Taková neschopnost neexistuje, je to zrada!

Překlad komentáře ruského vojenského blogera Murze.

Jedním ze sporadicky užitečných zdrojů informací v letošní rusko-ukrajinské válce je sféra ruských “milblogerů”, která občas publikuje příspěvky značně nekorespondující s oficiální linií ruského vedení. Před pár dny jeden z nich, Morozov zvaný Murz, vydal velice dlouhý a velice útočný komentář k současnému stavu na frontě. Stalo se tak na ruském blogerském serveru Livejournal.

(Lucie Sulovská zveřejnila Murzovu osobní historii na svém Facebooku. Takový životopis se jen tak nevidí. Možná by se podle něj dal natočit film Svéráz národního blogování.)

Článek sám nevydržel online ani den, než jej přikázal smazat Roskomnadzor, ale jeho zálohu na Telegramu lze nalézt u Girkina, neboť Telegram Roskomnadzoru nepodléhá. O anglický překlad se postaral server Wartranslated.com. Když jsem si jej přečetl, usoudil jsem, že toto stojí za to přeložit i do češtiny, už jen proto, abychom si doplnili obrázek.

(Najdete-li v následujícím textu nějaké zásadní chyby, ozvěte se mi, prosím.)

Jelikož určité pojmy vyžadují vysvětlující komentář, který by ale v textu rušil, jsou vyznačeny žlutě; najedete-li na ně myší, komentář se objeví. Rozdělil jsem také několik příliš dlouhých odstavců. Jinak jsem se snažil zachovat ducha originálu, včetně všech možných urážek, nadávek, nálepek atd.

Tak tedy, hovoří Murz, ruský nacionalista, který se hodně angažuje v separatistických republikách na Donbase.

Omlouvám se, ale teď budu hodně nadávat. Toto měl být původně dlouhý a celkem odborný text, ale jednak pochybuju, že by v takové formě našel čtenáře – většinou, když někomu začnete vulgárně nadávat, všimne si toho rychleji – a jednak prostě nemám čas na to, psát dlouhou akademickou analýzu celého tohohle bordelu. Takže je mi líto, bude to krátké a plné nadávek.

Ti, kdo sledují můj kanál na Telegramu, si už asi všimli, že se mi nedávno stala strašná věc – zapnul jsem si ruskou televizi. Historky idiotů z kanálu „Rusko-24“, kteří tvrdili, že je možné ničit ukrajinská opevnění pomocí 57-mm protiletadlového kanónu, na mě zanechaly nesmazatelné stopy. Něco takového nemůže u žádné osoby, která se aspoň trochu vyzná ve vojenských záležitostech a která viděla ta opevnění aspoň na fotce, vyvolat nic jiného než hysterický záchvat smíchu.

Konec zpravodajského bloku ve mně vyvolal pochybnosti, jestli je ta televize vůbec ruská. Součástí předpovědi počasí bylo povídání o tom, že na Ukrajině je hrozné počasí – samý led, v Dněpropetrovsku prý nabouralo kvůli ledovce strašné množství autobusů. Většina času byla věnována tomu, že nejen Ukrajina, ale celá Evropa bude letos mrznout.

„Němečtí měšťáci jsou zneklidněni,“ řekl hlasatel na závěr vysílání, „že z komínů německých tepelných elektráren se vyvalil černý kouř!“

To byla patrně zkouška, jak má divák zkalibrovanou hlavu, protože při těchto slovech ukazovali záběry na obyčejnou bílou vodní páru vycházející ze zmiňovaných komínů. „Vidíš-li bílý kouř, podívej se na zprávy zase za hodinu a čekej, až se změní v černý“, nebo tak něco.

Po vyklizení Chersonu se veřejnost, místo toho, aby střízlivě zanalyzovala situaci, začala s pomocí médií, vojenských zpravodajů a dalších upínat na „pozitivitu“ v podobě kdejaké pitomosti, často dokonce i zpráv, jejichž obsahem je pravý opak – vážné selhání. Typický příklad jsem zase uvedl na svém telegramovém kanálu – video 127. divize, doprovázené pompézní hudbou, na kterém se ukrajinští granátníci přibližují k tankům na 50 metrů. V desátém měsíci války! Nepoučitelnost. Navíc nikdo nevnímá jako trapné, že v jedné chvíli je jasně vidět, že tank při opětování palby minul – granát prosvištěl nad zákopem a explodoval kdesi mimo obrazovku. Hlasitý a dlouhý potlesk. Bum bum! Útočíme!

