Dvě malé občanské války

Tento článek jsem napsal před týdnem. Původně měl vyjít jako reakce na příměří uzavřené v Moskvě. Pak jsem zabředl do koronaviru a pořád jsem to odkládal. Posuďte dnes sami, jak moc jsem se trefil či netrefil. 

V Karabachu se nadále bojuje. Příměří dojednané v Moskvě nevydrželo ani jeden den. Obě strany se obvinily z ostřelovaní a vzápětí se do sebe pustily znovu jako doposud. Červený kříž stroze prohlásil, že mrtvá těla vojáků v bojové zóně nemohl posbírat, protože tam pořád lítají šrapnely.

Někdy je krásné, jak nám nechtěně sdělí pravdu… Víte proč nemůže Červený kříž posbírat mrtvé vojáky? Protože se fronta nikam nehnula. Kdyby se fronta posunula, je možné všechno posbírat snadno.

Azerbajdžánci vypustili video z “osvobozené vesnice”. Nejzajímavější byly ty desítky ohořelých aut. To už popisovala i Tereza Spencerová ze Sýrie – když jela 200 km do Allepa viděla jeden zničený tank a dva obrňáky, ale tisíce a tisíce ohořelých kamionů.  Takhle vypadá dnešní bojová realita.

Především to znamená, že ani jedna strana neutrpěla významnější škody. Počet aut se v dnešním světě počítá na stamiliony a i v tom Stěpankertu mají víc aut než parkovacích míst. Nikde nevidět opuštěné dělostřelecké baterie, nikde nevidět nějaké dobyté palposty či síť zákopů. Ani ty drony, co střílejí jako blesk z čistého nebe nedokáží nic ovlivnit. Na to jich je prostě málo.

Proč se bojuje dál i když musí být oběma stranám jasné, že z toho nic nebude?

Protože papaláši na obou stranách svým obyvatelům slibovali něco jiného. Arménští ojrohujeři slibovali významnou pomoc od EU a NATO. Slibovali nové vztahy, slibovali ráj na zemi, jaký mají v Německu, slibovali jim novou, dosud nepoznanou skvělou budoucnost.

Místo toho jim zbyl Putin, který je všechny teď s chutí griluje ve vlastní šťávě a nechává je, aby zjistili, co to ve skutečnosti znamená, dělat samostanou politiku.  Premiér se během jednání dozvěděl, kolik ruská pomoc bude stát a zjistil, že ho to bude stát místo, budou ho vyšetřovat a možná ho i zavřou, protože když umírají lidé, končí sranda a spravedlnost vypadá úplně jinak.

V Azerbajdžánu je to podobné. Tam zase jejich diktátor prezident sliboval bleskovou válku, vítězné krátké tažení, které skoro nikoho nezabije a všichni budou hrdinové. Oháněl se tureckou podporou a prostě situace byla skvělá, růžová, tohle nemohlo nevyjít.

A teď zjistil, že tureckou pomoc vystříleli za čtrnáct dní a víc už ani Erdogan nemá. Navíc je turecký sultán tlačí do nesmyslných ofenziv proti zakopanému nepříteli a nutí je plýtvat životy vojáků. Zároveň jim Putin jasně řekl, co se stane, kdyby chtěli příliš hromadit síly na jednom místě a zřejmě i zjistili, že Arméni nějak příliš přesně vědí, kam mají střílet. I prezident diktátor může padnout…  jeho generálové by mohli přijít na to, jak je osamělý a lidový hněv uměl zlikvidovat jinčí ptáčky.

A tak se střílí dál. Beze smyslu. Teď už se nebojuje o Karabach, teď se bojuje o ministerské funkce, bojuje se o prezidentská a premiérská křesla. Bojuje se proti domácí opozici, proti domácím pučistům a tak podobně. Teď se na Karabachu vedou dvě malé občanské války v zastoupení. Ano i tohle existuje.

Ještě to chvíli potrvá. Všichni ti příliš samostatní minipolitici a minidiktátoři v ministátech bojují o svojí miniexistenci. Po pár dnech či týdnech se i jejich příběhy uzavřou. Mezitím ještě zahyne spousta civilistů i vojáků, ale z vojenského hlediska se už nestane nic podstatného.

V diskusi se můžeme zamýšlet, co bylo skutečným účelem této šarády…