Jak se žilo za socialismu? (4)

Koupěschopnost obyvatel

Nejen na sociálních sítích se nestálé šíří množství mýtů a bludů o životě v socialismu, které chci konfrontovat se skutečností. Některé se pokusím odkrýt. Po části o ekonomickém zaostávání je tu pár faktů o koupěschopnosti obyvatelstva.

Vycházím zejména z publikace Konzervativního institutu M. R. Štefánika „Socialismus: Realita namísto mýtů,“ volně dostupnou ji naleznete zde. Autory kapitoly „Finanční a majetková situace lidí“ jsou Radovan Potočár, Peter Gonda, Peter Krištofóry, Jakub Šimek a Zuzana Žúžiová, kapitoly „Sociální spravedlnost v praxi“ jsou Jakub Šimek a Peter Gonda.

Jak to bylo?

Průměrná mzda v roce 1989 u nás podle statistického úřadu dosahovala 3 142 československých korun (Kčs). V roce 2018 to bylo 1 013 eur.

Představte si, že byste se rozhodli celou částku utratit na nákup jednoho zboží. Co byste si mohli dovolit v roce 1989 a co v roce 2018?

Srovnatelné ceny zůstaly například u mléka a brambor, jejichž cena je v současnosti o málo dražší, neboť za socialismu byly štědře dotované.

Auto bychom si z průměrného platu nekoupili ani tehdy, ani dnes. Jenže zatímco v roce 1989 bylo na jednoduché osobní auto potřeba přibližně 27 průměrných měsíčních platů (cena: 84 600 Kčs), v roce 2018 stačilo na srovnatelné jednoduché auto necelých 11 průměrných platů (cena: 10 877 eur).

Podobně tristní byl i život důchodců. Porovnáme-li množství zboží, které bylo možné koupit z průměrného starobního důchodu v roce 1989 a v roce 2018, studie Konzervativního institutu dokladuje, že důchodce si na konci socialismu mohl ze svého důchodu dovolit koupit méně než dnešní důchodce s průměrným důchodem.

„Ze srovnání vyplývá, že z průměrného platu je v současnosti možné zakoupit větší objem základních potravin (kromě polotučného mléka či brambor), oblečení (například panské košile), elektrospotřebičů (například televizoru a chladničky), elektřiny a zemního plynu, či benzínu než na konci socialismu,“ píší autoři ve studii.

Důležité je připomenout, že zatímco ceny po měnové reformě v roce 1953 klesly na zhruba poloviční úroveň, úspory obyvatel se snížily výrazněji: menší částky stát občanům směnil v poměru 1:5, větší částky dokonce s kurzem 1:50. Ceny mnoha výrobků stát navíc během socialismu z daní skrytě dotoval a prostřednictvím umělých administrativně určovaných „cen“ realizoval sociální politiku. V roce 1989 se například litr mléka vykupoval od prvovýrobců za 4,81 Kčs, zatímco v obchodech se prodával jen za 2,10 Kčs. Kromě toho lidé nakupovali mnohé zboží a služby ve stínové ekonomice za vyšší a statisticky nepodchycené ceny. Reálná kupní síla lidí za socialismu tak byla nižší a za současností zaostávala ještě více, než ukazují oficiální statistiky.

Rámcové srovnání reálných mezd s tehdejším Západem

Podstatné je také srovnání životní úrovně obyvatel Československa za socialismu se životní úrovní lidí na Západě v téže době. Příkladem toho je komparace vývoje mezd očištěných o inflaci.

Růst reálné mzdy ve vyspělých západních zemích se pohyboval v letech 1970 až 1988 v průměru kolem 2,4 % ročně, tedy celkově o více než 45 %. Tak rostly mzdy například i v Rakousku, kde hrubá reálná mzda rostla o 2,5 % v průměru za rok a za celé období se tak zvýšila o více než 48 %. V socialistickém Československu v té době však podle indexu životních nákladů rostla v průměru jen o 1,3 % ročně (celkově téměř o 25 procent) a podle přepočtu oficiálních průměrných cen dokonce pouze o 0,3 % průměrně ročně, tedy celkově pouze o necelých 6 %. Porovnání průměrného ročního růstu reálných mezd v tomto období v Československu podle oficiálních statistik oproti vybraným západním zemím ilustruje graf 24.

