Skutečný účel íránské jaderné dohody

Zvláštní vyslanec USA pro Írán Robert Malley potvrdil, že diplomatické snahy o oživení jaderné dohody s Íránem, kterou původně podepsal americký prezident Barack Obama, jsou ve slepé uličce. „S Íránem jsme se zatím na ničem nedohodli a vyhlídky na jakoukoliv dohodu jsou přinejlepším slabé,“ řekl Robert Malley 25. května 2022 během zasedání senátního výboru pro zahraniční vztahy.

Malley také připustil, že Bidenova administrativa usiluje o novou dohodu, která bude „kratší“ a „mírnější“ než původní dohoda. Americký ministr zahraničí Antony Blinken během svého potvrzovacího slyšení před Senátem v lednu 2021 slíbil, že Bidenova administrativa bude usilovat o novou dohodu, která bude „delší“ a „silnější“.

Když byl dotázán, zda věděl o snahách Íránu utajit dosavadní výsledky svého jaderného programu před Mezinárodní agenturou pro atomovou energii, Malley odpověděl: „Pane senátore, ptáte se, zda Írán lhal? Ano, samozřejmě že lhal. Měl Írán tajný jaderný program? Rozhodně. To je důvod, proč předešlé administrativy uvalily na Írán tak zdrcující sankce.“

Předseda senátního výboru pro zahraniční vztahy Bob Menendez (Demokrat – New Jersey) se zeptal: „Proč ty dveře necháváme stále otevřené? Jaký je váš plán B?“ Malley připustil, že Bidenova administrativa nemá žádný záložní plán, jak zabránit Íránu získat jadernou zbraň.

Jednání o oživení dohody z roku 2015, formálně známé jako Společný komplexní akční plán (JCPOA, Joint Comprehensive Plan of Action), byla pozastavena v březnu 2022. Hlavní překážkou konečné dohody je požadavek Íránu, aby Bidenova administrativa odstranila Íránské revoluční gardy (IRGC) – elitní složku íránské armády – ze seznamu zahraničních teroristických organizací.

Americký prezident Donald J. Trump odstoupil v květnu 2018 od JCPOA a znovu na Írán uvalil sankce, protože tato dohoda stále umožňovala Íránu získat jaderné zbraně. V dubnu 2019 zařadila Trumpova administrativa Íránské revoluční gardy i jejich elitní jednotku Quds na seznam zahraničních teroristických organizací kvůli podpoře teroristických aktivit ze strany Teheránu. V březnu 2020 se Joe Biden jako prezidentský kandidát zavázal, že pokud bude zvolen prezidentem, tak oživí íránskou jadernou dohodu (JCPOA ) z roku 2015.

Přestože Bidenova administrativa tvrdí, že nemá v úmyslu vyřadit IRGC ze seznamu zahraničních teroristických organizací, tak opakovaně zrušila sankce, aby přiměla Írán vrátit se zpět k jednacímu stolu. Političtí pozorovatelé tvrdí, že v zájmu záchrany jaderné dohody s Íránem a záchrany zahraničněpolitického dědictví prezidenta Baracka Obamy je Biden ochoten udělat i více ústupků.

Americký ministr zahraničí Antony Blinken před senátním výborem pro zahraniční vztahy 26. dubna 2022 řekl, že „podle něj by mohlo dojít k odstranění IRGC ze seznamu zahraničních teroristických organizací jedině tehdy, pokud by Írán podnikl kroky nezbytné k ospravedlnění tohoto kroku. Írán tedy již ví, co by pro to musel udělat.“ Blinken také prohlásil, že zařazením nějaké organizace na seznam zahraničních teroristických organizací se „ve skutečnosti moc nezíská“ a může to způsobit více škody než užitku.

