Zbrojení a jeho základní problémy

Mluví se o zbrojení, o procentech DPH a dalších faktorech, které se nějak dotknou rozpočtu a také kvality života lidí, minimálně prostřednictvím ekonomiky domácností. Jsem ovšem přesvědčen, že problém je někde úplně jinde.

Za naprosto zásadní problém považuji otázku, zda se budeme bránit, a co budeme bránit.

Jednou z možností je, že Česko prohlásíme za jakýsi „otevřený stát“, který si může zabrat ten, kdo přijde první. V tom případě je ovšem i půl procenta HDP zbytečný výdaj, protože armádu budeme potřebovat maximálně na nějakou pořádkovou činnost, pomoc při živelných a jiných katastrofách a podobně (možná ještě na přehlídky).

A, pochopitelně, rovněž zásadní otázkou je, zda budeme bránit jakési suverénní Česko, pracující pro své občany, nebo jakousi EU, která za celou svou historii neudělala jedinou pozitivní věc a jen občanům – obyvatelům států EU –  systematicky škodila.

Pokud se tedy bránit budeme chtít, je naprosto nesmyslné hovořit o nějakých procentech DPH na obranu. Nebude-li stačit deset, budeme muset dát patnáct, a pokud i to bude málo, budeme muset dát dvacet, nebo ještě více.

Problém s EU je především v tom, že má naprosto nekompetentní vedení, které ani za tři roky nedokázalo postřehnout válku na Ukrajině a její důsledky pro toto rádoby soustátí. Po tři roky vede, a dokonce zpřísňuje, ten svůj naprosto nesmyslný Green Deal, který jakoukoli racionální pomoc Ukrajině znemožňuje a v podstatě znemožňuje také přípravu na obranu. Snažit se na tomto poli něco smysluplného vykonat je asi na úrovni snahy vyhrát závod v plavání s mlýnským kamenem, přivázaným na krk.

Druhou, a neméně důležitou věcí je, že EU je zdrojem bezcenných nesmyslů, které jen komplikují životy občanů obecně a zvláště těch, kteří chtějí podnikat a smysluplně pracovat. Mnozí ostatně kvůli EUronesmyslům byli nuceni podnikání skončit, protože v „bruselském ekonomickém a právním prostředí“ se téměř podnikat nedá. Už na to přicházejí i velké firmy a začínají odcházet z EU do zemí, které nespravují lidé, vymozkovaní ekologií a jinými „pokrokovými“ ideologiemi.

To výše uvedené se týká i normálních lidí, kteří se tu cítili dobře v 90. letech, ale kteří se v současné EU cítí stále hůř a hůř. A začínají mít obavy i o svoje děti, případně vnoučata, že je duhoví aktivisté začnou přesvědčovat, že jsou gayové, případně lesby. případně je naženou na kastrační kliniky ke „změně genderu“ a nechají upravit legislativu tak, aby to rodiče nemohli ovlivnit. O dalších hnusech a příšernostech ani nemluvě. Jaký by měli takovíto lidé motiv podobnou zemi hájit? A co by vlastně hájili? Normu na „správné“ zakřivení banánů či okurek? Nebo „duhové“ zvrácenosti? Nebo „boj proti klimatické katastrofě“ (totálně vylhané)? Jsou to opravdu hodnoty, za něž by chtěl někdo padnout? Nebo jsou to spíš „hodnoty“, motivující k rychlému padnutí do zajetí a vstupu do nějakých legií či zahraničního vojska po vzoru první nebo druhé světové války?

Ano, zcela jistě „gaučoví hrdinové“ z různých neziskovek nad „Evropskými hodnotami“ hýkají nadšením, ale ti utečou po prvním výstřelu z kapslovky (rána z „poplašňáku“ by jim mohla těžce ublížit; minimálně by jim prokluzovaly nohy na tom, co by z nich vyšlo) a maximálně budou posaditelní k pásu v nějaké zbrojovce. Ti jsou schopni žvástat o klimatu i „duze“ (a podobných nesmyslech), ale nic jiného se od nich čekat nedá.

Pokud se tedy budeme bránit, tak těžiště obrany bude spočívat na bílých heterosexuálních mužích, kteří budou v případě obrany EU s jejími „hodnotami“ silně (a právem) demotivováni.