Realita však byla i v tomto případě u nás horší než ukazuje oficiální statistika. Reálnější pohled, který zohledňuje skryté a statisticky nepodchycené ceny, totiž naznačuje, že reálné mzdy v socialistickém Československu v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století pravděpodobně de facto klesaly.

V období socialismu jsme tak výrazně zaostávali za vyspělými západními zeměmi s tržní ekonomikou ve vývoji mezd očištěných o inflaci — podle jejích oficiálních statistik a ještě více po zohlednění vyšších cen v stínové ekonomice.

Hiršl v tomto kontextu uvedl, že „po odstranění různých administrativních fikcí (například evidence pohybu cen průmyslového zboží pro potřeby indexu životních nákladů dle ceníku generálního ředitelství obchodu) a po zavedení sledování maloobchodních cen přímo v prodejnách ve všech okresech narostl index životních nákladů již v prvním pololetí 1990 z 0,5 % na 3,5 %, což indikuje pokles reálných příjmů.“ (Hiršl, 1992, s. 36).

K tomu je třeba připočíst nejen menší sortiment zboží, které si mohl občan zakoupit, ale často i jejich zoufalý nedostatek. Výpadky v dodávkách zboží byly chronické, jako například v případě toaletního papíru.

Každý starší občan si dozajista pamatuje nekonečné fronty před obchody.

Dovolená

Životní úroveň lidí za socialismu limitovaly i omezené možnosti jejich cestování doma a zejména do zahraničí, zejména do západních kapitalistických zemí. Vystěhovat se na Západ, například do sousedního Rakouska, bylo prakticky nemožné.

Socialistický režim přitom oficiálně proklamoval, že vědomě rozvíjí cestovní ruch jako důležitou součást životní úrovně. Státem subvencované dovolené trávené v přítomnosti kolegů z podniku či resortu tak měly odrážet „socialistický způsob života“. Zabezpečoval například účast lidí na domácím cestovním ruchu formou centrálně řízených výběrových rekreací Revolučního odborového hnutí (ROH), podnikovou a závodní rekreaci, rekreaci určenou příslušníkům specifických profesních skupin, rekreaci dětí v pionýrských táborech, rekreaci členů různých společenských organizací a centrálně přidělenými léčebnými pobyty v lázních. Komunistická moc se sice namísto cestovního ruchu soustředila na rozvoj těžkého průmyslu, centrálním přidělováním různých rekreačních pobytů a jinými selektivními „podporami“ z daní vytvářela u lidí iluzi dostatku dovolených. Ta u části z nich přetrvává dodnes.

Realita však potvrzuje opak, výrazněji v případě zahraničních dovolených. Zahraniční dovolená je dnes pro občany podstatně dostupnější než během socialismu. Zatímco na konci osmdesátých let 20. století stála například týdenní dovolená v Bulharsku zhruba tři tisíce Kčs, což odpovídalo jedné průměrné měsíční hrubé mzdě, dnes se dá podstatně luxusnější týdenní pobyt v Bulharsku pořídit za přibližně 350 eur. Za průměrnou mzdu se dají dnes takové dovolené pořídit dvě. Vyvrací to zkreslené představy části (zejména starších) lidi, že za socialismu se dalo více cestovat do zahraničí.

Tvrzení, že dovolená byla za socialismu dostupná, však vyvrací už to, že za socialismu bylo omezené a na Západ bylo zamezováno už samotné cestování. Podstatným omezením životní úrovně a kvality života lidí v socialistickém režimu byla nesvoboda včetně nesvobody vycestování a zejména odchodu z něj, primárně do západních zemí. Lidé žili jako v kleci. Když chtěli odejít na Západ, tak byli na státní hranici zabíjeni.

Režim zároveň vytvořil značné byrokratické bariéry cestování lidí do zahraničí, konkrétně zaměřené na zamezení vycestování na Západ. V roce 1948 komunistická moc v Československu uzavřela hranice, přičemž zastavila vydávání pasů a víz. Do roku 1953 nebylo možné cestovat do zahraničí, dokonce ani do komunistických zemí. Organizované zájezdy do komunistických zemí byly povoleny až v roce 1956. Zájezdy do západních zemí byly vzácné a organizovali je téměř výhradně pro podniky resortních ministerstev. Do roku 1965 platil zákon o cestovních dokladech, který stanovil, že na vydání cestovního pasu nemá občan právní nárok. Výjezd do zahraničí byl možný pouze tehdy, pokud byla k pasu pro jednotlivou cestu vydána výjezdního doložka. Protože československá měna nebyla volně směnitelná, tak bylo nutné požádat Státní banku československou o příděl deviz, na který nebyl právní nárok. O výjezdní doložku bylo možné žádat na pasovém oddělení a jen s potvrzeným devizovým příslibem.

