Zásadní rozdíl v přístupu
JINDŘICH KULHAVÝ
Polititika se dá dělat mnoha způsoby. Najde v ní uplatnění mnoho směrů a připomíná to rozličné žánry v umění. Někteří zúčastnění používají velkohubá vyjádření, mohutná gesta a slíbí cokoliv, čím mohou zaujmout, další působí klidně až sofistikovaně, dokonce i rozumně, občas narazíme na nenápadné jednotlivce schopné vymlčet i ta nejožehavější témata. Řada politiků je úplně zfanatizovaných, mnohé zase nic nerozhází a stále si jedou svou lajnu, často však připomínající tu již vdechnutou bílou. Každého z nich si můžete někam zařadit, jen pozor na mimikry, se kterými pracují.
Vyšší politickou školou je diplomacie. Jestliže v běžném lidském životě jde o navazování, udržování či ukončení mezilidských vztahů a plno lidí k postupům potřebuje až psychologa, pak v politické diplomacii se jedná o přístup k zahraničním partnerům spojený s vlastní prezentací. Vrcholní diplomaté tak pro stát, který zastupují, dokážou udělat mnohem více dobrého či zlého než třeba prezident. Ten může být poměrně neaktivní, ve světě často i méně známý než třeba premiér, také ne tolik významný. Nebo naopak tupý, přesto velmi aktivní. Na diplomatech je poté jak práce potřebná k zajištění solidního renomé vlastní země, tak i hašení požárů v podobě velkohubých prohlášení představitelů státu, která pronáší buď doma třeba v médiích, případně i na zahraničních setkáních mezi stejně postiženými. Práce diplomata je často mravenčí, postavená na osobních přátelských vztazích a ocenit ji dokáže málokdo, protože se s ní nikdo navenek nechlubí. Diplomaté více konají, než mluví.
Rozdíl v přístupu k diplomacii je vnímatelný mnohem více, než si připouštíme. Vždy záleží na tom, kdo je za zády diplomatů. Je li to mohutná americká arogance, ruská zarputilost, maďarská přemýšlivost, česká hloupost nebo unijní eurohujerství. Posloucháte li výlevy americké sebestřednosti, a týká se to i současné Trumpovy administrativy, která zatím vzniká a trochu se pere s tím, že nepřipouští devastaci postavení USA spojené s posledními vládami Demokratů přerušenými překvapivým čtyřletým obdobím Trumpa před Bidenem, pak jim sice částečně držíte palce. Zároveň se ptáte, nehrne li toho Trump před sebou najednou moc a jestli by nestálo za to být méně hlučným a více diplomatičtějším.
Oproti němu si Rusové „drží fazónu“. Jistě, chtějí s americkou reprezentací komunikovat, nikoliv však z pozice slabšího či závislejšího. Za poslední čtyři roky vlády Bidena jako by ztratili potřebu vzhlížet k Washingtonu s respektem. Ukázali Západu, že se nebojí, jsou připraveni a schopni spolupracovat s jinými mocnostmi. Zároveň projevují zdrženlivost i vůči agresivním výpadům ze strany Západu, nedají se rozložit. Když je třeba a jde o obranu vlastních zájmů, vypustí džina z láhve, respektive armádu, a jdou bojovat za svou bezpečnost. A klidně nejen proti agresivitě USA, ale i jejich prodloužené ruce v podobě NATO. To je velká změna proti minulým létům a Trump si to buď uvědomí, nebo narazí.
Srovnáte li Lavrova s Blinkenem, který skončil, je vcelku jasné, kdo štěká a kdo je v klidu a je připraven na žvásty. Trump musí nasadit někoho mnohem vyrovnanějšího, klidnějšího a především konstruktivnějšího, než byli předešlí představitelé Spojených států, chce li být Lavrovovi konkurenceschopným protějškem. Jde o hru titánů a bez vrozené inteligence a schopnosti naslouchat se tito dva fenomény prostě neshodnou na ničem. Zvláště, když za jejich zády lavíruje Čína. I ta ve svém významu značně stoupnula a je jazýčkem na vahách. Naopak upadá síla Britů a Němců či Francouzů, tedy smutného zbytku Západu, za což lze poděkovat naprosto zvrácenému vedení Velké Británie a Evropské unie. Pravdou je, že situace na britských ostrovech připomíná naprostou islamizaci a postupné odtržení od zbytku Evropy a šílenství prostupující díky Evropské komisi celou unií zase vzbuzuje u části světa spíše povzdech a trpký úsměv. Američané na Evropany hledí s despektem, Rusové s překvapivým výrazem plným otazníků a Číňani pragmaticky využívají evropské neschopnosti a ústupu z trhů.
Českou diplomacii představuje ideologií prolezlý neschopný adjunt Lipavský, jehož neschopnosti pochopit zákonitost prostředí mezinárodních vztahů se směje celý národ. Dále je významnou postavou v zákulisí hradní poradce Kolář, který však hrál tak dlouho za špatnou stranu, že i přes své starší kontakty bude mít složité po siláckých výrocích Petra Pavla směrem k Trumpovi a Putinovi nastavit nový směr. O europoslancích reprezentujících nás v Bruselu je až na výjimky škoda mluvit. Škůdců typu Niedermayera, Gregorové a dalších tam máme mnoho a čtyři až pět solidních zástupců nás v Evropském parlamentu nespasí.
Pro svět je Česká republika nezajímavá a představuje spíše experiment, který se nepovedl. Zvláště za vlád Babiše a Fialy je to více znát a po stránce udržování zdravých mezinárodních vztahů jsme pohořeli. Přestala víceméně existovat i V4, tedy náznak jisté společné síly vůči zhýralosti Bruselu. Bohužel, propadáme v ekonomice, diplomacii a ve významu. Je třeba začít úplně od nuly a lépe. Připusťme si, že jsme ztratili mezinárodní prestiž a jsme spíše k smíchu či politování, než abychom na sebe mohli být pyšní. Poděkujme za to sobě i politikům, které si tu volíme.
- Šalebný kejklíř Vít Rakušan - 6.2.2025
- Evropa může dát sbohem své budoucnosti - 6.2.2025
- A za dva roky už si budeme hřát nohy jen pod zapáleným raketovým pohonem - 6.2.2025