Válka v Gaze: Svědectví rukojmí o únoscích … aneb lidská zvěř

Jmenuje se Mia Schemová, je jí jednadvacet, kromě izraelského má také francouzské občanství – a nechtěla nic jiného než žít stejně jako stamiliony mladých lidí ve svobodném světě. Sedmého října se zúčastnila s přítelem izraelského hudebního festivalu Supernova nedaleko hranic s Pásmem Gazy. Místo zábavy ji čekalo peklo na zemi.

Ta hrůzná událost je dostatečně známá. Přes hraniční linii pronikly do Izraele z Pásma Gazy stovky monster s cílem rozsévat zkázu – strach, smrt, utrpení. Jenom na samotné Supernově bylo povražděno 360 účastníků (z celkových asi dvanácti set mrtvých z toho dne) a 36 uneseno jako rukojmí na území „Hamastánu“, do Pásma Gazy.

Izrael byl v šoku, civilizovaný svět s ním. Islamističtí teroristé Hamasu a Palestinského islámského džihádu odkryli svoji skutečnou tvář. Zařadili se po bok takových nelidských zrůd, jakými jsou Islámský stát a jeho „provincie“ (např. na Sinaji), Al Kaida a jim podobné. Toto jsou skuteční nepřátelé našeho světa, nikoli Izrael, který s nimi statečně bojuje. A ještě je za to všemožně kritizován, haněn, pomlouván, lživě obviňován ze zločinů, ba genocidy, z agrese. Zvrácená doba.

ŽÁDNÍ NEVINNÍ CIVILISTÉ

Mia Schemova se se svojí hrůznou zkušeností svěřila v pátek 29. prosince 2023 izraelským televizním stanicím Channel 12 a 13. „Je pro mě důležité odhalit skutečnou pravdu o lidech, kteří žijí v Gaze, kým skutečně jsou a čím jsem si tam prošla,“ řekla v televizi. „Zažila jsem peklo. Všichni tam jsou teroristé, nejsou tam žádní nevinní civilisté, ani jeden. Žádní nevinní civilisté neexistují.“

Slova ženy, která jako málokdo ví, o čem mluví a proč to říká.

Když začaly z Pásma Gazy létat rakety, spolu se svým přítelem Eliou Toledanem utekli a nasedli do jejího auta. Při jízdě přítel volal „Střílejí po nás!“. Šlápla na plyn a snažila se ujet. Zločinci ale prostřelili pneumatiky a vůz zastavil. Vzápětí kolem projel náklaďák plný ozbrojených teroristů. Jeden z nich se na Miu podíval a zblízka ji střelil do ruky. Sesula se na podlahu, celá od krve a v zoufalství křičela: „Přišla jsem o ruku, přišla jsem o ruku.“

To se naštěstí nepotvrdilo.

Na vlastní oči viděla, jak Eliu s rukama spoutanýma za zády odvádí zabijáci Hamasu do Gazy. Jeho mrtvé tělo bylo objeveno v polovině prosince izraelskými vojáky a dopraveno do Izraele.

Mia vzpomíná, jak teroristé z Hamásu stříleli na každého zraněného, který jevil známky života. Snažila se hrát mrtvou, vedle ní hořelo auto. Pak spatřila může procházejícího mezi automobily a v domnění, že je to Izraelec zakřičela „Pomoc!“. Byl to bohužel terorista, který jí poručil, aby vstala. „Začal mě osahávat v horní části těla. Křičela jsem, šílela uprostřed hořících aut a mrtvých těl.“ Pak si vetřelec všiml jejího zranění, couvl a na chvíli dal pokoj.

Horor ovšem pokračoval. „Někdo mě zničehonic popadl za vlasy, vtáhl do auta a odvezl do Gazy.“ Tam si připadala jako zvíře v zoo. Nějaký čas byla držena v rodině, která měla malé děti a ty na ni chodily zírat do pokoje, v němž byla vězněna.

Během únosu do Gazy byla podle vlastních slova jen napůl při vědomí, nechápala, co se děje a věděla jedno – že nechce zemřít. Po příjezdu do Gazy ji za vlasy vytáhli z auta, hodili kamsi do zadní místnosti nějaké nemocnice, kde jí natáhli ruku a tu přivázali ke kusu plastu; tak ji měla tři dny. Byla si jistá, že jí ruku amputují.

Po třech dnech jí bylo nařízeno, ať si vezme hidžáb a byla odvezena na chirurgii, kde ruku operovali. Tvář toho člověka neviděla, ale slyšela, jak jí řekl: „Živá se odtud nevrátíš.“

Lékař, nebo barbar?

Druhý den po operaci donutil Hamas Miu natočit propagandistické video, které pak zveřejnil 17. října 2023. Byla to první video živého rukojmí od hrůzné události sedmého říjnového dne.

