
Stát jako mecenáš kultury
BENJAMIN KURAS
„Intelektuálně líné, zákeřné a politicky zbabělé“ – takové je omezení uměleckých grantů, které oznámil ministr kultury v rámci celostátních rozpočtových úspor. On ten ministr (ač sám svého druhu umělec) tím provádí „likvidaci kulturní plurality“. Vykonává tak „rozhodnutí zasranejch pohůnků oligarchy Babiše“. Takto se za mnoho dalších ublížených umělců na svého ex-kolegu ministra durdí (též svého druhu umělec) v internetovém médiu oblíbeném u vzdělanců z vícera ideových bublin, od lepšolidí po dezoláty.
Informovaně připomíná, že ve světě je kromě štědré státní pomoci finanční podpora umění samozřejmostí vyšších společenských tříd, a s lítostí konstatuje, že u nás zanikla a neobnovila se. A že tudíž jejich funkci musí plnit stát. Jako kontrast uvádí příklady, jak právě v chudých dobách, jako byla doba po druhé světové válce, naopak štědrost ke kultuře projevila třeba Velká Británie založením podpůrné instituce Arts Council.
Bez sebemenšího úmyslu zaplést se do té či oné strany rozohněného konfliktu „vláda versus umělci“, pokusím se ze svého bezmála půlstoletého britského pobytu a aktivní účasti na (svého druhu) kultuře vyždímat nějaký užitečný příspěvek k uklidnění obou táborů.
Arts Council
Státní rada Arts Council od svého vzniku v roce 1946 vykonávala funkci tehdy neexistujícího ministerstva kultury. Byla založena se záměrem financování několika stěžejních kulturních stánků jako opera, pár stálých divadelních souborů klasického dramatu, muzea a symfonické orchestry. Tedy umělecká tělesa finančně tak náročná, že by se nedala uživit ani z vyprodaných sálů. Stanovy se zavazovaly podpořit „fine arts“, tedy umění noblesní. Čili ne každé a ledajaké.
Vedle státního příspěvku se postupně zvyšoval podíl soukromých sponzorů a zároveň postupně narůstal počet regionálních institucí ochotných na kulturu přispívat ve svých lokalitách, a tak je nejen kultivovat, ale posilovat jejich turistickou přitažlivost, čili ekonomickou návratnost. Důležitou motivací pro subvencování nově vznikající kultury byl (kromě kultivace národa) fakt, že britská kultura byla úspěšným exportním artiklem, tedy zpětným přínosem státní ekonomice.
Ostatní kulturní činnost zůstávala financována komerčně (vydělávala si na sebe sama z tržeb) nebo soukromě (pomáhali jí sponzoři). Významnou roli hráli (a stále hrají) tradiční investoři riskující svůj kapitál do inscenací za návratnost z tržeb. Čím větší je mix financování a decentralizace umění od státu, tím větší skýtá možnost plurality estetické a ideové. Vztahuje se to na všechny kulturní branže, ale my si teď vyprávíme konkrétně o divadle, jehož fungování jsem si v Londýně očuchal zevnitř.
V systému dvou typů financování (státní versus komerční) britští divadelníci postupně na vlastní kůži začínali pociťovat omezení toho, co se bude hrát a s kým. Státem subvencované soubory se soustředily na klasiku a držely se svých zavedených autorů, herců a režisérů. Komerční producenti volili hry i herce podle jejich „tržní hodnoty“ u publika. Toho začínalo ubývat, jak rostoucí inscenační náklady zdražovaly vstupenky. Pluralita se zúžila na „umění“ a „komerci“. Mezi nimi něco chybělo.
Fringe
A tak v polovině 60. let vypukla sebezáchranná divadelní revoluce zvaná „fringe“ – divadlo vysunuté z tradičních „kamenných“ centrálních divadel na okraj a do nedivadelních prostorů. Vznikla z popudu herců dočasně bez angažmá a dramatiků, jejichž hry nedostávaly šanci v komerci ani subvencovaných souborech. Zrovna v té době se taky zdražovalo pití a hospodští přemýšleli, jak udržet řídnoucí řady štamgastů. Kdo byli ti první herci a autoři, kteří se scukli s prvním hospodským, bude možná jednou námětem bádání divadelních historiků. Ale od poloviny 60. let divadla v pubech vyrůstala jako houby po dešti.
Fungovalo to takto: puby mívají v prvním poschodí společenské sály, do nichž se vejde malé jevišťátko a 50 židlí. Pověsí se tam pár reflektorů a nazkouší se hra. Nejprve veřejné nastudované čtení. Podle reakce publika se hra nazkouší naplno. Zkouší se dva týdny, hraje se tři, každý večer kromě neděle. Tržba se dělí rovnou měrou mezi autora, herce, režiséra a inspicienta. Hospodský neúčtuje nájemné, prodá 50 piv navíc.