Dalším příšerným selháním jsou neustále znovu se vynořující videa 1. armádního sboru Doněcké lidové republiky, kde tanky střílejí z uzavřených pozic. Ten děs přitom nespočívá v tom, že tanky střílejí z uzavřených pozic, to by měl dobrý tankista umět, navíc to tankisté v letech 2016-2017 cvičili a KCPN poskytlo manuály, ve kterých je to popsáno. Děsné je to, že potichoučku nastal katastrofální nedostatek munice pro dělostřelectvo (nemluví se o tom, protože pak by za to někdo musel nést zodpovědnost, a o tu nikdo nestojí), a tak padlo rozhodnutí nahradit dělostřelectvo tanky.

Tanky zatím, zdá se, munici ještě mají, a vůbec nejsem překvapen, že mediální prostitut Vladlen Tatarsky to pochválil jako „dobré rozhodnutí“. O něco později  bude s výrazem naprosté nevinnosti dokumentovat důsledky této posrané situace a lomit rukama – „Které hovado něco takového nařídilo?“ A kdekdo se přidá: „Ano, ano, kdo to byl?“

Reálně vzato se tento druh palby používá jenom jako nouzové dočasné opatření v situaci, kdy je potřeba pokrýt velkou koncentraci nepřítele, a po ruce není žádné volné dělostřelectvo, nebo je neutralizováno protibaterijní činností, vůči které je tank díky svému mohutnému pancíři daleko méně zranitelný než samohybná děla a zejména pak tažená děla, u kterých nejsou posádka a munice chráněny vůbec ničím. Hlavně s hladkým vývrtem nejsou konstruovány k tomu, co teď dělají celé dny: neustále ostřelovat nepřátelské pozice tříštivo-trhavými granáty. Moderní tankové hlavně se vyrábějí hladké proto, aby dokázaly urychlit protipancéřový projektil – slangově se mu říká „páčidlo“ – na úsťovou rychlost cca 1700-1800 m/s. Pro srovnání, drážkovaná hlaveň 152-mm samohybné houfnice D20 zvané „Akácie“, jejíž činnost se tankisté snaží suplovat, urychluje tříštivé protipancéřové projektily na třikrát menší rychlost.

Úkolem tanků je ničit v tankové bitvě nepřátelské tanky přímou palbou, a k tomu se používají právě „páčidla“. Přijde-li tank o hlaveň, nic už nezničí a naopak je zničen nepřítelem. A životnost tankové hlavně je mnohem menší než životnost drážkované dělové hlavně. A ty tanky, které jsou teď takto nasazeny, nejsou zrovna nové, takže jejich hlavně už předtím vykazovaly opotřebení. K ničení cílů z uzavřených pozic je potřeba značné množství munice, což hlavně dále opotřebovává. V Luhanské lidové republice nastala už před speciální vojenskou operací situace, kdy v jedné tankové divizi při cvičení tak opotřebovali hlavně, že kdyby v cvičení pokračovali, ztratily by tanky veškerou bojovou hodnotu. A tak vložili do hlavní 14,5 mm vložky a stříleli s municí určenou pro kulomety. Normálně se přitom s vložkami začíná a pak se přechází na bojovou munici, ale toto je koneckonců naše armáda.

Ale v bitvě se toto dělat nedá. Navíc – hlavně na starých tancích T-64/72/80, což jsou staré modely typu 2A46, se nedají vyměnit bez toho, abyste rozmontovali celou věž. Tím pádem teď metodicky vyřazujeme z akce poslední přežívající tanky Lidového miličního sboru, a trofejní tanky ukořistěné v použitelném stavu a tanky vytažené z rezerv se urychleně posílají na frontu.

Je pochopitelné, když se na podporu pěchoty nasadila stará 100-mm děla Rapira s hladkou hlavní. Ta už proti moderním tankům nehrají žádnou roli, tak je možno je „dorazit“ střílením vysoce výbušných granátů, beztak jsou na odpis. Ale ničit si tanky? Proč? Abychom pak podlehli Ukrošům, samozřejmě.

