Proč máme tak málo českých potravin?

Problém tedy je především v ceně. Máme dost výrobců, kteří jsou schopni chrlit výrobky kvalitní a za dobrou cenu? Není náhodou problém právě v ceně? Na to, abychom pochopili situaci v maloobchodě, musíme znát systém, kterým se cena v supermarketech tvoří. Z čeho se skládá, co vše dodavatel výrobků musí platit – pokud chce být zalistován.

Na co nám bude zákon o procentu výrobků českých dodavatelů, když ti čeští výrobci nebudou mít šanci naplnit podmínky k zalistování? Co by se asi stalo po schválení takového zákona? Plno zahraničních producentů si vytvoří české pobočky, prostě zákon nějak obejde a pofrčí se dál.

Snaha se cení, ale zákon o procentu českých výrobků neřeší jádro problému. To je především v obchodní politice korporátních obchodních firem, které se snaží maximalizovat zisk, který si pak vesele odvádí do svých domovských zemí. Jejich marže jsou obrovské a tlačí výrobní ceny až do takových oblastí, kdy je zázrak, že někdo je schopen za tu cenu ještě něco k jídlu vyrobit. Navíc nutí producenty podílet se ještě na marketingu a propagaci svých obchodů. Chcete mít akci v Kauflandu? Tak si musíte zaplatit… Výroba schránkových novin přece něco stojí a proč by si měl Kaufland ukrajovat ze svých zisků? Už vidím ty české firmy, které se do takového vazalství dobrovolně poženou.

Problémem je i ta óbrlogistika. Obrovská centra, kam kamiony sváží kvanta stejného zboží a ty se pak rozváží do jednotlivých prodejen. Tytam jsou časy, kdy si vedoucí prodejny v malém městě sám vybíral, co svým zákazníkům nabídne a logicky spolupracoval s místními producenty, kteří tak nebyli tlačeni do nutnosti vyrobit obrovské objemy zboží pro zásobení celé republiky. Člověk pak v každém městě mohl v krámě najít něco jiného a nového. Dnes nenajdete zvláštní a nové věci ani v jiné zemi – všude je Milka a Ferrero a Algida…

Kdyby česká vláda chtěla, aby byly podporováni místní producenti, začne pomalu odstraňovat všechny ty zatěžující směrnice a regulace ohledně hygieny výroby, ohledně nutnosti používat jen schválená zdravotní tvrzení (ta nahrávají velkoproducentům), uvolní pracovní trh (zjednoduší administrativu okolo brigád), přestane drtit vlastní firmy přehnanými kontrolami a buzerací.

Nějak to nedochází ani těm, kteří by tak rádi kupovali ve svých marketech více kvalitních českých potravin. Když tleskáte stále větším a větším buzeracím a kontrolám, vlastně tím nahráváte velkým korporátním firmám. Ty mají armády právníků a účetních, kteří jim všechno nastaví a zařídí. Ale malý český výrobce stěží vydělá na ty, kteří vyrábí. Nemůže si dovolit platit právníky a další specialisty, kteří mu budou pomáhat zavádět všechny ty GDPR, zpracovávat kontrolní hlášení, kontrolovat neustále účetnictví a všechny stále se měnící předpisy. Nakonec ho dorazíme EET a divíme se, že nám tu nerostou firmy, které by byly schopny konkurovat gigantům potravinářského průmyslu. A idiocie největší – když tu přece jen nějakou firmu, která to se ctí dává máme, pliveme na ni, protože je z Agrofertu. Jo, mám na mysli Olmu, která je z Olomouce, kupuje moravské mléko (i od menšich producentů), zaměstnává naše lidi a stále drží kvalitu, za kterou se nemusí stydět. Kolik takových firem máme?

Jestli chceme české potraviny, musíme chtíc nechtíc opustit projekt EU – je jedno jak. Možná by stačilo nebýt papežštější než papež a nepřebírat každou směrnici, kterou si armáda zkorumpovaných byrokratů vymyslí. A nastavit podmínky pro firmy tak, aby velké firmy s velkými zisky nebyly tak okatě zvýhodněny. Co tak třeba zastropovat marži v supermarketech? Za mě lepší řešení než kontrolovat podíl českých výrobků v krámech. Jsme kreativní národ, tohle se totiž bude dát obejít levou zadní…

• Eva Hrindová