Mia dále prozradila, že během zajetí si musela sama vyměňovat obvazy a čistit ránu a sama také do prováděla fyzioterapii. Později byla převezena do domu, v němž žila rodina napojená na Hamas. Ptala se sama sebe: „Proč jsem v tomto rodinném domě? Proč jsou tady děti? Proč je tady ta žena?“ Držena byla v jedné místnosti, kde jí bylo řečeno, že nesmí mluvit, pohybovat se, plakat, nesmí být vidět (u okna). „Byl tam terorista, který mě sledoval 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Očima mě znásilňovat, civěl na mě zlým pohledem. Bála jsem se, že mě znásilní. V tom domě jsem měla největší strach.“

Po celou dobu věznění se nesprchovala, nedostávala žádné léky ani nic na utišení bolesti a jídlo nepravidelně. Žila v neustálém stresu, že se každou chvíli může něco stát, že jí jako mladé ženě bude fyzicky ublíženo. Týrali ji i psychicky. Jednou jedno z mladších dětí přišlo do pokoje, „otevřelo tašku se sladkostmi, zavřelo ji, přistoupilo ke mně, znovu ji otevřelo, pak zavřelo a odešlo“.

Má-li člověk hlad, nic příjemného.

Od domácích pociťovala čistou nenávist. „Nejsou tam žádní nevinní občané. Jsou to rodiny ovládané Hamasem. Děti tam od narození učí, že Izrael je Palestina a vedou je k nenávisti vůči Židům.“

Mia je přesvědčena, že jediným důvodem, proč ji věznitel neznásilnil byla přítomnost jeho ženy a dětí ve vedlejší místnosti. Přitom jeho žena skutečnost, že s ní je v pokoji sám upřímně nenáviděla. Nosila jídlo manželovi, ale ne Mie. „Působila hrozně, měla zlé oči. Byla to velmi zlá žena.“

Uvedla, že zažila blízké izraelské bombardování. Rozbitá okna, šok, tři dny neslyšela. Výbuchů se nebála. „Měla jsem z nich dobrý pocit a jistotu, že na mě naši nezapomněli.“

Jednou byl její únosce rozrušený, naštvaný a plakal. Při izraelských náletech byli zabiti dva jeho přátelé. Mia říká, že tyto zprávy jí dali pocit zadostiučinění, ale navenek se chovala smutně a utěšovala ho. Hrála s ním svoji hru. Po nějakém čase byla přemístěna do jiného domu, odvezena byla sanitkou, a hlídána tam byla čtyřmi teroristy Hamasu. Stalo se, že jim i uvařila – ve snaze, aby ji vnímali v lepším světle. Usoudila, že muslimové ocení ženy, které vaří a uklízí.

Na začátku příměří – to vstoupilo v platnost 24. listopadu 2024 – byla poslána do tunelů Hamasu. Bez čistého vzduchu, jídla, s otevřenou ránou. Tam se setkala s dalšími rukojmími. Byla ráda, že je vidí, na druhou stranu někteří z nich už ztratili naději. „Být optimistou v takové situaci není snadné.“

Mia také připomněla další ohavný druh psychického teroru. Její věznitelé se jí posmívali a lhali o tom, že bude druhý den propuštěna. Šlo jim o to člověka vnitřně zlomit. Ovšem druhý den místo slibovaného propuštění jí naopak řekli: „Jsi jako Gilad Šalit, můžeš tu být rok, dva, tři.“ Jde o odkaz na izraelského vojáka zajatého Hamasem v roce 2006 a propuštěného po pěti letech.

Něčeho takového se vůči ženě mohou dopustit pouze lidské bestie.

Propuštěna byla 30. listopadu. Těsně předtím, než byla předána Červenému kříži, jí teroristé strčili před obličej kameru a požadovali, aby řekla, že se k ní únosci chovali dobře a že lidé v Gaze jsou hodní a příjemní. „Co jiného jsem mohla dělat?“ ptá se. Myslím, že může být v klidu. Žádný soudný člověk nemůže podobná vyjádření pronesená v prostředí těch nejhorších teroristů světa brát vážně.

Přesto v den, kdy se dostala na svobodu, zažila „nejtěžší věc na světě“. To když v tunelech musela zanechat další izraelská rukojmí. Omluvila se jim, že odchází a oni nemohou. „Omlouvám se, moc se omlouvám.“ Zajatci jí kladli na srdce, ať doma vzkáže, aby na ně nezapomněli.

To se určitě nestane.

Mia po návratu podstoupila v Izraeli rozsáhlou operaci zraněné ruky a následnou rehabilitaci. Rodina říká, že v důsledku prožitého traumatu se u ní rozvinula epilepsie.

To vše jenom proto, že se skupina lidských stvůr rozhodla vraždit v sousední zemi nevinné lidi.

The Times of Israel