Struktura je jasná. Protože ukrajinské armádě je úplně šumák, co se děje s doněckými civilisty, bombarduje město Doněck z velkého množství raketometů. Veškerou přípravu si udělají dopředu, BM-21-ky najedou na pár minut do palebného postavení, vystřílejí všech 40 raket za míň než minutu, a o minutu později už se stroj zase jednoduše zamaskuje tak, aby vypadal jako obyčejný náklaďák Ural, přičemž ze vzduchu se od skutečného náklaďáku Ural nedá moc rozeznat. Navíc, když si dáte jen trochu práce navíc, můžete ten balík čtyřiceti raket rozdělit na bloky po 20 nebo dokonce 10 raketách a připevnit je na menší vozidla, která se maskují ještě snáze. Tím pádem veškerá protibaterijní palba z naší strany, která má zabránit takovému raketovému teroru, nemá žádné výsledky. A to je přesně to, na co nepřítel spoléhá. Spoléhá na to, že politici, kteří už viděli příliš mnoho hořících městských bloků, budou tlačit na armádu: „Zažeňte Ukroše dál od města!“ A 1. armádní sbor bude i nadále posílat zbytky své pěchoty na smrt kolem ukrajinských opevnění.

V jiných sektorech fronty ani ruské velení žádné pobízení nepotřebuje a žene zbytky své pěchoty na porážku dobrovolně, i když jejich bojová hodnota je po předešlých ztrátách pochybná. Ruské velení má fantastický talent pro to, proměnit kdejakou vesnici s pár usedlostmi a prasečákem ve Verdun, kde krvácejí jejich, a ne nepřátelské jednotky. Proč? Protože tihle lidé si skoro nikdy neotevřou a nepřečtou BUSV, Bojovou chartu pozemních sil. Kdežto Ukroši, ti ji četli a kreativně zpracovali, s přihlédnutím k novým technologiím.

V textu o radiokomunikacích jsem popsal hlavní problém velení v ruské armádě, kvůli kterému armáda nemůže reálně postupovat, manévrovat a dokonce ani účinně odrazit nepřátelský útok. Nic většího než „zbytky motostřeleckého praporu“ se v ruské armádě nedá ovládat jako jeden celek. V takové situaci jsou zaslouženými hrdiny velitelé těchto zbytků praporů a rot, kteří to všechno nějak řeší, pokud to jde. Častěji to bohužel nejde. Pak jsou pohřbeni vedle svých podřízených, když po půl tuctu útoků, jednom hůř organizovaném než druhém, obsadíme kus území a posbíráme jejich hnijící ostatky.

Z toho, že ruská armáda nedokáže nic jiného, než za masivního krveprolití obsadit nějakou vesnici, zatímco jinde opustí okresní město nebo dokonce celý region na svém křídle, udělalo velení úžasný závěr – budeme dobývat více vesnic! A zorganizovalo maximální množství Verdunů podél celé fronty, včetně nechvalně známé Pavlovky v Doněcké lidové republice. A, samozřejmě, Bachmut. Co bychom si bez něj počali? Proč tam nezmasakrovat poslední zbytky bojeschopné pěchoty? Je to beznadějné. Tihle zkurvysyni potřebují něco pozitivního do zpráv! Tady jsme osvobodili dalších 100 metrů té a té vesnice! A kdo první ohlásí osvobození celé vesnice, dostane metál.

Myslím si, že o hodně později, už v zajetí, dostanou ještě další metály od Ukrajinců. Protože v předvečer zimní ofenzívy ukrajinských ozbrojených sil nelze Ukrajincům prokázat lepší službu, než zmasakrovat poslední zbytky naší pěchoty a dělostřelectva. I když pozor, omlouvám se, lze! Takovou službu poskytli chocholům organizátoři mobilizace v Ruské federaci, když nahnali drtivou většinu mobilizovaných do „střeleckých pluků“ bez těžkých zbraní a dělostřelectva, což je stejný stav, ve kterém jsou „mobici“ z Donbasu. Těmhle jednotkám se nedá velet, protože mají naprostý nedostatek pořádných důstojníků a komunikačního vybavení, takže jenom požírají živou sílu a nemají žádnou bojovou hodnotu. Jsou dobré leda k tomu, aby je ukrajinské ozbrojené síly snadno detekovaly kvůli chuchvalcům neustále zapnutých mobilních telefonů a odposlechem analogových rádií „Baofeng“ a následně je přesně bombardovaly, čímž opotřebovávají i jejich sousedy a další linie – tvořené potlučenými pravidelnými jednotkami ruské armády a obou republik, které už za sebou mají deset měsíců války.

