Staré, tisícileté Maďarsko, které už se nikdy nevrátí

Maďarská politika se od té naší lišila už za Rakouska-Uherska, kdy tam hráli prim různí grófové z venkova. I dnes se od nás Maďaři politicky hodně liší v tom smyslu, že tamní politická scéna se daleko více koncentruje do pár partají a má daleko větší setrvačnost.

Malé srovnání: od roku 2010, kdy vyhráli volby jak Orbán, tak Nečas, se v českých vládách vystřídali ministři za následující strany a hnutí: ODS, TOP09, Věci veřejné, ČSSD, KDU-ČSL, ANO, STAN, Piráti, SPD a Motoristé. Tedy celkem deset stran, pokrývajících všechny možné kouty politického spektra.

Asi tak 95 % českých voličů – tím myslím ty lidi, kteří opravdu chodí volit – tedy mělo šanci vidět ve vládě svoje preferované lidi a posoudit, jak doopravdy vládnou. Jediným skutečně marginalizovaným koutkem naší politické scény, se kterým si ostatní odmítají začít, je KSČM/Stačilo, což asi nikoliv náhodou je právě ten koutek, který nejvíce volá po „změně režimu“. (Naproti tomu bývalým komunistům kvete pšenka od Hradu až po Dolní Lhotu, ale to by bylo zcela jiné téma.) Ale tento koutek se stabilně drží kolem 4-5% a nikam neroste, což je na světové poměry velice, velice málo.

Za tu samou dobu v Maďarsku: Fidesz, a to je konec seznamu. Má to nějaké důsledky. Jednak jsou lidé od Fideszu rozlezlí všude možně, od armády a policie přes školy a muzea až po nějaké poštovní úřady na venkově, jednak taková politická monokultura prospívá všelijakým kšeftíkům na hraně zákona, ba i za ní. Nemyslím si, že by maďarský národ měl nějaký zásadně větší sklon ke korupci než ten český, ale ve vysoce konkurenčním českém politickém prostředí takové věci daleko snáze prasknou a skončí s velkou ostudou před soudem. Motivace namydlit protivníkům schody je zkrátka silná, a to i uvnitř koalic.

Znamená to také jednu další věc. Zatímco vina či zodpovědnost za stav České republiky, v dobrém i ve zlém, je dost rovnoměrně rozložena na desítky politiků a stran, v tom Maďarsku opravdu všechno „jde za Fideszem“ a jelikož Fidesz je hlavně Orbán, tak tedy za Orbánem. A zároveň je daleko větší část voličstva od toho současného maďarského státu odcizená, protože se s vládou už dlouho míjí.

Nu, co jsou silné stránky Orbána?

Dnes hlavně schopnost vést kulturní války a zaujmout na mezinárodní scéně. Je zdatný řečník a to, co říká, má vesměs hlavu a patu. Až do propuknutí rusko-ukrajinské války míval mimořádně dobré vztahy s bavorskou CSU, na jejíž sjezdy pravidelně jezdil a často tam vystupoval jako vážený host. To, že se roku 2015 tvrdě postavil proti imigraci z islámského světa, Bavorům hodně zaimponovalo, tím spíš, že se pak i v rámci Německa celkem jasně ukázalo, že to byl správný krok. A tyto dobré vztahy s Bavory zase Orbánovi, potažmo Maďarsku, dříve zajišťovaly hojnou investiční činnost ze strany Němců.

Toto už je minulost, protože v Bavorsku (na rozdíl od Rakouska) nejsou až tak pozitivně naladěni vůči Rusku a dnešní Orbán působí jako někdo, kdo má k ruskému vidění světa a akceptaci ruského vlivu hodně blízko. Německý ekonomický stroj se také poslední dobou dost zadrhnul, takže další velké investice už nejspíš nebudou. Ani do Maďarska, ani nikam jinam. Ten kapitál, který Němcům ještě zbyl, budou muset vynakládat spíš doma. Tento zdroj prosperity zkrátka vyschl.

Mezitím se ovšem Orbánovi podařilo vybudovat silný politický kapitál v rámci amerického hnutí MAGA, kde je asi jediným Evropanem, kterého vůbec berou vážně. (Možná ještě Putina, ale Putin je studená neemocionální ryba a neumí zajímavě mluvit. Na zabíhavé a dlouhé přednášky o obskurních událostech ze 14. století je v dnešní době málokdo zvědavý.)

Současná americká republikánská strana převzala od Orbána nemálo myšlenek i praktických postupů, což je v dějinách Maďarska i Spojených států dost unikátní moment. Trumpa nemůžete brát z intelektuálního hlediska vážně, to je entertainer ze sociálních sítí, a tudíž ty intelektuálnější typy v MAGA hnutí čtou Orbána a učí se od něj.