Budou-li ovšem bránit Českou republiku, a ještě s poměry (mj. legislativou), jaké v ní byly v 90. letech minulého století, budou bojovat srovnatelně s legionáři, letci ve Velké Británii nebo Svobodovci. Tedy bojovníky, kteří patřili ve své době k absolutní špičce.

Takže tohle je první a nejdůležitější rozhodnutí, které musí být učiněno.

Je třeba si rovněž uvědomit, že odhodlanému protivníkovi, ochotnému nás přemoci i za cenu milionů mrtvých a totální devastace vlastní ekonomiky, bychom se prostě neubránili, ani s maximální možnou výzbrojí a s maximálně motivovanými vojáky, na to je nás příliš málo a máme příliš malé území, které lze snadno „zpacifikovat“ pár atomovkami. Nicméně můžeme zajistit, že vítězství nad námi bude patřit mezi ta Pyrrhova.

Obrana, pochopitelně, znamená i vlasteneckou výchovu populace (tedy naprostý opak toho, co dělají někteří EUroaktivisté), i zavedení vojenského výcviku a branné povinnosti pro obyvatelstvo, možná ne od 16 do 70 let, jak to měl Čingischán, ale rozhodně od prahu dospělosti do středního věku, a pro obě pohlaví.

Pro mladší zavést nějakou brannou výchovu, obnovit na VŠ vojenské katedry atd. A starší alespoň vychovat k té civilní obraně, nicméně mladší z nich, kteří ještě absolvovali základní vojenskou službu, by mohli fungovat jako instruktoři výcviku či poddůstojníci, praporčíci a důstojníci vytvářených jednotek.

Případně být na pozicích, pro jaké byli vycvičeni za minulého režimu.

Docela bych se přimlouval za násilné zverbování sociálních parazitů, a napadá mě dobrý rozlišovací znak – sociální parazité jsou členové organizací, které před nástupem Trumpa dostávaly peníze od USAID. Podobně by asi šlo vyčlenit i příjemce Norských fondů, Sorosovy Nadace OSF a podobných pochybných organizací.

Zajištění obranyschopnosti bude mj. znamenat obnovení či znovupostavení kasáren, oprášení prvorepubliční sítě hraničních opevnění a její dobudování na hranici se Slovenskem a částí hranice s Polskem (část nynějšího polského území patřila za první republiky Německu a opevnění tam postavena jsou). Na druhé straně by část těchto objektů mohla sloužit jako ubytovací a jiné prostory, nahrazující zaniklá kasárna. Mohla by tam být vojska, cvičená k jejich případné obraně.

Pochopitelně, armáda (a lidé v ní) je jednou z mnoha složek, jimiž je zajištěna obranyschopnost státu. Museli bychom obnovit (a v novější výstavbě vybudovat) zařízení pro civilní obranu. Obyvatele, kteří nepůjdou do armády, vycvičit v utíkání do krytů (a ty kryty mít postavené a zajištěné), počínání si v krytech, poskytování první pomoci, přesuny v ochranných oblecích („atombordelech“) a ochranných maskách přes zamořené území do nějakých odmořovacích center (která budeme muset mít taky připravená). Měli bychom očkovat proti všemu, co se dá použít jako biologická zbraň a existuje proti tomu vakcína (pochopitelně nikoli mRNA sajrajt). Tedy patrně např. obnovit očkování proti neštovicím, mimo jiné; pokud je mi známo, tak alespoň pro zvířata existuje i očkování proti anthraxu, který by mohl být také použit jako bojový biologický prostředek. Od věci by nebylo ani obnovení očkování proti tuberkulóze.

Patrně by zajištění obranyschopnosti a odolnosti znamenalo i zvýšit odolnost zástavby proti bombardování (vč. klasickými zbraněmi), což by znamenalo, mimo mnoha jiného, také nemilosrdnou likvidaci fotovoltaických panelů.
Ono výše zmíněné „ideologické pozadí“ přípravy na případné napadaní má ještě jeden důležitý aspekt. Trump i Vance jasně prohlásili, že pokud se budou dále v EU porušovat základní lidská práva a svobody, jak se to v současnosti, a se vzestupným trendem, děje, nepůjdou USA EU na pomoc, protože NATO je určeno k obhajobě demokratických principů, od nichž se EU odklání. A celé to zapáchá možností vzniku nějakého paktu Putin – Trump o rozdělení sfér vlivu.