Mohli by tito lidé přispět k rekonstrukci existujících jednotek, ve kterých se ještě nacházejí motivovaní důstojníci, poddůstojníci a nějaké vybavení? Ano, mohli by. Bylo by možné eliminovat tu neskutečnou skládačku jménem ruské ozbrojené síly, kdy vedle sebe jsou na pár kilometrech čtverečních vojáci všech možných jednotek, národní gardy, žoldnéři, dobrovolníci a Čečenci. Šlo by to. Ale nikdo to neudělal. Nepříteli jsme prokázali obrovskou službu, za kterou by měl následovat vojenský soud, ale to se pochopitelně nestane.

Má cenu rozebírat konstrukci „Fabergého linie“ (Surovikinovy linie)? Ta ostudná videa, kdy se tank T-64, jedoucí extrémně pomalu, aby se nedejbože nepoškrábal, „snaží překonat betonové překážky“ a ty jej „jako zastavují“. Mohl bych o této „stavbě století“ říci spoustu smutných věcí, třeba o čtvrttunových leteckých bombách zanechaných kdesi v lese, které není možno na dálku odpálit, a označených na mapě jako „miny“. Nebo o betonových zábranách, položených jen tak bez základů na hlínu, které se po několika deštích propadnou do země. Ale byl by z toho jen další mamutí text popisující, že je nemožné zřídit obrannou linii prací lidí, kteří nechápou, co, proč a jak dělají. Odhalím vám jedno strašlivé tajemství – kvalita této „Fabergého linie“ je naprosto druhořadá, protože bez scházejících prvků, které by správně vybudovaná obrana měla mít, se na takové opevnění dá útočit zcela bez problémů.

Je ostuda učit se od nepřítele, ale letos na jaře a v létě nám nepřítel na Donbasu ukázal, jak vypadá dlouhodobá úspěšná obrana, která stála spoustu krve našich vojáků. Vyšlo najevo, že ruské ozbrojené síly mají s takovými úkoly zásadní problém, a jakékoliv pokusy o vylepšení jsou potlačeny hned v zárodku. Opakuji ještě jednou – taková míra vojenské neschopnosti prostě neexistuje. To je úmyslná sabotáž, sabotáž a zrada.

První a základní podmínkou úspěšné obrany je existence stabilního velení a komunikace. Ukrajinské ozbrojené síly si ji zajistily na maximum, převedly celou armádu na uzavřenou digitální komunikaci a kolem fronty rozmístily řadu opakovačů signálu. Ozbrojené síly Ruské federace svoje problémy s komunikací řešit nechtějí. Dokonce o nich nechtějí ani mluvit, protože taková diskuse vede k hroucení kariér, zabavování kradeného zboží a trestům odnětí svobody. Všechno, co nabízejí vojákům, kteří se nyní musejí zakopávat, je kabelová komunikace, ke které si vojáci sami musejí sehnat kabely a polní telefony. O polních ústřednách vůbec není řeč.

A, samozřejmě, tyhle kabely se kladou … podle směrnic pro kladení dočasných kabelů. Někdy přímo přes pole, někdy na stromy, někdy na sloupy. ZKURVENÉ DOČASNÉ KABELY! V kyklopském projektu „Fabergého linie“ se vůbec neřeší možnost normálně zakopat kabely do země a chránit je tak před poškozením při ostřelování. I když má pěchota veškeré vybavení, materiály a čas, stejně je po pěti minutách ostřelování bez kabelové komunikace. Úplně stejně jako Rudá armáda v létě 1942, když Němci prorazili sektor při Operaci Blau. Ale i toto nastává jen tehdy, pokud pěšáci vůbec najdou dost kabelů na to, aby se propojili aspoň nějak. A náhradní díly do polních telefonů shánějí dobrovolníci v zázemí na bleších trzích.

Celkově se dá říci, že ozbrojené síly Ruské federace nemají kontrolu nad bojištěm. V nejlepším možném případě najdou majitele Kontrolního panelu planety Země a se slovy „Pomož nám, Obi-Wane Kenobi“ a flaškou koňaku ho přesvědčí, aby jim pomohl.

