Švédsko mělo být v Brně migračním vzorem

Před pár lety jsem se zúčastnil akce Jihomoravského inovačního centra, kde přednášel švédský expert na migraci o lákání zahraničních talentů. Dokonce se uvažovalo, že bude městu a kraji za obrovské peníze radit, jak na to. Už tenkrát mě zaujalo, že v jeho přednášce nebylo ani slovo o tom, proč jeho země imigraci nezvládá a řadí se dokonce k tomu nejhoršímu v Evropě.

A kupodivu to nikoho z přítomných nezajímalo. Regionální politici, úředníci veřejných institucí a zástupci mezinárodních firem nábožně naslouchali uznávanému poradci ze Stockholmu (tedy z města, které mělo už tenkrát s migrací značné potíže), jak bychom měli do Brna lákat ty správné cizince. Pojďme se tedy podívat na Švédsko blíž, často ho tady na blogu zmiňuji.

Co si myslí švédské firmy a kde zaměstnávají teroristy

“Celkem 21 teroristů, kteří se do Švédska vrátili z Islámského státu, nyní pracuje ve školkách a školách s dětmi, mladými lidmi nebo dalšími zranitelnými občany. Dalších 24 těchto hrdlořezů také našlo práci u státních nebo obecních zaměstnavatelů a to navzdory několika varováním švédských bezpečnostních služeb. Píše o tom deník Expressen, který zkoumal pracovní činnost 83 osob, které přišly z Islámského státu. Více než každý čtvrtý navrátilec z této teroristické organizace tak našel práci s dětmi nebo zranitelnými osobami jako vychovatel, učitel či vedoucí mládeže, nebo sociální pracovník.”

O tom, jak se Švédsku daří „lákat globální talenty“ pomocí otevřené migrační politiky, už referují i mainstreamová média, pro něž to bylo ještě nedávno tabu. A asi právě proto je situace taková, jaká je. Podle průzkumu obchodní komory ve Stockholmu si 80 % švédských firem myslí, že je kvůli válce islámských gangů obtížnějš přijímat zahraniční pracovníky.

Jak to vidí Češka dlouhodobě žijící ve Švédsku

O problémech s integrací migrantů ve Švédska jsme se mohli dozvědět během migrační krize v památném rozhovoru České televize s Kateřinou Janouchovou. Spisovatelka a novinářka, dcera disidenta Františka Janoucha, zakladatele Nadace Charty 77, žila ve Švédsku už dlouhá léta. V tehdejší mediální propagandě, která zpochybňovala i prostý fakt tamní existence no-go zón, působil tento rozhovor jako zjevení. V roce 2020 byla dokonce odsouzena za “islamofobii” k pokutě ve výši desítek tisíc švédských korun.

Tady je její popis jednoho z příkladů „islamizace jinak laického Švédska”: „V kostce jde o to, že školáci měli sehrát jakési představení. Vcítit se do pocitů dětí různých náboženství. Jako první se vyučovalo křesťanství, kde ovšem mohly muslimské děti zůstat mimo dění ve třídě. Když přišel na řadu islám, křesťanské děti tuhle šanci nedostaly. Jedna z holčiček se ovšem výuky odmítla zúčastnit. Pochází z velmi věřící křesťanské rodiny a tohle bylo pro ni nepřípustné. Nechtěla psát, že patří Alláhu.“

Své názory na situaci ve Švédsku podrobně popsala v rozhovorech Trestá se za kritiku migrace. Hlavně penzisty. Dospělí migranti ve škole dětmi z roku 2019 a Švédsko přestává zvládat migraci, narůstá kriminalita i strach místních lidí z roku 2017.

“Některé věci se prostě kritizovat nesmí. Například islám, uprchlická politika a podobně. Není to výslovně zakázáno, ale existuje zákon v překladu „štvaní proti skupinám lidí“. Do toho nyní přidali kritiku islámu. Nově tu dokonce máme organizaci, která zkoumá jednotlivé internetové stránky a hledá na nich „hate speech“. Nahání takto uživatele internetu, jde hlavně o penzisty… Chlubí se tím, že už mají asi tisíc obviněných. Zároveň má ale policie mnoho jiné práce a nestačí se zabývat znásilněními a jinými vážnějšími zločiny. Místo toho musí řešit případy „hate speech“ a vyslýchat podezřelé. Trochu se to podobá totalitarismu v Čechách, když se o komunistech také nesmělo říkat nic špatného.”

