliminovat chudobu. Zcela v rozporu s lidovou moudrostí, která říká, že je lepší lidi naučit chytat ryby, než jim tu rybu jenom dát. Strategie rozdávání ryb na potkání je lákavá a výrazně snadnější, když je z čeho brát. Zaplavena dolary z prodeje ropy rozdávala vláda 14 % hrubého domácího produktu ve formě různých dotací.

Prokletí nadbytku

Ekonomika má pro takovou situaci dokonce zvláštní výraz: paradox nadbytku. Podle něj mají země obdařené přírodními zdroji tendenci je prohospodařit a ve výsledku mají nižší životní úroveň a méně demokracie.

Pro stát, který se domnívá, že vyřeší všechno lépe, je soukromý sektor konkurencí. Tu je třeba omezit. Velmi efektivní je regulace a byrokracie, ale jsou i jiné způsoby.

Protože lidé činí ekonomická rozhodnutí z velké části na základě svých očekávání do budoucnosti, je k oslabení podnikatelského prostředí postačující všechny dostatečně znejistět. Hugo Chávezovi se to povedlo dokonale. Jeho náhodná rozhodnutí o tom, co se převede pod státní kontrolu byla uváděná slovy „expropiese!”, vyvlastněte to. Znamenala, že pouze největší odvážlivci byli ochotni riskovat svůj čas a peníze ve svobodném podnikání, což dále posílilo roli státu ve všech oblastech ekonomiky.

Kritika ano, ale pouze konstruktivní

Svoboda čehokoli, zejména slova, je se socialistickými ideály neslučitelná. Když se soukromá televizní stanice Globovisión odvážila kritizovat politiku Hugo Cháveze, vykoupila vláda jednoho z akcionářů televize a získala 40% podíl.

Jakýkoli nezávislý hlas je nebezpečný. „Sestupte z obláčků, neotesanci,” řekl Hugo Chávez na adresu katolické církve, když oznamoval, že stát hodlá revidovat vztahy státu s církví.

Stát rozumí i investicím nejlépe

Protože se stát domnívá, že je schopen lépe než kdokoli jiný rozhodovat o tom, co se má dělat, investovala Venezuela peníze z ropy prostřednictvím vládních agentur. Socialistické teze neuznávají ekonomické termíny, jako je zisk nebo ztráta, ale pouze, jestli plán na papíře splňuje nějaké sociální parametry, většinou obtížně měřitelné.

Chybí-li motivace dosáhnout zisku, výsledek vždy odpovídá tomu, že chybí motivace. Ve zdravé ekonomice je role ztráty donutit firmy nedělat něco, co ostatní nechtějí, protože jinak by tam nebyla ztráta. Stát ztráta nezajímá, a proto se peníze dále sypou do projektů, které nic nepřináší. Miliardy z ropy tak zmizely v černé díře.

Silná demokratická společnost stojí vždy na silné střední třídě, která je minimálně závislá na státu. Jedním ze spolehlivých způsobů omezení vlivu střední třídy je likvidace jejího majetku. Není třeba ho brát, na spoustu věcí stačí inflace. Po inflaci v řádu stovek procent v roce 2017 se o rok později inflace ve Venezuele vyšplhala na více než sto tisíc procent. Střední třída přestala existovat.

Cizí peníze vždy dojdou

Slova M. Thatcherové, že „problémem socialismu je, že cizí peníze nakonec vždy dojdou”, platí obecně. I ve Venezuele. Cena ropy poklesla a navíc soustředěné útoky na soukromý sektor způsobily prudký propad její produkce, který nebyl státní sektor v žádném případě schopen vyrovnat. Protože rozdávání peněz nedávalo žádnou motivaci učit se chytat ryby, není na konci nikdo, kdo by ty ryby chytat uměl, a koneckonců i chtěl. Není od koho brát, střední třída neexistuje, cizí peníze došly a spolu s nimi spousta jiných věcí.

V ropné velmoci došel dotovaný benzín a vláda dováží ropu z Íránu. Místo dotovaných potravin začala vláda distribuovat potravinové balíčky mizerné kvality. O tom, kdo je dostane, rozhodují místní výbory složené ze zástupců lidu. Když o něčem takovém rozhoduje místní výbor místo svobodně stanovené ceny, je jediným možným výsledkem masivní korupce, která zasahuje i do distribuce oleje a cukru.

Rovnosti bylo dosaženo

Ovšem společnost dosáhla ideálu sociální spravedlnosti. Všichni jsou si rovni, neboť více než 96 % obyvatel pracuje za 2 Euro na měsíc. Naprostá většina je závislá na státu, který jediný rozhoduje, co kdo dostane.

Stará pravda říká, že stát, který může lidem všechno dát, jim také může všechno vzít. Ve Venezuele to platí do důsledku. Stát vzal lidem i možnost situaci změnit, neboť potravinové balíčky jsou vázány na to, že lidé budou opět volit toho, kdo jim ty balíčky dává.

Socialismus za to prý nemůže

Řada odborníků se domnívá, že z kolapsu Venezuely není možné vinit socialismus. Profesor Gamarra působící na Floridě prohlásil, že „z toho mohli udělat Emiráty. Místo toho to pokazili. Bylo to o penězích vyhozených prostřednictvím korupce a mezinárodních svazků. Bylo to schéma na ukradení peněz z ropy, ale nebyl to v žádném případě socialismus”.

Pravděpodobně i z tohoto důvodu je lidstvo odsouzeno opakovat socialistické experimenty v různých podobách stále znovu a znovu. Prostě nejde odolat lákavým slibům, že to někdo jiný zařídí. A hlavně za to nikdy nemohl socialismus, ale pouze jeho špatná realizace.