Plnou parou k totalitě

Na 90. léta velice rád vzpomínám. Není to snad ani tak tím, že jsem tenkrát jako dospívající prožíval první lásky a skoro každý víkend byl jeden velký mejdan. Hlavní důvod je jinde. Čím dál více cítím, že „zlatý devadesátky“ byly bezprecedentním obdobím svobody, která přímo visela ve vzduchu. Nic nevadí, že mí rodiče nic nezprivatizovali ani nic zásadního nezrestituovali a ani jinak nezbohatli. Naopak. Do kapsy bylo poměrně hluboko. Ale ta svoboda, ta byla opravdová. Dnes si zase spousta lidí dává pozor, co říká. Nositelé jediné pravdy ostrakizují a společensky i profesně šikanují druhé. Ti odvážnější nositelé jiných názorů jsou stigmatizováni a ti méně odvážní nastupují cestu autocenzury. Používá se dvojí metr při posuzování toho, co je svoboda vyjadřování. Záleží na tom, v jakém je to gardu. Parlament jako na běžícím pásu přijímá zbytečnou legislativu, která nám zapleveluje právní řád dalšími a dalšími regulacemi. Tyto nám jsou často servírovány z bruselské kuchyně.

Do ranku svobodu omezujících opatření můžeme počítat i nejrůznější typy šmírování obyvatel. Často jsou skryty do bohulibého a všeobjímajícího hávu boje s terorismem. Prakticky bez povšimnutí se nám objevily povinné biometrické údaje u cestovních dokladů. Není již možné si bez nich pořídit cestovní pas. Paradoxně to není požadavek totalitních států, do kterých by snad našinec toužil vycestovat. Naopak. Je to požadavek našeho demokratického a v evropských strukturách zakotveného státu. Nyní nás bude tato povinnost čekat i u občanských průkazů. A opět jde iniciativa od EU a „protiterorismu“. K čemu potřebuje stát naše otisky prstů do občanských průkazů? Budou nám (hrstce, které se to nelíbí) jistě tvrdit, že se tyto navýsost intimní údaje nikde neevidují. Že se to pouze propíše do OP. Nesmysl. Takové údaje v jedné databázi, to je příliš lákavé sousto pro mnohé. Kde to všechno jednou skončí? Nyní čip do občanky či do auta a za pár let pod kůži? Jsou lidé, kteří namítnou, že nás už dnes mohou sledovat přes mobil. Jiní řeknou: „Já nic špatného nedělám, tak proč by mi mělo vadit, že mě sledují?“ To vše je cesta do pekel. Možná by to skutečně nevadilo, kdyby byl stát ten hodný velký bratr, který funguje stoprocentně správně a spravedlivě. Co když ale dojde k zločinnému zneužití? Může to být zneužití z vnějšku stejně jako zneužití zevnitř. I stát sám může být zločinný. Na to nezapomínejme. Neměli bychom se vzdávat své svobody tak snadno.

Když se ohlédnu a porovnám dnešek a devadesátky, tak je zcela evidentní, že ztrácíme svobodu. Ztrácíme svobodu salámovou metodou a zcela dobrovolně. Svoboda je na žebříčku hodnot nejvýše a proto zaslouží také nejvyšší péči. Na to bychom skutečně neměli zapomínat.