“Pro mě jakožto pro dítě disidentů z 60. let, kteří museli kvůli totalitnímu režimu opustit Čechy, je toto v roce 2019 nemyslitelné. Od poslední velké uprchlické vlny, jež proběhla v roce 2015, se tu omezuje svoboda slova… Ti, co je kritizují, jsou jimi očerňováni a nálepkováni za dezinformátory… Terorismus je označovaný jako cena za to, že jsme humanistická velmoc, a musíme se s ním smířit.”

Nepřipadá vám to povědomé? Ano, Švédsko mělo minimálně 6 let náskok. Ale i u nás máme politické neziskovky usilující o kriminalizaci jakékoli kritiky příslušníků menšin pod záminkou “šíření nenávisti”, už i u nás máme paragraf “předsudečné nenávisti”.

Jak to vidí Švéd dlouhodobě žijící u nás

Obrátil jsem se v těchto dnech na Švéda, který žije už delší dobu v ČR, a dostal od něho následující reakci.

“Švédsko je příkladem toho, co se stane, když otevřete hranice komukoli, dáte mu peníze a necháte ho dělat, co chce. Byl to bláznivý experiment, jehož výsledek byl od začátku zcela jasný. Vláda začala prosazovat přijímání většího počtu uprchlíků někdy v letech 2001-5. Většina lidí to podporovala s tím, že je naší povinností pomoci.

Média se však začala zaměřovat na politiky a veřejné činitele, kteří navrhovali opatrnější přístup. Ti tak byli účinně umlčováni a tlačeni do postoje „otevřít hranice, nic nedělat“. To byl jediný mediálně přijatelný názor, cokoli jiného vedlo k veřejnému zostuzení a ohrožení kariéry. Zaměstnanci švédských médií byli silně levicově orientovaní, což vytvářelo ozvěnovou komoru podporující jejich vlastní agendu. Bylo veřejně známo, že každého, kdo v redakcích něco takového zpochybňoval, se rychle zbavili.

Současně s tím se stalo módou ostrakizovat politickou stranu Švédští demokraté (SD). Ostatní politici se jim snažili vyhýbat, čímž jim nechtěně věnovali větší pozornost a přiváděli hlasy. Pro mnohé se volba SD stala jediným způsobem, jak vyjádřit nespokojenost se stávající imigrační politikou. Rostoucí násilí a vznik „no-go zón“ začaly ovlivňovat každodenní život. Přesto byli mnozí za návrh opatrnějšího přístupu ještě dlouho označováni za rasisty.

Nyní je už nemožné ignorovat následky. Švédský systém založený na tvrdé práci, který odrazuje od sociálních dávek, zjevně nejde dohromady s politikou otevřených hranic. Současná vláda (poprvé s podporou SD – moje poznámka) si to konečně uvědomuje, dělá obrat a zaměřuje se na přísnější zákony, více policejních opatření a přísnější dohled.”

Poučili jsme se? Nikdo neví.

Imigrační politika se řeší na celostátní úrovni, ale její následky vždy dopadají na města a obce. Vedení radnic se musí aktivně starat o to, abychom neopakovali švédské chyby a abychom k imigraci z rizikových zemí přistupovali velmi obezřetně. Jak toho ale dosáhnout, když v poradních komisích města, které se zabývají integrací cizinců, nemá veřejnost ani policie zastoupení a dominují v nich hlasy politických neziskovek zainteresovaných na maximalizaci počtu cizinců?

Protože čím víc cizinců (bez ohledu na zemi jejich původu, vzdělání, profesi, bez nutnosti dokládat identitu), tím více dotací pro ně. V Brně si dokonce ve strategii vytyčili cíl dosáhnout 20 % podílu cizinců mezi obyvateli. Proč? Nebo jakých cizinců? Nikdo z odpovědných, kterých jsem se ptal, neví.