Nedemokratická demokracie (2)

U otázky většinového systému se ale musíme na chvilku zastavit. Ne všichni si při použití tohoto termínu představují stejnou věc. Je něco jiného, jestliže si pod obratem „většinový systém“ představujeme resumé celých voleb, tedy „vítěz bere vše“ a něco jiného je jím míněno, pokud hovoříme o získání mandátu, tedy o mechanismu dvoukolové volby v jednomandátových obvodech.

V prvním kole získává mandát kandidát s nadpoloviční většinou hlasů, v případném druhém kole se pak volí mezi dvěma postupujícími z prvního kola. Obrovskou výhodou jednomandátových volebních obvodů je to, že volíme konkrétní „důvěryhodné“ osoby (a až sekundárně politické strany) a volič vždy velmi adresně ví, kdo je jeho poslancem a může se na něj osobně obracet. (Tento model je používán například ve volbách do Senátu, který je však z řady jiných důvodů krajně neoblíbený). Na rozdíl od parlamentních voleb, kde persona poslance je plně v rukách politického sekretariátu a my známe jen jméno strany, které jsme dali svůj hlas (kroužkování jako výjimečný opravný prvek v tomto případě nehraje velkou roli).

Zatímco pro zisk poslaneckého mandátu pokládám většinový systém za podstatně lepší, protože vybírá konkrétní osoby a zvyšuje tím pádem osobní zodpovědnost poslance, pro tvorbu vlády však většinový systém pokládám za riskantní. Sice bychom se vyhnuli poměrně nešťastným koaličním vládám, které jsou typické pro poměrné systémy, ale na druhou stranu by se vládě za jistých okolností vládlo až přespříliš snadno a to pokládám za nebezpečné.

Konkrétně: Pokud by politická strana, která „nejméně prohraje“, měla počet poslanců nižší než 50 %, významně by se posílila kontrolní role parlamentu a vláda by nebyla schopna protlačit silově všechny své nápady; opozice by bylo příliš mnoho. To by byla výhoda. Pokud by však vládní strana disponovala i nadpoloviční většinou poslanců, pak bychom riskovali diktaturu nejméně pro jedno volební období a pokud by disponovala i ústavní většinou, pak by mohla snadno systém zcela změnit. To už je krajně nebezpečné! Takovýto způsob koncipování vlády by tedy musel být provázen nějakou restrikcí, která by udržela počet vládních poslanců pod 50 %.

Programátoři jistě znají, že navrhované systémy se musí testovat hlavně v extrémních a krajních mezích, které sice procentuálně nenastanou příliš pravděpodobně, ale pro odolnost systému jsou určující. Názorně si to můžeme ukázat v nedávné historii, například při uchvácení moci Adolfem Hitlerem, anebo pokud chceme zůstat v tuzemsku, pak velmi podobné uchvácení moci komunistickou stranou v roce 1948. Při koncipování mocenského systému, volbách a vládě platí to programátorské pravidlo trojnásobně.

Napadá mě ale ještě jedno vcelku „netradiční řešení“. Jestliže ve volbách hledáme nějaký vzorek převládajícího veřejného mínění, pak místo relativně drahých voleb (a přiznejme si, že jich je poslední dobou až přespříliš a i proto má zájem o ně sestupný trend), mohli bychom snadno použít mechanismus, který je obvyklý v anglosaském světě například pro sestavování soudních porot. [1]

V podstatě použít randomizovaný přístup k databázi oprávněných voličů a nechat strojově pod nějakým komisním dohledem vylosovat 200 (či jiný počet) poslanců, jejichž vzorek by pokrýval také dostatečně přesně spektrum veřejných názorů a zájmů. (Jako třešničku na dortu by například ještě šlo použít to, že vylosovaný poslanec by po dobu mandátu měl právo pouze na refundaci své dosavadní občanské mzdy.) Protože úloha parlamentu v podstatě není ničím jiným, než posuzováním skutkové podstaty záměru vlády.

Ne nejmenší výhodou by bylo, že by takovýto systém eliminoval celoživotní „věčné“ poslance typu Mirka Kalouska, Jirky Dienstbiera, Mirky Němcové či Marečka Bendy (aj.). Soudím, že poslancem by nikdo neměl být déle než jedno, maximálně dvě volební období. Pak již příliš načichne mocí a žije v jakési slonovinové věži, zcela odtržen od reality běžného života.

Druhým kladem by bylo to, že by se eliminoval počet psychopatů, kteří se volebním mechanismem k moci derou. Možná se trochu posmíváme doktoru Hnízdilovi, nebo doktoru Koukolíkovi, ale oni mají do značné míry pravdu. V praxi se do politiky normální lidé příliš nehrnou, a pokud se přece jen nějakým řízením ve vrchních patrech objeví, pak ti bez spasitelského komplexu, bez mocibažnosti a s nepatologickou psychikou rychle koukají, kde nechal tesař díru.

Protože je to právě tak, jak je uvedeno v prvním dílu v pseudocitátu Sokratově: „Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce a demokracie jim to umožní. A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po pozicích moci, vznikne tyranie horší, než dovede nejhorší monarchie anebo oligarchie.“

Ze všeho nejlepší je, když milióny našich občanů dennodenně svobodně interagují se svými sousedy a bližními tak, aby z toho obě dvě strany měly vzájemný prospěch. Tedy na principu neagrese, kooperace, dělby práce, dobrovolné směny a pokojného spolunažívání. Naopak vláda, kromě toho, že má vždy tendenci svoji pravomoc zvyšovat (a korumpovat svůj volební elektorát), využívá svého aparátu a moci k příkaznictví, donucování, represím a trestům pro neposlušné. A to i tehdy, jestliže to dělá „v dobrém úmyslu“. Nedej bože, když ten úmysl dobrý není, nebo je dobrý jen pro někoho.

Mocenským nástrojem jsou samozřejmě (kromě jiného) peníze. Současná vláda disponuje neuvěřitelnými 40,7 % HDP (2018). To znamená, že ovládá a každoročně jejíma rukama proteče kolem 2,166 bilionu korun. Reálně je však to procento daleko vyšší, protože metodika výpočtu HDP [2] je do značné míry čarováním se statistikou, takže ve skutečnosti, pokud bychom uvažovali pouze produktivní sektor (firmy, živnostníky a soukromé zaměstnance), dopočetli bychom se daleko ošklivějšího procenta vládního hladu (a stejně to nestačí a vlády se pravidelně zadlužují). A to ani nemluvím o tom, že dodnes máme prakticky stejný počet ministerstev, jaký byl nutný v režimu komunistické, centrálně řízené a plánované ekonomiky. Dnes dokonce s vyšším počtem státních úředníků, než tehdy! To je zcela nepřijatelné!

Zcela ideální vláda by nevládla prakticky vůbec, nebo jen v okamžicích skutečného nouzového stavu, nesnažila by se společnost centrálně řídit a regulovat od kolébky až do hrobu. Stejně tak ideální parlament by se symbolicky sešel jednou nebo dvakrát do roka, dali by si po kávičce a zjistili by, že není třeba žádného nového zákona. Protože každý nový zákon znamená novou restrikci, další byrokracii, další omezení svobody, další centrální unifikaci, další sociální inženýring, další posílení etatismu a další hladovou ruku loupící v našich kapsách. A další zvýšení útlaku, šmírování a despocie. Až nakonec zbude Orwellův 1984.

Tak, a teď jsem se tak dopálil, že nic z toho, co jsem měl původně napsáno do druhého dílu, už se mi sem nevejde.

***