Sto padesát dní od začátku války ukrajinská armáda vykazuje povětšině pozoruhodný odpor. I když ustupuje a má významné ztráty, není tu masová ochota vzdávat se, nebo vzepřít se amatérskému politickému vedení. Důvod postupu ruských a povstaleckých útvarů je prostý: obdobná odhodlanost, ovšem doplněná technickou převahou. První rozdíl je patrný v hloubce bojového prostoru: ruské rakety pokrývají celou plochu Ukrajiny, ukrajinské ozbrojené síly v Rusku jen opatrně „oťukávají“ některé vesnice či města na severu od Charkova, tedy v místech, kde se v této chvíli nevedou hlavní boje. Vypadá to, že Kyjev tím jen chce odvrátit pozornost od směru hlavního úderu. Ruské rakety a letectvo v téže době ničí sklady zbraní, munice či paliva hluboko v ukrajinském týlu, útočí na velitelská stanoviště především na úrovni brigád, zasahují shromaždiště živé síly, přičemž zvláštní pozornost je věnována zahraničním žoldnéřům. Západ nedodal Ukrajině zbraně, které by jí umožnily obdobně zasahovat do hloubky území Ruské federace, například střely pro raketomety HIMARS s doletem 300 kilometrů nebo letectvo. Washington sice posouvá hranice eskalace, ovšem zatím více sází na výhody vyčerpávající války než riskantní přímý konflikt NATO s Ruskem.

Zbraně pro Ukrajinu

Ukrajinské politické i vojenské vedení požaduje ze Západu stále větší množství zbraní. Ten s humbukem pomáhá – ale nedostatečně. Zmíněné raketomety HIMARS, ovšem s kratším doletem střel, a houfnice 155 mm, které Západ dodal, jsou účinné, jenže tam, kde Kyjev požaduje stovky, dodává Západ desítku či desítky kusů. Minulý týden se uskutečnilo další kolo jednání států, které zbraněmi podporují Kyjev, tzv. Rammstein-4; jeho výsledky Kyjev utajil, pravděpodobně proto, aby nevyvolal depresi ve vlastních řadách.

Zatím nejzvláštnějším taktickým prvkem války je růst významu dálkového raketového dělostřelectva a dělostřelecké souboje obecně. Palba raketovou salvou, jako při nedávném ukrajinském útoku na Antonovský most přes Dněpr ovládaný ruskými silami, dokázala prolomit obranu, jež nebyla dostatečně zahuštěná. Pěchota nastupuje, až když proběhne kontrola výsledů zmíněných soubojů dělostřelců. Proto je k proměnám formy bojů nutné přičíst význam dronů všech kategorií, které plní rozličné úkoly od prostého sledování přes navádění palby až po drony-kamikadze. Ozývají se hlasy, že tuto stránku bojů Moskva podcenila; Washington tvrdí, že Rusku má dodat drony Írán (Teherán přes všechny sankce dokázal za deset let vybudovat impozantní flotilu nejrůznějších dronů, což jistě dělá vrásky na čele admirálům z 5. flotily US Navy, která operuje v Perském zálivu); ruští blogeři mluví o veřejných sbírkách na nákup čínských dronů. Obé je, alespoň zatím, neprůkazné. Jisté ale je, že náklady na rakety, munici a drony jsou velmi vysoké, jejich výroba je náročná. Může se stát, že právě to bude jedním z limitů bojových aktivit.

Potřeba protiofenzivy

K překvapení mnoha propagandistů Moskva nepřizpůsobuje strategii symbolům – ať již jde o 9. květen, výročí začátku Stalingradské bitvy, či stažení od Kyjeva či z Hadího ostrova. Naopak Kyjev se snaží, někdy bez ohledu na ztráty, o alespoň dílčí defenzivní úspěchy v předvečer jakéhokoliv významnějšího mezinárodního jednání. Narůstá totiž obava, že Západ omezí vojenskou a ekonomickou pomoc, když se ukáže, že žádoucího efektu nebylo dosaženo a náklady jsou příliš vysoké. Už nyní Západ ustoupil od sankcí na ruské obilí a hnojiva, časem možná pochopí, že vzdát se nákupu ruského zlata znamená zvýšit význam šanghajské burzy, že odpojení Ruska od systému SWIFT znamená podpořit obchod v národních měnách… O ropných či plynových hrátkách nemluvě. Z těchto důvodu slibuje Kyjev protiútok či přímo osvobození oblastí obsazených povstalci a ruskou armádou. Nejčastěji se mluví o jižní části fronty, o útoku přibližně ve směru od Nikolajova na Cherson. V Chersonské oblasti se prý chystá referendum o odtržení od Ukrajiny, mělo by se mu předejít. Ovšem takové akce, jako je bombardování Antonovského mostu, komplikují možnosti případné rozsáhlé ofenzivy ukrajinské armády v této oblasti.

Aktivizaci v jižní zóně vykazují ale i útočící vojska. V jejich rámci byla zformována Oděská brigáda z rodáků z tohoto města-hrdiny, což naznačuje odhodlání Moskvy obsadit celé černomořské pobřeží až k Podněstří. Možná proto se z kyjevských nejvyšších kruhů ozývají signály, že překvapení v podobě ukrajinské ofenzivy může nastat i na jiných úsecích fronty, což má donutit Moskvu plně soustředit pozornost na Donbas či severní úsek bojů. Pravdou ale také je, že Kyjev i Moskva mají velmi dobré družicové informace o shromaždištích větších uskupení vojsk, v případě Kyjeva díky Pentagonu.