Sotva si na ně divadelní svět začal zvykat, rozjel se ve velkém fringe festival v Edinburku, se stovkami inscenací každý rok. Londýnské a edinburské fringe inscenace přebírala komerce, rozjely se na turné po regionech, s častými výstřely do USA, Kanady, Austrálie. Fringe tak unylé anglické divadlo vzkřísila a dodala mu novou mízu. Na fringi začínala pozdější herecká esa Alan Rickman, Emma Thompson, Rachel Weisz, Jude Law, Rowan Atkinson, John Cleese, Hugh Grant, Ben Kingsley, Dudley Moore. Vyrostla z ní autorská esa jako Tom Stoppard, David Hare, Howard Barker, Caryl Churchill, David Edgar, Howard Brenton, Timberlake Wertenbaker. A desítky méně známých, které převzal rozhlas, televize a v překladech evropská produkce trvale po anglickém dramatu prahnoucí. Jedním z takových, s pěti inscenacemi na londýnské fringi v 70. a 80. letech, jsem měl tu čest být i já.
Mix financování a pokora
Což vše je důkazem něčeho, v čem se naštvaný umělec mýlí: pluralita v kultuře se nevyrábí státními financemi, nýbrž mixem financí, a hlavně umělci zapálenými pro své umění natolik, že než se z nich stanou zámožné hvězdy, vydrží na něm pracovat za nepatrný podíl z padesáti (nebo někdy taky třeba dvou) platících diváků. Jestli někteří naši umělci upadnou do takové bídy, že občas budou mít volbu buď za málo tvořit, co je těší, nebo se živit jinak, bude to možná mírná tragédie osobní, ale velký zisk kulturní.
A jak funguje ta „pluralita“ státního subvencování v českém divadle, si dovolím ilustrovat jedním příběhem osobním, docela komickým. Z těch všech her, které se mně za pobytu v emigraci v několika zemích hrály a byly květnatě recenzovány, jich v Česku několik získalo drobné inscenace v devadesátkách. Za posledních 25 let je v nabídkách dostala snad stovka dramaturgů, pražských i oblastních. Za celou tu dobu odpověděl jen jeden, s jasným vysvětlením: „Z Vašeho rozsáhlého díla znám jen trochu Vaši publicistiku a konstatuji, že názorové zázemí našeho souboru je tak odlišné od Vašeho, že jakékoliv jednání by byla ztráta času.“ Ne umělecká kvalita, ne námětová relevance, ne divácký zájem, nýbrž „názorové zázemí“. Přeloženo do srozumitelštiny to znamená toto: „My hrajeme jen hry našich kámošů, přece se o tržby nebudeme dělit s nějakými dezoláty.“ Pluralita jako řemen.
A ještě jedna maličkost. Ty slavné státní dotace nejsou vůbec státní. Stát žádné peníze nemá. Má jen ty, co sebere občanům na daních. Všechny ty granty jsou vytažené z kapes každého lékaře, sestřičky, učitelky, kuchařky, železničáře, drůbežářky, zedníka a uklízečky. A těch se nikdo neptal, kterému umělci chtějí pomáhat k živobytí, na něž si nestačí vydělat sám na tom opovrhovaném „trhu“. Takže ne vládě, ale všem těmto lidičkám bychom my všichni, co fušujeme do něčeho, čemu někdo říká „kultura“, měli projevovat trochu pokory.
DENÍK.TO


(19 votes, average: 4,79 out of 5)
Umělci nemají peníze ? Ale mají Vetchého přece. Tož ať zorganizuje sbírku na umělce, kteří podporují Ukrajinu. Ti druzí si stejně nic nezaslouží, pro svoji neangažovanost !
Bylo by zajímavé porovnat ,kolik dalo stádo na drony a kolik by dalo na umělce.
Nekulturní hovada končí. Nastupují hovada kulturní.
Jj, jsme tak kulturní národ, že děláme z aktivistů a ochotníků milionáře a opravdové umělce necháváme bez povšimnutí. V jiných civilizacích je to čirá známka barbarství.
Zamáznout podporu šmahem je přirozeně hloupost. Jsou tělesa, která republice dělají jméno a jak bylo psáno „ani plné sály by je neuživily“. Je otázkou co vlastně znamená to „uživení“ a zda je přiměřené.
No a pak jsou tělesa, která mají svoje publikum a nic jiného. Takže když je publikum bude chtít, tak je zaplatí. Pokud nezaplatí, asi je zase tolik nechce.
Nemáme tak nějak „přeumělcováno“ v naší krásné zemi?
Když pomalu není co žrát a čím topit je mi jedno jaká světoznámá ukrotschechische „umělecká tělesa“ zaniknou.
