Televize bez hlavy

Byl generální ředitel České televize Jan Souček opravdu tak slabý, že si zasloužil okamžitý vyhazov rozhodnutím drtivé většiny Rady ČT? Třeba Milan Šmíd na unikátním internetovém „me-zine“ o médiích Louč, si nemyslí, že byl naplněn zákon, který s takovým krokem počítá v případě „neplní-li Česká televize úkoly veřejné služby podle tohoto zákona“ (čili zákona o ČT).

„Při sledování záznamu jednání bylo zábavné sledovat, jak se radní účelově snažili v usnesení naplnit důvody pro odvolání Součka podle paragrafu 9/7a zákona o ČT šesti body, v nichž se šermovalo s pojmy „dobré jméno“, „důvěryhodnost České televize“, „reputace nezávislého média“, „řádný hospodář.“ Jenže podle autora naprostá většina uvedených bodů se týkala jednotlivých, občas nepodstatných manažerských selhání Jana Součka.

https://louc.cz/

Přiznám se, že jsem jednání rady nesledoval a ani sledovat nehodlám. Odvolat generálního ředitele je jednou z mála reálných věcí, kterou může tato rada zasáhnout do života České televize ve smyslu ochrany diváků a veřejného zájmu. Sice k ní proudí spousta stížností (ve svém televizním životě jsem se s ní taky párkrát drsně utkal), ale větší váhu má kvalitní právní zastoupení ČT, protože většinou se jedná o konflikt se silnými korporátními zájmy, které může ohrozit publicistika chráněná veřejnoprávností.

V čem spočívá ta ochrana veřejnoprávností? Je to ochrana před povinností, kterou je mučena každá soukromá televize. Ta smí sledovat, jako každá běžná podnikatelská korporace, jenom zisk. Co nepřináší poptávku po reklamě a zvyšování sledovanosti, to tam nemá co dělat. Nejsnazší cestou ke sledovanosti je podbízení a redukce programu na osvědčená lepidla pozornosti – krev, vlhké zraky a šaty dolů. Veřejnoprávní televize tohle nemusí. Je placená diváky přímo, ať už poplatky, nebo jinde ve světě z daní. Nemusí být odkázaná na výnosy z reklamy, které diváci platí nepřímo, v přirážkách k cenám zboží.

Televize chráněná zvláštním zákonem je teoreticky osvobozená jak od komerčních, tak od jednostranných politických vlivů. Přesněji, zpočátku byl zákon tvořen s tímto záměrem. Byl jsem u toho, usiloval jsem o to. Bylo to těsně po revoluci v roce 1990, kdy jsme tušili, co chceme, ale nevěděli, jak to udělat. Ale byly tu příklady zemí, které už řešení našly. Některá měla podobu specializovaných kanálů pro různé kulturní nebo názorové proudy. V Kanadě to byly nejen odlišné jazykové oblasti, ale také prostor pro kulturu Inuitů. V Nizozemí tyto kanály respektovaly různost náboženského přesvědčení.

Nakonec jsme se nechali inspirovat příkladem britské BBC, která to všechno valí jedním proudem. Rada pak dbá na dodržování novinářské profesionality a nezávislosti, celkové vyváženosti a orientaci programu na skutečnou veřejnou službu. Pro mě tu byl třeba příklad obrovité redakce pro popularizaci vědy, jejímž majákem byl David Attenborough, ale nejen on. Nezávislost už máme, říkal jsem si naivně, a profesionalitu se rychle doučíme. A kdyby motyka spustila a došlo i na tu vědu, máme taky něco do začátku. Pavel Bezouška, kterému jsme občas asistoval, už na tom dělal dobrých patnáct let.

Ale jak jsem správně řekl, byli jsme naivní. Na vznešených ideách v návrzích nezáleží, důležité je, co projde parlamentem. A tam velice rychle zvítězila malá domů. Televizní rada je volena poslanci. O nějaké novinářské kontrole vládnoucí většiny proto nemůže být řeči. Část rozpočtu je tvořena výnosy z reklamy, což přináší i programová omezení s prioritou toho, čemu se říká „nic proti ničemu“. Výjimku tvoří devastace bezbranné opozice, která buď vůbec nedostane slovo nebo jen v ponižujících podmínkách. Jedna věc je jasná, nesmí se ohrožovat mocné komerční zájmy prorostlé s vládní stranou.