Nicméně MAGA nehlasuje v maďarských volbách. V těch hlasují Maďaři, a ti už nemají mnoho důvodů Orbána dále držet v křesle.

První a nejzásadnější bod: Maďarsko nepříjemně stagnuje. Na číslech typu HDP na hlavu je to vidět jen do nějaké míry, ale varovné kontrolky blikají všude kolem. Každá jedna samotná by toho moc neznamenala, ale jejich úhrn už nějakou váhu a význam má.

Země průběžně ztrácí obyvatelstvo, a to nejen úmrtím, ale i vystěhovalectvím – od konce studené války přišla o více než milion lidí. Dost často zmizí za kopečky právě mladí vzdělaní Maďaři, což je asi jeden z důvodů, proč se Orbánově vládě nepodařilo vylepšit porodnost. Ačkoliv Fidesz vynaložil hodně peněz na podporu rodin, porodnost dlouhodobě stagnovala a v posledních letech počet narozených ještě klesá, stejně jako všude jinde. Jednou z příčin tohoto neúspěchu může být právě to, že příliš mnoho mladých Maďarek žije v bohatší cizině a jejich případné děti se rodí tam.

Co se ekonomiky týče, vazba na Německo je dnes stejným problémem, jako byla dříve výhodou, což jen tak nespraví ani případný Orbánův nástupce. V Maďarsku se dnes hlasitě diskutuje o nepříjemné otázce, zda je náhodou ekonomicky nepředhání Rumunsko, což by ještě kolem roku 2010 byl absurdní vtip. Opět, čísla HDP jsou jedna věc, vnímaná dynamika země druhá; v Rumunsku dnes například vidíte daleko víc stavební činnosti, leckdy i překvapivé (město Cluj-Napoca, počtem obyvatel srovnatelné s Ostravou, se pustilo do výstavby metra! Mimochodem jde o město s viditelnou maďarskou menšinou…), než v Maďarsku. Více linek metra by potřebovala i dvoumilionová Budapešť, která je současnými 52 stanicemi dost nedostatečně obsloužená, ale tam se zatím tři budoucí linky M5 až M7 nacházejí pouze na papíře a asi se tam nějakou dobu ještě nacházet budou. Částečně je to dáno špatnými vztahy mezi opoziční radnicí a státem, ale částečně i tím, že na to prostě nejsou peníze.

Patříte-li k těm Maďarům, kteří více cestují, vidíte doma i spoustu dalších drobností, které nasvědčují tomu, že jejich země tak trochu žije z podstaty. V Česku, Rakousku či Polsku jezdí podstatně hezčí a modernější vlaky, a to i na příměstských linkách. Budapešťská populace bezdomovců je nejen dost početná, ale i jaksi ponechaná sama sobě, a jedinci přespávající na rozložených krabicích v průjezdech uprostřed tuhé zimy jsou vidět všude možně, což deklarovanému křesťanskému cítění vlády moc neodpovídá (správný křesťan by asi měl pomáhat chudým i v situaci, kdy primátor města kritizuje vládu). Vozový park soukromého obyvatelstva začíná stárnout, omítky domů oprýskávají.

Velmi varovným znamením jsou zanedbané pozemky a proluky v širším centru metropole – zejména Alžbětino město (VII. obvod), nacházející se v pohodlné pěší vzdálenosti od centra, je neskutečně zaflusané a plné jakýchsi zívajících děr mezi domy, obklopených již reznoucími ploty, kde se nic neděje. Někdo má možná pocit, že pražský Žižkov je špatný, ale proti VII. budapešťskému obvodu je to čistoskvoucí Šangri-La.

To není normální stav v prosperujícím hlavním městě, kde bývají zanedbané pozemky v širším centru buď státní (v ČR dlouho platilo, že nejzarostlejší a nejhůř vypadající parcely v centrech měst patří Českým drahám nebo SŽ, a mění se to jen pomalu), nebo vzácné případy majetku zaseklého v právních bitvách typu „46 dědiců barona von Szoustal-Proutnikoff se soudí o to, koho měl pradědeček nejraději“. Kapitál se rád zhodnocuje a investice do staveb v širších centrech hlavních měst vyspělých zemí jsou převážně lukrativní a bez rizika. Pokud k nim někde nedochází, je dobrý důvod se ptát proč.