Pokud bychom ovšem odvrhli pseudohodnoty EU a přihlásili se k tomu, zač v USA bojuje Trump a jeho administrativa (podobně, jako to činí Maďarsko a částečně i Slovensko), asi bychom stáli Trumpovi za to, abychom zůstali v jeho sféře vlivu.

Hlavním problémem je Green Deal

Green Deal je jednoznačně proruský projekt, jehož jediným cílem je rozvrátit ekonomiku zemí EU a tím i jejich obranyschopnost. Jistěže je část prosazovatelů tohoto projektu příliš hloupá na to, aby si to uvědomovala (a snad i na to, aby si za tuto vynikající práci pro Rusko nechali něco zaplatit). Nicméně v pozadí zcela jistě jsou lidé, kterým jsou vztahy a důsledky jasné, a kteří patrně mají možnost sledovat, jak jim s každou prosazenou blbostí narůstají konta.

Green Deal zcela znemožňuje rozjetí ekonomiky vč. průmyslové výroby a na uvedené navazující výroby zbrojní. Bez těchto výrob jsme v podstatě vyřízení a Rusko, ať už ho povede kdokoli, si nás dá jako pokroutku. Představa, že nás zachrání britské a francouzské jaderné zbraně, je zcela mimo realitu, protože tímto způsobem by se dalo dosáhnout jen a jen jaderné destrukce území, bez jakéhokoli efektu ve smyslu odolávání proti Rusku. Naopak, Rusko by nejspíš zničilo většinu vojenských zařízení (i s posádkou) na území EU a tažení k Atlantiku by mělo o to jednodušší.

V případě napadení tedy budeme muset bojovat klasickými zbraněmi, jako Ukrajina, a využívat toho, že máme v principu pro obranu lepší terén, a že máme od doby první republiky řady betonových pevnůstek, postavených tak, aby v boji mohly vzájemně spolupracovat, aby existovaly záložní linie i příčné uzávěry, znemožňující po případném proražení linie rozvinutí nepřítelových křídel. V takovém případě můžeme dosáhnout toho, že takováto obsazená linie bude nepříteli větším problémem, než daleko početnější vojska v zákopech, jaké jsou na Ukrajině. Museli bychom, pochopitelně, dobudovat takové linie na východní hranici a kousku hranice severní.

Je naprosto jasné, že nic z toho nelze udělat za fungování Green Dealu. Za respektování jeho omezení nelze vyrobit cement na beton, ocel na armatury a na ocelové střelecké věže, zbraně, munici a prakticky vše další, co obranná linie i rozvinutá armáda potřebují k bojové činnosti.

To jediné, co se dá s Green Dealem udělat, je jeho totální zrušení, včetně zrušení všeho, co na něj navazuje. Od podpory bezcenných „občasných zdrojů energie“ (ty by měly být naopak v rámci přípravy na obranu území nemilosrdně kompletně zlikvidovány), přes likvidaci emisních povolenek, ekologického skórování atd. až po zrušení veškeré legislativy, umožňující bezuzdné řádění ekologických aktivistů. Nemá cenu nějaká „modifikace“ tohoto projektu, protože ten je špatný ve své podstatě.