Další položkou na seznamu je dělostřelectvo. Normální obrana se buduje na základě dělostřelectva a kolem dělostřelectva. Pokud můžete v reálném čase z fronty přivolat na pomoc artilerii, dá se tomu říci skutečná obrana. Bez dělostřelectva žádná obrana není. Pěchota s puškami obrannou linii dlouho neudrží. Ukrajinské ozbrojené síly cvičily svoje dělostřelectvo sedm let, ruská armáda se poflakovala, vysypávala cestičky na polygonech štěrkem a  šikanovala „pitomé Donbasáky“ za to, že to nedělají. A, samozřejmě, bránila veškerým pokusům o automatizaci dělostřelecké palby pomocí softwaru. „To se nesmí.“ Výsledky vidíme. Příšerná měsíční krajina uprostřed polí, kde není ani stopy po ukrajinských opevněních. Celé vlaky munice odletěly nikam za souhlasného mečení propagandistů a „expertů“, jako je Šurygin. A nakonec jsme opustili dělostřelecké muniční sklady u Izjumu a ukořistil je nepřítel. Skvělá práce!

Momentálním výsledkem (který se ruská média a podjatí blogeři systematicky snaží ututlat zprávami o tom, jak se zkurvené pozice nepřítele ničí pomocí 57-mm protiletadlových zbraní a jak skvělé je ničit hlavně tanků palbou z uzavřených pozic), je příšerný hlad po dělostřelecké munici. Údery z letadel vedené na dálku (protože pokud se přiblížíte, sestřelí vás) dobře opevněného nepřítele maximálně polechtají, i když na pohled vypadají grandiózně. Bum-bum! Hurá! To byla rána! A když se kouř rozptýlí, další rozorané pole. A zbytky dělostřelectva se opotřebovávají na těch samých mini-Verdunech podél celé linie kontaktu, které ruská armáda tak důsledně vytváří a ztrácí v nich pěchotu. Má dnes dělostřelectvo zásadně více „očí“ ve vzduchu než před deseti měsíci? Ne. Zajistilo ministerstvo obrany Ruské federace dělostřelcům dostatek podzimní a zimní kamufláže? Ne, a přichází zima, kdy už nebude možno se s děly schovávat v lesích, protože stromy jsou holé, a pak přijde sníh, ve kterém bude ze vzduchu vidět každý pohyb. A nepřítel to s drony umí, i když započítáte ztráty.

Na naší straně se idioti, kteří vyplýtvali munici na rozorávání polí, rozhodli nahradit šestipalcové projektily granáty shazovanými z dronů. Motivace byla: „chocholi to přece dělají“. Jenže vy to kurva neumíte, ruce vám rostou z prdele a prdel máte místo hlavy. Chocholi se během uplynulých let řádně naučili, jak terorizovat naše sráče shazováním granátů. Mají na to taktiku a systém. Začnou tím, že si kompetentně vyberou místo, které je k takové akci nejlepší, identifikují nejlepší cíle a umějí koncentrovat síly – 4-6 dronů krouží jako kolotoč nad tou samou jednotkou celé hodiny a hážou na ni granáty nebo bomby. A vy, zkurvysyni, jste objednali „Maviky“, na které lidi vybrali peníze, s tím, že budou sloužit k průzkumu a navádění artilerie. Ne, budeme bombardovat, hned, zítra! A vojáci plní vaše rozkazy, bez přemýšlení a bez uvažování nad taktikou nebo identifikací cílů. Snaží se zastrašit armádu krtků 30-mm granáty shazovanými z dronů. A chocholi nám ty Mavicy zarušují a sestřelují je, jak se jim zachce, protože NEJSOU BLBÍ A UČÍ SE. A naše dělostřelectvo nejen, že nemá dost munice, nemá ani dost očí.

Je to fascinující. Je to úplná magie. Toho buzeranta, který vydal 1. armádnímu sboru rozkaz „okamžitě bombardovat Ukroše granáty z dronů“, by měli přivázat k letadlu a shodit na Ukrajince. A natočit z toho video a udělat fotky. Zelené mozky neschopné ničeho jiného než „udělejme to jako Ukroši“ pěstují cargo cult. Nechápou, že to, co skvěle funguje při honu na líné a bezstarostné idioty, nebude fungovat, když se strany obrátí, zvlášť když se to dělá narychlo a blbě.

