Výtržnosti fotbalových fanoušků v Belgii … symbol selhání imigrační politiky

Po fotbalovém zápase Maroko–Belgie odehraném na mistrovství světa v Kataru 27. listopadu 2022 došlo v Belgii k násilným pouličním výtržnostem.

Zasažena byla města Brusel, Antverpy a Lutych, kde asi 50 „mladíků“ napadlo policejní stanici. K výtržnostem došlo také v několika nizozemských městech. Tyto lidové oslavy v převážně marockých čtvrtích Bruselu, zejména v Molenbeeku, odhalily, že v těchto lokalitách je marocká identita obyvatel daleko silnější než belgická, přestože většina zde žijících lidí má dvojí občanství.

Člověk by musel být slepý, aby si nevšiml toho, že sympatie Maročanů žijících v Belgii byly na straně marockého týmu, a ne týmu jejich „druhé vlasti“. Někteří novináři se na belgickou realitu snažili naroubovat ideologii „soužití za každou cenu,“ a tak se objevili titulky typu „Ať už zápas mezi Belgií a Marokem vyhraje kdokoliv, tak večer bude veselo“.

Bujarý večírek se skutečně konal, a to v Molenbeeku, Anderlechtu, Schaerbeeku a Bruselu, tedy ve čtvrtích a městech, kde maročtí přistěhovalci a jejich potomci početně převládají nad jinými národnostmi, včetně rodilých Belgičanů. V ulicích hlavního města bylo vidět nadšení těchto fanoušků, kteří troubili a vyvěšovali marocké vlajky na svých autech s belgickými poznávacími značkami.

Mnoha rodilým Belgičanům zbořila tato podívaná mýtus o integraci Maročanů do hostitelské země, možná proto, že oslavy byly až příliš bujaré a dokonce drzé vůči Belgii, která těmto Maročanům umožnila žít v prosperitě a využívat výhod sociálního státu.

Televizní kanály neukázaly záběry muže, který za potlesku davu sundal z jedné budovy belgickou vlajku, ani rozjařené tváře stovek Maročanů, kteří skotačili a zpívali jen kousek od bruselského náměstí Grote Markt, zablokovaného kordonem policistů s helmami a obušky, který jim bránil v divokém tažení do centra města.

Podle Statbelu, belgického statistického úřadu, je nyní 46 % obyvatel Bruselu neevropského původu a pouze 24 % je belgického původu. Maročané představují 7 % obyvatel Belgie, ale v regionu hlavního města Bruselu je jich 12 %, většina z nich má rovněž belgické občanství. Počet Maročanů v Belgii exponenciálně roste: v roce 1961 jich bylo pouze 460, v roce 1970 jich bylo 39 000 a o čtyřicet let později 800 000. To je na jedenáctimilionovou Belgii obrovský počet. V důsledku tohoto demografického vývoje a snadného získání belgického občanství (v některých případech po třech letech pobytu bez nějakých dalších podmínek) má dnes země 26 regionálních a federálních poslanců marockého původu a několik starostů, kteří často podporují „komunitarismus“ [1] neboli „sounáležitost s vlastní komunitou“.

Ve věkové skupině do 18 let převažují v Bruselu Maročané nad mládeží belgického původu a mnoho škol navštěvují výhradně děti neevropského původu. Ve státních školách, kde mají rodiče možnost volby hodin náboženství, chodí na hodiny islámské výuky většina žáků. Není příliš důležité, zda tyto změny označíme za „rozmanitost“, nebo za „velkou výměnu“ – faktem však je, že během několika desetiletí došlo k vývoji, který radikálně změnil sociální strukturu belgických měst.

Stále častěji se objevuje hidžáb (islámský šátek) a v některých čtvrtích ho nosí většina žen. Během ramadánu jsou v některých oblastech přes den zavřené téměř všechny obchody a restaurace. Počet mešit rychle roste a v Bruselu jsou zastoupeny všechny proudy islámu, přičemž napětí mezi sunnity a šíity nebo dokonce mezi Maročany a Turky je někdy neudržitelné a projevuje se například v rámci Muslimské výkonné rady Belgie. Tuto organizaci zřídila federální vláda, aby měla pro muslimskou komunitu jednotného prostředníka, ale Muslimská výkonná rada Belgie se potácí z jedné krize do druhé.

Zatímco ve Vlámsku a Valonsku je zakázáno porážet zvířata bez předchozího omráčení, muslimské lobby se v parlamentu Bruselského regionu podařilo zablokovat návrh zákona, který by tento zákaz vtělil do legislativy. Během soudních procesů a voleb je běžné vidět ženy, které přicházejí se svými manžely a vysvětlují, že nemohou být povolány jako porotkyně nebo přísedící, protože neovládají žádný z belgických úředních jazyků, což svědčí o naprosto neúspěšné integrační politice. Belgickými politiky vychvalovaný „vivre ensemble“ („společný život“) je mýtus – komunity žijí vedle sebe, ale nemíchají se. Maročané se žení s Maročankami a Turci s Turkyněmi, které si často přivážejí ze své rodné země. Slučování rodin je nyní v Belgii, stejně jako ve Francii, hlavním motorem imigrace.

Ve Francii se pravidelně připomíná koloniální minulost země, aby se ospravedlnil zuřivý hněv mladých Severoafričanů. Je to vysvětlení, které neobstojí: k podobným incidentům dochází i v Belgii, zemi, která nemá se severní Afrikou žádnou historickou vazbu. Půdu pro ekonomickou imigraci připravila úmluva z roku 1964. Ekonomické imigranty již dávno nepotřebujeme, ale oni díky slučování rodin donekonečna přicházejí. Američané toto právem nazývají „řetězovou migrací“.

Nejvíce znepokojující na tom všem je popírání a naprostá absence diskuse o otázkách imigrace a integrace, především ve francouzsky mluvící části země. Média ani politické strany o tom vůbec nemluví. Nepokoje z 27. listopadu připsal bruselský starosta „grázlům a darebákům“, což je narativ, který byl široce opakován bez jakéhokoliv upřesnění a bez jakékoliv analýzy. Souvislost s nadměrnou imigrací, která je proporcionálně větší než ve Francii, nikdo nikdy nezmiňuje. Zatímco ve Francii i jinde v Evropě se na toto téma živě diskutuje, Belgie se chová jako by se vzdala a přijala svůj osud multikulturní země s muslimskou většinou v hlavním městě a s „novým normálem“, kterým jsou občasné otřesné masové výtržnosti v belgických městech, střelba a teroristické útoky.

Poznámka překladatele:

[1] Pojmem komunitarismus se označují snahy o vytvoření národnostních, rasových či náboženských komunit, které nad „společný“ národní zájem kladou dílčí zájmy své komunity.