Jistě bychom mohli čekat řev lidí, pracujících pro Putina, mávajících cedulemi s nesmysly typu „Klima nepočká“. Je třeba jasně konstatovat, že antropogenní oxid uhličitý nemá naprosto žádný příčinný vztah k oteplování. Boj proti němu je jen obrovský kšeft pro tlupy sociálních parazitů, žijících z ekologických dotací a podobných prostředků. Klima se mění jednak z důvodu změn ve sluneční činnosti, jednak s družicovým měřením prokázaného poklesu albeda zemské atmosféry i povrchu planety. Některé z mnoha jevů, které souvisejí s tím druhým, mohou mít antropogenní původ. Týká se to prokazatelně poklesu koncentrace „antiskleníkových“ oxidů síry v atmosféře (byli to ekologové, kteří vyřvali „odsiřování“) a s vysokou pravděpodobností též výměny přirozeného povrchu za obrovské černé plochy fotovoltaických panelů (opět prosadili ekologové). Antropogenní je nárůst koncentrace „skleníkového“ metanu v atmosféře, související s ekology prosazenou náhradou uhlí zemním plynem. Obrovským potenciálním problémem, jehož řešení může trvat tisíce let, jsou výrony hexafluoridu sírového z OZE (především větrných elektráren), více než dvaadvacet tisíckrát „skleníkovějšího“, než oxid uhličitý, a navíc přetrvávajícího v atmosféře tisíce let, tedy opět něco, co prosadili ekologové.

Co je další problém

Problémem je, pochopitelně, otázka, zda bude obyvatelstvo ochotné stát podporovat a bránit, zmínil jsem to výše. Můj osobní názor je ten, že stát, prolezlý rakovinou bruselských nesmyslů, budou chtít bránit akorát nějací gaučoví hrdinové, pro reálný boj naprosto nepoužitelní.

Bude však zapotřebí upravit legislativu tak, aby oni „gaučoví hrdinové“ mohli být povoláni pro potřeby ochrany státu nikoli až poté, co začnou padat atomovky a nepřátelské tanky dosáhnou našeho území, ale daleko dříve, v době, kdy se podobný střet začíná rýsovat (což je zhruba totožné se současným stavem). Tedy na kopání základů pro bunkry a jejich betonáž, také zákopových linií, přípravu krytů pro civilní obranu, nasazení u pásové výroby zbraní a střeliva, a k mnoha dalším, na rozdíl od jejich současné aktivity užitečným, činnostem.

Jak jsem už uvedl, k obraně současného režimu, diktovaného EU, budou lidé, kteří chtějí podnikat, vytvářet hodnoty a žít normální životy, co nejbližší tomu, co tu bylo někdy za první republiky nebo v 90. letech, motivováni daleko méně. Současný stát, požadující jejich „pot, krev a slzy“, a to v zázemí i na bojišti, jim kromě normy o správném zakřivení banánů či okurek (a tisíců dalších podobných naprostých pitomostí) nebude mít co nabídnout. Budu ošklivý: Rusko by jim v tomto ohledu mohlo nabídnout mnohem víc.

Stát tedy musí nabídnout ono výše uvedené, a v lepší podobě než v jaké podobě by to mohlo nabídnout Rusko (podmínky alespoň na úrovni těch 90. let), což ovšem znamená vyčištění Augiášova chlívu naší legislativy od bruselského hnoje. Pokud to stát neudělá, tak se mu dostane stejné loajality, jaké by se dostalo protektorátu, kdyby koncem války verboval české obyvatele, aby šli bojovat po boku Wermachtu, nebo jak by asi dopadl náš „boj za tábor míru a socialismu“ někdy ve druhé polovině 80. let, kdy už jako obránci socialismu přestávali být spolehliví i lidoví milicionáři.

To znamená, že by u nás po politické linii musel proběhnout velmi podobný proces, jaký nyní probíhá v USA, protože stát, nenáviděný naprostou většinou obyvatel, jehož vláda míří mílovými kroky k jednocifernému procentu podpory od občanů, nemá v boji s odhodlaným protivníkem šanci.

Budování účinné a skutečně odstrašující obrany by tedy nepochybně znamenalo roztržku s vedením EU a rozchodem s ní, protože toto vedení se pořád pokouší o jakousi kvadraturu kruhu, v tomto případě spojení Green Dealu s ekonomickou prosperitou a vojenskou kompetencí. Je třeba rovněž konstatovat, že pokud projde ekonomika reformou ve smyslu anulování Green Dealu, bude zbrojení znamenat silný stimul pro ekonomický růst. Pokud bude přetrvávat snaha o paralelní provozování Green Dealu a zbrojení, bude to totální ekonomická katastrofa, která může skončit i ekonomickým zhroucením EU.