Jinými slovy, zjistili jsme, že dělostřelectvo je úplně na hovno. Jdeme dál.

Další položkou je pěchota snažící se o obranu a vycvičené rezervy. Bez dostatečných rezerv vycvičených vojáků, bez nezbytné hustoty jednotek, bez možnosti nasadit do bitvy připravené rezervy a posílit ohrožené sektory, se nedá udržet žádná obranná linie, ani ta nejdokonalejší. Bylo to velmi dobře vidět na východní frontě v létě 1941. Minová pole a další překážky mají být pod neustálým dohledem pěchoty a pod palebnou kontrolou. Jinak je nepřítel překoná ne během hodin, ale během minut. A tam, kde to ani neuzná za vhodné, pak budou tyto překážky vadit vám samotným při protiútocích, protože tu palebnou kontrolu nad nimi převezme nepřítel.

Opotřebováváním zbytků pěchoty v mini-Verdunech podél celé fronty poskytuje ruské velení neocenitelnou službu ukrajinským ozbrojeným silám, které na jaře a v létě ukázaly, jak důležité je mít rezervy aspoň trochu připravené pěchoty, která může vyplnit narychlo zřízené obranné linie, když ty předešlé dobyli naši vojáci. Tuhle zásobu lidí při zimní ofenzivě ukrajinských ozbrojených sil nebudeme mít. V průměru je naše pěchota připravená příšerně, taktických záležitostí se ani nedotkla. Výcvik střelby je naprosto na hovno a těžko se to zlepší, protože nejsou ani lidi schopní používat výcvikové pomůcky, ani ty pomůcky samotné. A víceméně nikdo neví, jak normálně používat zbraně určené pro skupiny.

A vysvětlení je velmi jednoduché – neustálé ztráty zkušených lidí během jara a léta, plus všechna ta lhostejnost, kterou ruské ozbrojené síly ukázaly při výcviku mobilizovaných v obou republikách i v Ruské federaci. Šance, že granátník, kterého naučíte trefit se zastaralým RPG-7 do nehybné projekce tanku ze tří set metrů, dokáže vyřadit skutečný tank v bitvě, je nevalná. Stejně tak je k ničemu střílení ze sta metrů na „terč ve tvaru hrudníku“, když reálný nepřítel se maximálně snaží o to, aby vám svůj hrudník ani neukázal. V bojových podmínkách je všechno úplně jinak.

Nebudu ani dělat chytrolína a klást řečnickou otázku, jaké procento naší pěchoty je vycvičeno v palbě z boků. Odpověď je celkem jasná. V situaci, kdy celé mobilizované pluky nemají plně připravené vojáky s protitankovými zbraněmi a kdy nepřítel rozbije přesnou palbou bunkry a malá opevnění během pár minut na kusy, je právě palba z boků kriticky důležitá. Ale nejsou na to vybaveni, nebudou to umět, a ukrajinská ofenzíva jimi zase projde jako nůž máslem. Čímž nastane čas na co? Ano, správně, zjistit, jestli máme v rezervě obrněné a mechanizované jednotky, dost velké k tomu, aby je šlo úspěšně nasadit proti hluboko pronikajícím útokům nepřítele. To je čtvrtá důležitá komponenta úspěšné dlouhodobé obrany. A tu taky nemáme.

Nejenom, že tanky si teď ničí hlavně, když nahrazují dělostřelectvo v mini-Verdunech, vojáci teď dostávají „holé“ tanky z rezerv, na kterých není ani ta nejzastaralejší dynamická ochrana, a tankisté shánějí za pomoci dobrovolníků peníze na to, aby si nějak ručně přivařili kontejnery na dynamickou ochranu na tanky. Jestliže v únoru a březnu jsme se ptali „Proč ksakru šly naše tanky zase do akce s prázdnými kontejnery na dynamickou ochranu, jako v Grozném roku 1995?“, teď si budeme klást otázku „jak to, že naše tanky jsou úplně holé, bezbranné vůči protitankovým zbraním nepřítele, dokonce včetně těch nejstarších sovětských RPG-7?“ To je úžasný pokrok. V továrnách se „modernizují T-62“ a novější modely T-72 a 7-80 se posílají holé na jatka. Bravissimo.