Pokud je svět tolik chce, ať je taky zaplatí. Proč má ukrotschecghische daňový otrok platit cizincům zábavu?
Čeští, ale většinou židovští komedianti, táhněte laskavě do …. třeba Izraele!
Správný postřeh. Uklrotschechische kultura je protekčníma chazarskýma děckama s minimem talentu doslova zamořená.
Jo, asi tady máme plno uměleckého rosolu.
Na co jakoukoliv kulturu pro zde diskutující. Nač házet perly sviním!
Ty zajímavej článku,
jde tu o neklidné a společnost neustále rozesírající většinou židovské komedianty, ty co za komunistů drželi huby a ještě většinou byli u komunistů a sloužili jim. A autor je rovněž žid žijící v GB a vede tady hraběcí rady.
Kultura je někde v terciálních potřebách země (primární a sekundární zdraví, potraviny, bydlení, práce atd. to není) a oni ze sebe dělají duševní a morální hvězdy, přičemž jim jde hlavně o peníze šmejdům. Pravda, jsou mezi nimi výjimky, ale to dělá tak max. 5%.
Při své technické podnikatelské činnosti jsem přišel do styku s těmito „hvězdami“ a dost jich bylo neskutečně bohatých a to nejen oni, ale i zvukaři a další jim potřebná sloužící chamraď.
Kultura je potřebná, ale jen pro zdravou zem, kde její úkol je jen doplňkový a oni si tady hrají na něco co zdaleka nejsou! Většinou jen slouží mainstreamu a penězům, které od něj mají……a vo to gou ty zajímavý článku!
Připojuji podpis.
A dodávám, kdo že to tak často káže „nevzdělanému plebsu“ jak se o sebe má pravicově aktivně starat a nečekat na almužnu od státu…?
A kdo provozuje své bavičské baráky ze 70% (ale i více) na dotacích od státu…?
Kupodivu stejné ksichty.
Žádné peníze komediantům. Když se neuživí, tak šup k pokladně, do skladu anebo k pásu. Proč bychom měli ty lehkoživky vydržovat?
Sranda je, jak flastenci nadávají na zrádcovské chazarské baviče, ale jak uvidí, že přijedou s nějakou svou fraškou, vykoupí vstupenky přeražené o 100% za pár dní.
A o tom to je.
Kdyby miliony tupých ojroovcí nežrali chazarským maňáskům z ruky i když v ní mají jen vlastní lejno, nikdo by těm maňáskům jejich horentní dotace neplatil, protože by je nemohl využít pro svůj politický vliv.
Čekám, kdy spravedlivě rozhořčené ukrotschechische ojroovce začnou bojkotovat chazarské umjelce (zkráceně parazity) a furt nic. Dětinská touha po stupidní zábavě spolehlivě vítězí na flastenectvím.
Opět si nic nepochopil, článek o voze, a ty plácáš o koze, ty ukrotschechische ojroovce.
Že lidi chodí na koho chtějí, na co chtějí a platí si za vstupné kolik chtějí, je v pořádku a tak to má být.
Ale řešíme naopak to, že by komedianti měli být méně dotovaní státem – našimi daněmi.
Komedianty mají živit lidé za jejich výkony, ne stát za jejich existenci.
Právě jsi se veřejně přiznal k tomu, že máš místo mozku kokosovej vořech naplněný chlastem.
Každý kdo umí skládat logické řetězce dohromady to hned vidí.
Gratuluji!
Ale nezoufej jsou vás takových v kolonyjy ukroczechyja miliony. Proto jsme tam kde jsme.
Ty jsi talentovaná ukrotschechische ojroovce.
Umíš napsat tři věty, a přitom nic nesdělit.
Sdělovat něco idiotům je trestuhodné mrhání času.
Zejména v případech, kdy je příčinná souvislost jasná i pro dítě dokončující základku. Nebo by aspoň měla.
Už by sis měl popostrčit jehlu, zaseklá gramofonová ukrotschechische desko! Tisíckrát omílat stále to debilní sousloví o tupých ojroovcích i několikrát v jednom příspěvku, to je tedy výkon hodný literárního giganta!
Přesvědčil jsem se, že je zbytečné ti to připomínat.
Mám radost, další tupá ojroovce se poznala.
Mecenášem býval někdo, kdo na to tzv. měl. Současná vláda zdědila prázdnou státní pokladnu, tak nemůže být mecenášem kulturních neumětelů, i kdyby náhodou chtěla. A ti umělci, kteří se uživí, žádnou podporu nepotřebují. Ať se neúspěšní rekvalifikují, kurzů na výběr je dostatek.
To je počteníčko na diskuzích tohoto plátku kdy se hádá blbec s ještě větším blbcem.
Nelze jinak než toto přirovnat k naší současné poslanecké 108.