Kyjev potřebuje úspěch na frontě nejen proto, aby si udržel pozornost Západu. Po dalších 150 dnech války nastoupí zima a s ní nová vlna migrací, nové odvody do armády… Kdo bude pracovat? Hlavní elektrárny a průmyslové oblasti mohou být v té době v rukou ruské armády a jejich ukrajinských spolupracovníků, závislost na dodávkách ropy a plynu ze Západu může vyrůst za hranice únosnosti. Minulý týden Kyjev devalvoval svoji měnu o 25 %. Má-li ukrajinská armáda přivodit zásadní zvrat na bojišti, který by přinutil Moskvu k ústupu na hranice před 24. únorem, či dokonce ke kapitulaci, měla by ofenziva ukrajinské armády začít v srpnu nebo v září. Dříve, než do bojů zasáhne generál Zima.

Informační válka

Všechny odhadované scénáře od „korejského“ v podobě ustrnutí příměří na linii bojů až po vizi rozdělení Ukrajiny mezi Rusko a Polsko mají charakter abstraktních hypotéz, které se neopírají o dostatek informací. Ty nejvýznamnější prostě chybí. Možná i proto, že se politické cíle války mění. Přesto existují prameny zpráv, které je v souvislosti s touto válkou vhodné sledovat. Předně na Ukrajině a v Rusku vyrostla nemalá skupina pozoruhodných blogerů, kteří dokážou doplňovat oficiální informace z obou stran vlastními poznatky z terénu, mají analytické schopnosti a v některých případech i ukázkovou formu vystupování. Mezi nejpozoruhodnější postavy na této frontě jistě patří Ukrajinka Olesa Medveděva.

V západním informačním prostoru dominují v posledních týdnech dva zdroje. Tím prvním je britská zpravodajská služba. Její zprávy a prognózy citují snad všichni, zdaleka nejen ti, kdo fandí Kyjevu. Zpravodajským službám však věří pouze ti, kdo jim věřit chtějí. Druhým z nejzajímavějších západních zdrojů informací je washingtonský Institut pro studium války (ISW). Toto nadstandardně dobře informované pracoviště vede Kimberly Kaganová, historička vojenství, která učila na vojenské akademii ve West Pointu, ale i na Yaleově univerzitě, Georgetownské či Americké univerzitě, psala pro The Wall Street Journal, The New York Times a podobně. Její manžel se věnuje ruské a sovětské vojenské historii, dříve ve West Pointu, nyní na konzervativním Americkém podnikatelském institutu (AEI). Její švagr Robert Kagan je v Česku a na Slovensku znám především díky útlé knize Labyrint síly a ráj slabosti (Praha: Lidové noviny, 2003), jednoho z manifestů neokonzervatismu. Právě v této knize se čtenář dozví, že Evropané jsou z Venuše, zatímco Američané z Marzu; že ten, kdo nemá pušku, volá při lovu na medvěda – myšleno někdejšího prezidenta Iráku Saddáma Husaina – po usmiřování, zatímco ten, kdo pušku má, medvěda prostě zastřelí.

Manželkou Roberta Kagana je Victoria Nulandová, kdysi, za prezidentství republikána George Bushe ml., velvyslankyně USA při NATO. V dobách, kdy z Bílého domu vládl demokrat Barack Obama, byla náměstkyní ministra zahraničních věcí USA a v roce 2014 bezprostředně režírovala převrat v Kyjevě. Dnes Victoria Nulandová pro změnu dělá… náměstkyni ministra zahraničních věcí. Někdo by mohl říci, že pokud se jedná o válku na Ukrajině, klan Kaganovců ovládl jak praxi, tak i západní informační prostor. Inu, kdo umí, umí.

Budoucnost Evropy

Co s Evropou, až válka na Ukrajině skončí? Až z Číny se ozývají hlasy o potřebě nové bezpečnostní architektury pro tento západní poloostrov eurasijského kontinentu – což je stanovisko, které (nezávisle na Pekingu!) zastává časopis !Argument od svého založení. Filosofie nové architektury, která by nasměrovala Evropu k míru, je dobře známá. Například v listopadu 1999 na istanbulském summitu Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) podepsali nejvyšší představitelé zúčastněných zemí, tedy i Ruska a Spojených států, Chartu bezpečné Evropy. V ní se mimo jiné v čl. 8 uvádí, že „každý zúčastněný stát má stejné právo na bezpečnost“, přičemž „nebude upevňovat svoji bezpečnost na úkor bezpečnosti jiných států. V rámci OBSE žádný stát, skupina států nebo organizace nemůže mít žádnou prvořadou odpovědnost za udržování míru a stability v oblasti OBSE nebo nemůže považovat jakoukoli část oblasti OBSE za svou sféru vlivu.“

Problémem takovýchto dokumentů bývá, že po dlouhých, mnohdy vášnivých sporech nejrůznějších poradců, diplomatů a úředníků je připraven text, který státníci podepíšou, aniž by se s jeho obsahem vnitřně ztotožnili. Druhý den po podpisu takovéhoto dokumentu stejní státníci pověří své poradce, diplomaty a úředníky jinými úkoly – a na dokument se zapomene. Zmizí kdesi v hlubinách internetu. Jeho myšlenky se mohou uskutečnit jen tehdy, když se stanou součástí důležitých zájmů velmocí, ne pouze částí prchavého kompromisu při psaní nějakého textu. Aby se tak stalo, musí se pozměnit rovnováha sil. A to se teď děje formou války. Tragickou formou.