A většina nových typů vozidel byla bezpečně prošustrována při jarní „deeskalaci“ a doplnily zásoby ukrajinských ozbrojených sil, stejně jako ty opuštěné stroje 1. gardové tankové armády u Izjumu. To byl opravdu mistrovský výkon, kdy zbytky 3. motostřelecké divize a průzkumníků od 144-tých bojovaly ze všech sil, doufajíce, že za nimi se připravuje celá gardová tanková armáda, aby nakopala Ukrajincům prdel. A pak se otočili a zjistili, že za nimi nikdo není. Úžasné.

To je to, o čem mluvím – nejde jenom o vlaječky na mapě, ale o připravené a bojeschopné rezervy. Nebudeme je mít ani na začátku ukrajinské zimní ofenzivy. Vůbec. Nebudeme mít čím odrážet rány. Vznikly podmínky, za kterých takové rezervy nemůžou vůbec existovat. A pokud někdo posbírá nějaká vozidla a vrhne je do boje, ukáže se, že nepřítel má perfektní přehled o pohybu našich obrněnců, protože stačí monitorovat výskyt zastaralých radiostanic R-123 a R-173, které používají naše tanky. Ale my pohyb protivníka tímto způsobem sledovat nemůžeme – všichni mají stejné rádiové vybavení, na stejných frekvencích, a základnové stanice na jejich tancích se maximálně snaží o to, aby byly nerozeznatelné od přenosných rádií pro pěšáky. U nás se jedině díky práci dobrovolníků podařilo sehnat nějaká přenosná rádia pro frekvence R-123/173/159 a co se obrněných vozidel týče, modernizace na digitální rádia proběhla jen u jednoho praporu ze všech „spojeneckých sil“. A opět jen díky nadšencům a dobrovolníkům.

Celkově, co se high-tech vojenských vynálezů týče, prokázal náš vojenskoprůmyslový komplex za posledních 10 měsíců naprostou neschopnost, která je maskována jen podjatostí a neschopností „vojenských expertů“. Netýká se to jen dronu „Dobryňa“, který je na frontě úplně nepoužitelný, protože jde o kopii levných čínských závodních dronů z Ali Expresu. Musel jsem se smát, když jsem nějakého experta na rádiový boj slyšel chválit systém „Borševik2“. Prý se dá nainstalovat na šasi od auta, což je na frontě velmi výhodné … no do prdele, to je opravdu „černá je bílá“. Jenom blbec teď nechápe, že jsou potřeba ručně přenosné systémy, protože tam, kde jsou takové věci k užitku, bude zaparkovaný náklaďák okamžitě detekován a zničen nepřítelem. Zatraceně výhodné. A tohle všechno přesto, že už v době „dohod z Minsku“ bylo patrné, jak se věci mají, ale každý na to sral. Tankové biatlony a Rogozinovy vtípky o trampolínách dávaly pozitivní zpětnou vazbu. Ale realita ji nedávala.

Výsledek? Tuhle zimu nás čeká zasrané peklo. Nebude šance udržet současnou frontu, a nepřítel to dobře ví a koncentruje své síly tam, kde se mu to hodí. Nenastal žádný pokrok při budování obrany, jenom systematická regrese.

A celá tahle věc se ukáže ve své příšernosti v momentě, kdy napadne sníh a veškerý pohyb našich jednotek, včetně dělostřelectva, bude viditelný z nepřátelských dronů. A jeden Grubnik (dobrovolník) se svojí „Sítí lidové podpory“ nebude ani náhodou stačit na to, aby celé armádě sehnal zimní maskovací sítě.

A všichni o tom zase mlčí. A až ztratíme další města a regiony, najednou bude každý říkat: „Ach, jak se to stalo!?!? Takové naděje jsme vkládali do Surovikina! Je tak brutální! Jak to, že to nedokázal!?!?” A Surovikin sám bude v šoku, protože i když máte zkurveně vysokou motivaci a jste ten nejvyšší polní maršál, s armádou kokotů pod sebou neuděláte nic, zejména když první světlé výjimky se nacházejí v řadách podplukovníků a níže, nikoliv výše.

Řeknu to ještě jednou, aby to bylo opravdu jasné.