Obávám se, že v případě rozchodu s EU by nakonec došlo i na ta prvorepubliční opevnění, aby k nám nemohla přijít nějaká „ekologická pomoc“, ve stylu té „bratrské“, která v roce 1968 přišla z něčeho, čemu se EU podobá stále víc a víc. A EK stále víc připomíná gerontokratické sovětské Politbyro. Něco takového se jistě netýká jen nějaké snahy o „umravnění“ státu, vymaňujícího se z pod jha ekologických a dalších nesmyslů. Dokážu si představit i to, že by nám „eurosajuz“ mohl v případě našeho střetu s Ruskem vpadnout do zad, jak to udělal „sovětsajuz“ Polákům, když se hrdinně, a proti všeobecnému očekávání úspěšněji, bránili Němcům.

Nicméně, právě výše uvedení užiteční lidé by získali silnou motivaci k obraně funkčního státu nejen proti Rusku, ale i před bruselskými hordami.

A ještě na jednu věc jsme zatím zapomenuli:

Bude nutno obnovit potravinovou soběstačnost. Pochopitelně, je jasné, že nikdo nebude chtít, aby obchodní řetězce prodávaly „české banány“ či „české mango“ apod., jak svého času blekotali poslanci za škůdcovských stran pětikoalice, ale zcela jistě od nich můžeme požadovat (a vynutit si to tvrdými sankcemi), aby prodávaly přednostně české švestky, jablka (a další tuzemské ovoce), brambory, mrkev, řepu, cibuli (a další tuzemskou zeleninu), cereální suroviny a výrobky, maso a mléčné výrobky (a další produkci našich zemědělců) až do jejich spotřebování, tak, aby tito zemědělci měli zajištěn odbyt pro co nejvyšší procento své produkce a nemuseli likvidovat své živnosti. Stát by měl také podpořit přímý prodej naší zemědělské produkce občanům cestou nějakých prodejních družstev či prodejních sdružení zemědělců (mj. i likvidací EUrolegislativy, která tomu klade překážky). Což by mohl být naprosto tržní způsob, jak v obchodních řetězcích srazit dolů ceny uvedených komodit.

Rozhodně by mělo být tvrdě skoncováno s fantasmagoriemi o redukci chovů domácích zvířat, jakou prosazují zelení škůdci, pracující pro Rusko.

Znamená to ale i výrobu konzervovaných potravin, uložitelných v domácnosti mimo chladničku (která po útoku kohokoli nemusí být funkční), tedy spíše klasických konzerv, jídel „z pytlíku“ apod.

Cílem by měl být stav, aby obyvatelstvo netrpělo nouzí o potraviny ani v situaci, když nějakým způsobem bude narušen import potravin na naše území.

Je třeba tedy konstatovat, že

Pokud se máme připravit na potenciálně úspěšnou obranu proti Rusku (a zdaleka nejen proti němu), bude to tedy proces daleko komplexnější a náročnější, než jak to presentují někteří současní politici. Bude znamenat militarizaci celé společnosti a jejího materiálního zázemí, alespoň na takovou úroveň, jak je to vidět v Izraeli, s veškerou podporou ozbrojených občanů státem. A je docela možné, že to skončí i u švýcarského systému, v němž mají občané zbraně a další propriety doma, a když stát vyhlásí poplach, převléknou se do uniforem, vytáhnou z trezorů zbraně a munici a dojdou pár kroků na místní shromaždiště, kde utvoří příslušné jednotky.

V takovém případě bychom byli „obtížně sežratelní“ i pro to Rusko, přestože naše území nepokrývají Alpy. A Putin (či jeho nástupce) by mohl číst na vojenských mapách jasnou zprávu: „Ano, můžeš si nás dát k obědu, ale hospodský ti vystaví takový účet, že se ti z něj podlomí kolena.“

V současné době by Rusko zaplatilo účet za celou EU levou zadní a ještě by se přitom radostně smálo.

Proč by nás Rusko mělo sežrat?

Považuji za relevantní více důvodů:

Jedním z nich je to, co uvádí jako důvod k válce na Ukrajině samotné ruské vedení – zamezení přístupu NATO bezprostředně k ruským hranicím. A obnovení stavu, který byl do roku 1989, kdy Rusko bylo obklopeno pásem satelitních států, znemožňujícím bezprostřední a neočekávané napadení jádra ruského státu.