Po přijetí zmrzačeného zákona byly brzy zrušeny televizní redakce a zůstali jen osamělí dramaturgové a jednorázově najímaní autoři a štáby. Zmařila se možnost dlouhodobého tematického plánování, vybírá se z toho, co zrovna někdo nabízí. A definitivně se vyloučila možnost skutečné investigativní žurnalistiky, která je postavena na jistotě autora, že může jít opravdu do hloubky. To chce čas. Ale z čeho bude autor živ, když nevystřihne na smlouvu jeden dokument měsíčně? Dokument, který si vyžádá zhruba měsíc intenzívní práce, od námětu a scénáře až po střižnu a další dokončovací práce. Pak je lepší dělat, to, co vždycky.

Nebo si vybrat jednu stranu sporu a převzít její argumenty. A je předem jasné, čí argumenty to budou vzhledem k oligarchizaci společnosti. Zpestřit se to dá nevýznamnou ptákovinou, která se nikoho – až na těch pár chudáků, kterým to ničí život – netýká. Jen udělá vlny jako když plácne prknem do rybníka.

Zmiňuji jen publicistiku, kde jsem se profesně pohyboval, ale myslím, že ta je klíčová pro poslání veřejnoprávní televize, tedy televize fakticky vlastněné diváky. Jan Souček měl svěřen výše uvedený hybrid, který spojuje to nejhorší z obou světů. Politický vliv vládní většiny je absolutní. Podléhání komerčním vlivům v oblastech jako je energetika, finance, obchod, agrární velkopodnikání je patrné na výběru témat i expertů, kterým je umožněno do toho mluvit. Tohle nemá hlavu, ani patu. Nebyla to Součkova volba, ale nebyl tam ani od změny. Takže kdyby dělal líp „to, co vždycky“, byli bychom na tom ještě hůř.

Pokud skrz tohle někdo prorazí, jako třeba Bezouškovo Nedej se! nebo nověji věda a životní prostředí ve zpravodajství, často sport, je to zázrak opřený o nadšené profesionály. Ale v politice a ekonomice jsme krmeni stále stejnou nestravitelnou kaší.

Skutečnost, že publicistiku v České televizi netvoří redaktoři, ale autoři na jednorázové smlouvy o dílo, dávají televiznímu vedení a nakonec i generálnímu řediteli stejnou moc jako je ta, která vládne v komerční konkurenci. Drž hubu a krok, nebo si neškrtneš. Armáda kreativních ředitelů tvořící grémium je Žižkovo vojsko za vozovou hradbou nad svahy Vítkova, kam neproniknete. Proto toho ani nemusí moc dělat, stačí opakovat osvědčené vzorce. Program na dvojku v neděli večer? Je tu přece bezedná bedna s westerny, kdo by si s tím lámal hlavu.

V publicistice se moc diváků nechytá ještě z dalšího důvodu, šetří se. Natáčení nesmí být drahé. Ale nešetří se na filmové tvorbě, kterou sice ČT nikdo nesvěřil, ale ujala se toho. Pokoušel jsem se zjistit, kolik českých filmů finančně a produkčně podpořila, ale nenašel jsem to. Nejpřesnější výraz zní „desítky celovečerních  filmů ročně“. Tohle by asi měla dělat úplně jiná instituce.

Česká televize tedy potřebuje vyměnit nejen generálního ředitele, ale i radu a nakonec i systém své práce. Nic z toho není v současném nastavení možné. Ale za zcestné považuji i výkřiky, že by se ČT měla zrušit nebo omezit na nějaký primitivní zpravodajský kanál. Vidím v tom tlak komerční konkurence, která by ráda zaplnila vzniklý prostor. S ČT je to jako s EU, v současné podobě je strašná, ale to neznamená, že taková musí být vždycky.

Stále považuji ČT za velkou vymoženost, kterou veřejnost jen nedokázala využít. I tak jednoduchými prostředky, jako je tlak na to, co by mělo být obsahem předvolebních debat. Jestli technické detaily, jak co funguje, takže vítězi stačí, když dostane otázky předem, nebo zásadní debata o našich spojenectvích, o skutečné péči o národní bezpečnost (na rozdíl od šermování procentem výdajů z HDP) nebo o cílech a alternativách hospodářské politiky.

Až se bude měnit náš šílený volební zákon, měla by se tam vejít i přímá volba televizní rady, samozřejmě včetně veřejného nominačního procesu. Mezitím dále posílí alternativní televizní kanály na internetu a ty by mohly účinněji příspívat ku zušlechtění veřejnoprávní kultury tím, že budou pitvat její produkci. Pokud jde o organizaci televizní práce, za úvahu stojí návrat k publicistickým redakcím s osobnostmi schopnými vtisknut tvorbě smysluplný směr a sledovat témata dlouhodobě. Jinak jde o výkřiky do tmy, po kterých nic nenásleduje.

To, že se z pádu generálního ředitele stala taková událost, je dokladem, jaká tu vládne bída. V dobré televizi by měly být zajímavější pořady než jméno generálního ředitele.

Zbyněk Fiala