Výjezdní doložka se týkala všech zemí kromě států východního bloku. Proces jejího vyřizování byl velmi složitý, trval několik týdnů a nastavený byl tak, že mohl kdykoliv zabránit vycestovat „nepohodlným“ lidem za hranice, i když měli platný pas. Všichni občané kromě poslanců a funkcionářů KSČ a osob starších 60 let byli po podání žádosti o doložku prověřování a lustrovaní. Žádost o vydání cestovní doložky musela být schválena celou řadou různých osob, včetně zástupců výboru komunistické strany na pracovišti, či ředitele školy. Ve velkých podnicích zajišťovalo schválení žádosti tzv. oddělení nebo referát pro zvláštní úkoly, což byla v podstatě rezidentura StB. Poslední pracovní den před cestou bylo zvykem, že pracovníci zvláštních úkolů šli zkontrolovat pracoviště dotyčného, ​​zda náhodou neobjeví prázdné zásuvky. Pokud se dotyčný člověk z cesty do zahraničí nevrátil ve stanoveném termínu, zvláštní oddělení ihned všechny osobní dokumenty „provinilého“ předávalo Státní bezpečnosti na zahájení trestního řízení pro trestný čin opuštění republiky a nejbližší spolupracovníci byli předvoláni na „pohovor“.

Od roku 1970 bylo možné vycestovat bez cestovní doložky už jen do některých zemí socialistického tábora, a to do Bulharska, Maďarska, Mongolska, NDR, Polska, Rumunska a Sovětského svazu. Výjezdní doložky byly zrušeny až v prosinci 1989.

Kromě cestovní doložky byl další byrokratickou překážkou tzv. devizový příslib. Kdo chtěl vyměnit koruny za devizy (bezhotovostní zahraniční měny), tomu státní banka schvalovala jednou ročně přidělení nebo nepřidělení devizového „příslibu“. Bylo proto zvykem podávat žádosti už rok dopředu a většinou na maximální možnou částku 300 amerických dolarů (nezávisle na zemi nebo délce pobytu). Běžný občan bez členství v komunistické straně, či známostí na ni v období normalizace čekal na rozhodnutí i několik let.

Devizový příslib nebyl častokrát udělen z důvodu, že banka neměla dostatek deviz nebo proto, že o něj požádal „nepohodlný“ člověk (například kritický k režimu nebo náboženský představitel). Pokud dotyčný tento příslib dostal, musel zaplatit téměř 300procentní přirážku „na rozvoj cestovního ruchu“. Vývoz domácí měny, drahých kovů, elektroniky či kožených bund bylo nutné při přechodu přes hranice zapsat do celního prohlášení, na které šly další kolky v hodnotě 300 Kčs a dovézt je zpět domů. Zakázaný byl i vývoz valut, které občanovi zůstaly z předchozí cesty do zahraničí.

Důsledkem výše uvedených skutečností bylo i to, že drtivou většinu dovolených za socialismu lidé realizovali v Československu a zbylé v zahraničí převážně v socialistických zemích. Například v roce 1981 byl pouze 5,1procentní podíl zahraničních dovolených obyvatel na celkovém objemu dovolených a rekreačních pobytů, přičemž průměrná délka pobytů dosáhla pouze 6,1 přenocování a 94,6procentní podíl cest směřoval do socialistických zemí.

Někdo možná namítne, že chléb za socialismu byl chutnější, maso zdravější a máslo se s tím dnešním nedá ani srovnávat. Kvalitě a bezpečnosti potravin se věnoval jeden z minulých dílů.

Socialismus nefunguje

Ekonomický socialismus v nejtvrdší direktivní formě způsobil, že obyvatelé země východního bloku trpěli kromě nesvobody projevu, pohybu, či podnikání i nedostatkem kvalitních výrobků a služeb, horším životním prostředím, technologickým zaostáváním, zpomalením růstu HDP, větší chudobou a nefungujícím zdravotnictvím — tedy všem těm, co fungovalo na tehdy svobodném, kapitalistickém Západě.

• Radovan Kazda, autor je poslanec NR SR za SaS, spolupráce na podkladech: Radovan Potočár