Zároveň není nijak patrné, že by ta verbální blízkost k Rusku či k Číně měla nějaké pozitivní efekty na hospodářství země. Elektřina stojí plus-mínus stejně jako ve zbytku regionu, dovoz ruského plynu je komplikován tím, že Maďarsko nemá přímou hranici s Ruskem a přitom má dost špatné vztahy s některými tranzitními státy (nejen s Ukrajinou, ale i s Chorvatskem), což je ale zase přímý důsledek Orbánovy politiky vůči sousedům.

Velký projekt železnice Budapešť-Bělehrad, která měla být postavena s čínskou účastí a u které se směle uvažovalo i o prodloužení do řecké Soluně (jež je významným přístavem ležícím relativně nedaleko od Suezu), se táhne a má kvalitativní problémy. Větší kus je dokončen na srbské straně, kde se ale zřícení kusu nádraží v Novém Sadu, které zabilo patnáct cestujících, stalo pořádným kamenem na krku srbské vlády. Čína nepochybně umí stavět kvalitní železnice u sebe doma, ale to asi nutně neznamená, že ty nejlepší inženýry a firmy pošle kamsi k dlouhonosým barbarům na druhém konci světa.

Všechny tyhle věci, plus široce vnímaný dojem, že Orbánových přátel se ta celostátní stagnace netýká, nedokáže nikdo donekonečna zaretušovávat jen skrze obratné řečnictví a kulturní války. Nedokázala to dříve progresivní levice, které se ani zuřivým verbálním aktivismem nezdařilo zakrýt skutečnost, že ti „inženýři a doktoři“ z Afriky a Blízkého východu se disproporčně angažují ve všelijaké kriminální činnosti. A nedokáže to ani ten Orbán v tom svém maďarském kontextu.

Proto si myslím, že v neděli prohraje. Ten jeho systém už zkrátka nemá, kam by se v tom pozitivním smyslu rozvíjel. Začal jaksi existovat jen sám pro sebe, a běžný maďarský občan z toho nic nemá.

Malé zamyšlení na závěr. Pomineme-li Orbána, kdo jsou světově nejúspěšnější Maďaři 21. století?

První jméno, které člověka napadne, je Katalin Karikó, bioložka, která odvedla zásadní kus práce na studiu mRNA. Ta už ovšem třicet let působí ve Spojených státech, protože doma v Szolnoku neměla ke své práci dostatečné podmínky, a do Maďarska se vrací jenom občas. To je ještě celkem pochopitelné, špičková biologie je drahá a post-socialistické Maďarsko na ni prostě nemělo.

Pak je tu ale ještě jedno jméno, a to je Robert Bródi, současný velitel bezpilotních sil ukrajinské armády a rodák z Ungváru čili Užhorodu, zvaný prostě Maďar. Moderní maďarský národ už po staletí neměl tak výrazného válečníka, spíš šlo o národ tragických a ušlechtilých básníků.

Válka nikdy není jednomužný proces, ale Bródi a jeho „Maďarovi ptáci“ jsou dnes úplně stejným symbolem dronového vojenství, jako byl Guderian symbolem tankového Blitzkriegu, Nelson symbolem sofistikovaného a urputného námořního boje nebo Simo Häyhä symbolem odstřelovačů. A právě ty drony výrazně přispěly k tomu, že velký pohyb mechanizovaného Čingischána, všechny ty tisíce tanků a BVPček ze sovětských časů, se zadrhl v blátě východní Ukrajiny způsobem, který si před rokem 2022 nikdo neuměl ani představit.

Za normálních okolností by se asi maďarské ozbrojené síly důkladně vyptávaly svého krajana, jak to udělal a zda je ochoten je to také naučit pro případ, že by jednoho dne šlo do tuhého, ať už z kterékoliv světové strany. Zkušenost říká, že párkrát za století se to stane, ať chcete nebo ne, a pak se ta situace nedá řešit jen obřími plakáty s nápisem “Ne válce!”, které teď v rámci předvolebního boje Fidesz vylepoval na každém rohu. Leč vztahy mezi Maďarskem a Ukrajinou jsou tak špatné, že Bródi má dokonce od maďarské vlády zákaz vstupu do Maďarska. A jeho znalosti teď „vyzobávají“ Arabové z Perského zálivu pro svoje vlastní účely.

No, politika tropí různé věci, ale jedna věc se bohužel ani po pádu komunismu nezměnila a trvá už více než sto let: nejúspěšnější Maďary i dnes najdete mimo jejich vlast. To není něco, co by si jakýkoliv patriot měl přát.

Tož, teď jsem zvědav, co se v tu neděli stane, a zda v pondělí nebudu, obrazně řečeno, obědvat svůj vlastní klobouk.