Za další důvod považuji hospodářské motivy – země EU, přes její devastaci v posledních desetiletích, jsou pořád ještě lidnaté, takže tvoří i zajímavý trh pro ruské zboží (a též obnovení odbytu pro ruský plyn, ropu a další suroviny je zajímavé). Pořád ještě nejsou zdevastovány tak, aby v nich nebylo možné rozjet či rozšířit výroby pro Rusy atraktivního zboží za přijatelné ceny.

Dokážu si představit i osídlení některých řídce obydlených oblastí Ruska lidmi z EU, tedy něco, co známe z učebnic dějepisu jako „kolonizaci“, u nás prováděnou především v období vlády posledních přemyslovských králů.

Rusko by se také mohlo dostat touto cestou k technologiím, které nemá, a dokonce získat lidi, kteří tyto technologie provádějí.

Je možná ještě jeden důvod, proč by Rusko do takové akce mohlo jít, a tím je jakási prestiž. To je ovšem jev velice obtížně racionálně uchopitelný a velmi obtížně odhadnutelný z hlediska překročení jakéhosi prahu znamenajícího silnou motivaci pro nějaké „západní tažení“.

To, co jsem uvedl (i co jsem pro minoritní vliv neuvedl), jsou důvody, proč by Rusko při vítězném ukončení války na Ukrajině mohlo pošilhávat po možnosti jít dál. A proti čemu je tedy nutno vybudovat onu obranu, jejíž přemožení by natolik zatížilo stránku nákladů, že by to vedení Ruska odradilo. Navíc by některé formy hospodářské spolupráce mohly Rusku snížit výnosnost takové akce (protože by valnou část výše uvedených benefitů z vítězství mělo i bez nákladů na útok).

Faktem je, že v případě ruského tažení by nejspíš byly prvně napadeny či obsazeny státy se zanedbatelnou obranou, což jsou tč. asi všechny státy EU vyjma Polska a jaderné Francie. „Ušetřené“ státy by mohly projít jakýmsi procesem „finlandizace“, ostatní by se staly jakýmisi ruskými guberniemi, možná ještě s nižší mírou autonomie, než jakou měly státy sovětského bloku před rokem 1989. Pokud bychom začali opravdu vážně zbrojit, jednak bychom tím přispěli k demotivaci Ruska z hlediska „tažení na západ“, jednak bychom v případě konfliktu mohli uhrát nějakou formu finlandizace, tedy něco lepšího, než co jsme tu měli před rokem 1989. Pokud by náš příklad následovaly ohledně přípravy na válku další státy EU, ono ruské tažení na západ by se nejspíš nekonalo (aneb „chceš-li mír, připravuj válku“).

Z výše uvedených důvodů tedy nevěřím ujišťování některých agitátorů, že Rusko nás určitě nenapadne. Ať už to vysvětlují jakkoli a ať to dělají v zájmu toho Ruska, které potřebuje EU neozbrojenou a neschopnou obrany, nebo ať to dělají pro bruselskou suitu, chápající, že opravdu vážně prováděná příprava na obranu je naprosto neslučitelná se vším, co hlásají a co tu chtějí za každou cenu (tedy i za cenu pádu členských států EU do ruské náruče), udržet co nejdéle (a pak ať přijde třeba potopa).

Můžeme tedy konstatovat, že v případě úspěchu na Ukrajině není vyloučen pokus Ruska proniknout dál na západ. Pokud budeme na toto tažení připraveni, můžeme uhrát maximální možnou míru nezávislosti na Rusku, bez ohledu na to, jak si Putin a Trump EU rozdělí. Pokud se staneme opět demokratickým státem, vyznávajícím původní hodnoty Západu (jaké tu byly ctěny před naším vstupem do EU), můžeme počítat i s jakousi podporou USA. Pokud se nám podaří zorganizovat nějakou „skupinu obranyschopných a k obraně ochotných“, můžeme Rusko i odradit. Pokud budeme sledovat „kompas“, Green Deal a podobné nesmysly, bude z nás jen ruská onuce a ještě si nakonec budeme v této pozici funět, že je nám líp než v té EU.