Záminky, výmluvy a nevhodné otázky

Za poslední dobu jsme tak mohli zaznamenat tři nejfrekventovanější, pomocí kterých je možno neutralizovat spoustu nevhodných otázek mnohdy ještě předtím, než byly vúbec položeny. Na případné „Proč?“ Bylo třeba vybrat mezi: „Protože Babiš!“ „Protože Covid!“ nebo: „Protože Putin!“

Podobné mantry je třeba opakovat tak dloho, až se stanou součástí ‚Jungova kolektivního podvědomí‘ a dostanou se tak mimo dosah běžné objektivní analýzy. Bohužel někdy dojde k ‚prolomení nevědomé bariéry‚ a ony ‚archetypy‘ bývají podrobeny kritice, ke které nikdy nemělo dojít a to i osobami, co k tomuto zkoumání nedostali patřičné povolení.

Když se taková chybička vloudí, rozezní se poplašné sirény v celém matrixu a narušitel bývá označen příslušným kódem, který zajistí jeho dehonestaci, či způsobí, aby mu byl ‚přístup odepřen‘ úplně. Rozlišuje se nebezpečnost dle míry jednotlivého provinění a mediální viditelnosti konkrétního pachatele. V případě exponované osoby je totiž vhodnější udělat z ‚narušitele‘ debila, neboť uvalit klatbu v podobě ‚access denied‘ může vyvolat opačný efekt.

Každopádně není vhodné, aby měl jedinec nějaký soukromý názor, ale je žádoucí ho proměnit v transparentní ideologický postoj, který lze přehledně evidovat. A to nejen pro potřebu blokace provinilce na síti. Taková data jsou surovinou, ze které lze od určitého objemu vyrafinovat nesmírně cenný extrakt. Modelování chování u živých systémů se neomezuje na rychlost šíření kůrovce nebo tahu ptáků pod vlivem změny klimatu..

U lidských bytostí je hlavní problém v tom, že kladou otázky. A z tohoto drzého zvyku mají naši ‚čelní představitelé‘ skutečný a oprávněný strach. Neboť TAZATEL bývá v jistém případě nebezpečnější než KAZATEL. Takového kazatele můžeme trestat za hlásání nabezpečného názoru, ale co si proboha počít s nebezpečnou a nevhodnou otázkou?

A je jich spousta, jen namátkou:

„V jakém okamžiku se ruský plyn mění na německý a pro nás několikrát dražší?“

„Co se musí udělat, když jsou plné sklady vakcín a co, když jsou plné sklady zbraní?“

„Jaký rozdíl podle mezinárodního práva je mezi ruským vpádem na Ukrajinu a bombardováním Jugoslávie američany?“

Nebo dokonce: „V čem je jiné hledání/nenalezení biologických zbraní ruskými vojáky na Ukrajině a americkými vojáky v Ǐráku?“ „Kdy je taková záminka fuj a kdy OK?“

Žadný problém – na otázku ‚Ad rem‘ (k věci) se pohotově zareaguje odpovědí ‚Ad hominem‘ (k tazateli), kterého tázaný obratně označí za šiřitele nenávisti, extrémistu, ruského agenta a mnoha dalšími nálepkami nevyžadujícími jakékoli logické odůvodnění. Je to sice exemplární argumentační faul, ale s tím si naši ‚zástupci‘ starosti nedělají. Stejně jako ta ohromná hrouda žluklého másla, co jim z hlavy stéká po tvářích.

Vrásky jim dělá jen to, aby měli po ruce dostatek spolehlivých jedinců, co každou podezřelou aktivitu včas nahlásí. Bohužel se takových najde vždy dostatek a svojí ‚práci‘ vykonávají s nesmírnou chutí. Jak je to ale možné?

Vypadá to, že se podařilo podchytit to ‚správné podhoubí‚. A možná nemuseli ani tolik hledat. Ve společnosti bylo za každého režimu konstantní množství jedinců s.. řekněme – ‚specifickými potřebami‘. Vidíme je možná každý den, rozdíl je jen v tom, že určité historické etapy jim dávají více příležitostí k ‚osobnímu rozvoji‘ a realizaci jejich tužeb.

Začíná to na mnohem nižší úrovni než je budova parlamentu a i v relativně klidnějších dobách než je ta současná. Vzpomeňme si, co dokázala udělat třeba taková obyčejná domovnice, když měla svůj den – ustavičné kontrolování, kdo za kým chodí se stalo hlavní životní náplní a boty za dveřmi nebo židli v rohu, kam nikdo nechodí se stávaly záminkou pro šikanu typu: ‚Když začne hořet, tak o tu židli někdo zakopne a způsobí to katastrofu!‘ Činovnice v zahrádkářské kolonii se rozčilovala, když jste si pořídili nový plot, že: ‚Od ní tam k vám není vidět..!‘ A podobné úchylnosti, které přestaly být k smíchu, neboť fantazie a vytrvalost nebraly konce.

I ten nejmenší úředníček využije příležitosti, když může někomu zavařit a je v tomto úsilí podporován i když nesedí zrovna v Bruselu. Stačí, že má funkci, kde může rozhodovat ‚o někom‘ a patří mezi ony ‚osoby se specifickými potřebami‘, které ostatním ‚spestřují všední život.‘

Funkce totiž dává psychopatúm pro jejich jednání legitimitu a hory předpisů bohatý materiál pro jeho zvrácenou kreativitu. Navíc žijeme v době, kdy to ‚někomu‘ nesmírně vyhovuje, neboť sám má nezřízenou chuť regulovat a kontrolovat všechno kolem sebe.

Snad jediné, co se nesmí kontrolovat, jsou jedinci, kteří mají ‚více lidských práv‘, ale s tím nemají tito kontroloři problém, neboť se v tomto režimu už naučili chodit a případnou frustraci si vybijí na těch, kdo podobnými privilegii nedisponují.

Snahy udělat z naší země jednu velkou polepšovnu tak postupně zesilují. Lockdowny a nouzové stavy nás měly naučit poslušnosti a strach z války k důvěřivému schoulení pod křídla netopýra.

Ale netěšte se – Batman to nebude…

Fr. Filip Dvořák, (autor je publicista, rocker a dobrodruh)