Taková úroveň vojenské neschopnosti prostě neexistuje. Je to obrovská, masivní zrada a systematická příprava na naprosto pekelný masakr během další ukrajinské ofenzívy. Ruská armáda a její velení nemají žádnou šanci uspět.

A ti buzeranti zvaní „experti“ a vojenští korespondenti, kteří maskují a oslavují tohle všechno a hledají „pozitiva“ na téhle situaci, nesou svůj díl zodpovědnosti za všechny budoucí průsery.

A ano, zvláštní smutek mi způsobuje skutečnost, že ty zasrané chvalořeči na mini-Verduny tohoto podzimu a zimy, ve kterých hoří naše poslední šance odrazit ukrajinskou ofenzívu, ovlivnily dokonce i Anju Dolgarevu, která si vycucala z prstu reportáž o tom, jak jsme ve Spirnem dobyli dva kilometry zastavěné plochy, i když celé Spirne má sotva kilometr v průměru, a je celé, kurva, v ukrošských rukách! Teď mi vysvětlete, jak šílená atmosféra „soustředění se na pozitiva“ musí panovat v novinářské komunitě, když i jedna z nejobjektivnějších vojenských korespondentek kašle na nějakou kontrolu faktů? Zírám, prostě jenom kurva zírám. A teď si ani nestěžuju a nebrečím. Až chocholi prorazí frontu, vezmu svůj automat, nasadím si vestu a půjdu zkusit někoho zabít, než mě zabijou. A zabijou mě, a aspoň neuvidím tu hanbu, co bude následovat, čili se dá říci, že budu v pohodě. A vy budete v tomhle bordelu žít i nadále. A až bude Rusko „dekolonizováno“, budete se jeden druhého ptát „Ale jak se to stalo? Jak se to stalo?!?!“

Takhle se to stalo. Takhle. Zavřeli oči, chtěli pozitivní zprávy, mají je. Honili jste si u „Svatého roku 1913“? To zažijete, a pak 1916 a 1917. ŘEKLI JSME VÁM TO STOKRÁT.

Carská garda, která by snadno potlačila únorové povstání, byla pohřbena v bažinách kolem Stochodu, a neudělali to „prokletí bolševičtí agitátoři“, ale carští generálové.

Pokud se tuto zimu někde nějak udržíme, a to je pořád ještě možné, stane se tak proti velení ruských ozbrojených sil. Zástupy dobrovolníků se snaží o to, zvýšit naše šance. Zvítězit v celé válce „proti všem okolnostem“ je velmi netriviální úkol, daleko horší, než neustále rozehrávat na frontě zdržovací taktiku vykoupenou mořem krve mužiků. Pámbuví, jak na to, já jsem na to ještě nepřišel.

Konec Murzova textu. Nejsem schopen ručit za přesnost uváděných údajů, fog of war je reálný jev. Na žádnou organizovanou zradu generálů ale nevěřím, to zní jako klasická paranoia.

Některé konkrétní detaily – jako například granáty poďobaná pole bez viditelných stop ukrajinské vojenské aktivity, ale i nasazení tanků v situacích, které nedávají moc smysl – bývají občas vidět na válečných videích. Zmiňovaný “hlad po munici” by mohl být důsledkem nasazení raketometů HIMARS, které zničily patrně všechny větší sklady munice ve vzdálenosti několika desítek kilometrů od fronty. Samozřejmě se munice dá vozit i z větší dálky, ale logistika celé věci už bude “skřípat” a bude silně závislá na počtu použitelných nákladních automobilů a řidičů pro ně.

Každopádně: nehybnost front napovídá, že útočná kapacita Rusů se opravdu vyčerpala. Posledním úspěchem, který zaznamenali, bylo dobytí města Lysyčansku dne 2. července, tj. už před půl rokem. Výše přeložený text by mohl posloužit do skládačky vysvětlení, proč je situace taková, jaká je. A je-li pravdivý aspoň z poloviny, nevidím, na základě čeho by si v Moskvě mohli slibovat dosažení nějakého budoucího vítězství – aspoň ne vojenskými prostředky.

No nic, zítra jsou Vánoce (přeloženo 21.12. a publikováno 23.12.), takže příště budeme zase psát na nějaké neválečné téma. Ale toto by bylo škoda nepřeložit.