25. května 2022 se zdálo, že Malley řekl, že odstranění IRGC ze seznamu je stále možné: „Dali jsme Íránu jasně najevo, že pokud od nás chtějí jakýkoliv ústupek v něčem, co nesouvisí s JCPOA, jako je například vyřazení IRGC ze seznamu zahraničních teroristických organizací, tak od nich potřebujeme něco na oplátku – něco, co by rozptýlilo naše obavy. Myslím, že Írán se rozhodl, že žádné reciproční kroky nepodnikne.“

4. května 2022 schválil Senát Spojených států amerických nezávazný návrh zakazující Bidenově administrativě odstranit IRGC ze seznamu zahraničních teroristických organizací. Tento návrh byl schválen poměrem hlasů 62:33, přičemž pro něj hlasovalo i 16 Demokratů. Návrh také vyzval Bidenovu administrativu, aby se při případném návratu k JCPOA zabývala „celou škálou destabilizačních aktivit Íránu, včetně vývoje prostředků pro odpalování případných jaderných zbraní a balistických raket, podporou terorismu a obcházení uvalených sankcí jednotlivci, subjekty a plavidly při obchodu s ropnými produkty s Čínskou lidovou republikou.“

Bidenova administrativa neopravila mnoho hlavních nedostatků původní dohody, zejména takzvaná ustanovení o vypršení platnosti, která by do roku 2031 nebo dříve zrušila omezení íránského programu obohacování uranu.

Přepracovaná dohoda je stejně jako její originál slabá v oblasti kontroly, nevyžaduje totiž, aby Írán demontoval svou jadernou infrastrukturu, a neřeší íránský program vývoje balistických raket. Rovněž zavírá oči před porušováním lidských práv Íránskou islámskou republikou a před jejími destabilizačními aktivitami na Středním východě i jinde.

Proč by Bidenova administrativa souhlasila s revidovanou dohodou, která nebrání ani neomezuje íránský jaderný program a ve skutečnosti zkracuje dobu, kterou Írán potřebuje k výrobě dostatečného množství štěpného materiálu pro výrobu atomové bomby?

Proč by Bidenova administrativa, a před ní Obamova administrativa, souhlasily s dohodou, která Íránu rozhodně umožní získat jaderné zbraně, hned jakmile skončí mezi lety 2026 a 2031 omezení obohacování uranu a zpracování plutonia?

Mnoho analytiků tvrdí, že jaderná dohoda – původní i revidovaná – je především o legitimizaci íránského jaderného programu. Tato dohoda je podle nich navržena tak, aby posílila a nikoliv oslabila Íránskou islámskou republiku.

Biden pokračuje tam, kde Obama skončil

Prohlášení Obamy a jeho zahraničněpolitických poradců (stejných lidí, kteří nyní radí prezidentu Bidenovi) odrážejí přesvědčení – podle mnoha lidí naivní – že kdyby byl Írán silnější a tradiční američtí spojenci – Izrael, Saúdská Arábie a Turecko – by byli slabší, tak by Střední východ mohl dosáhnout nové rovnováhy sil a válčilo by se tam méně.

Jedním z prvních náhledů na Obamovu íránskou politiku byl článek „Obama’s Diplomatic Opportunity“ (Obamova diplomatická příležitost), který vyšel v deníku The Washington Post v říjnu 2013. Komentátor David Ignatius (kdysi označovaný za člověka používaného Obamou „pro zasílání veřejných zpráv“) napsal, že Obama chce „vytvořit nový bezpečnostní rámec pro Střední východ, který by zahrnoval i Írán a zmírnil sunnitsko-šíitský sektářský konflikt ohrožující region.“

David Ignatius přirovnal Obamovu íránskou politiku ke „způsobu, jakým prezident Richard Nixon (s Henry Kissingerem) formoval otevření se USA Číně na počátku 70. let 20. století a tomu, jak prezidenti Ronald Reagan a George H. W. Bush (s Brentem Scowcroftem a Jamesem Bakerem) zvládli koncem osmdesátých let 20. století konec studené války.“ A dodal:

„V budoucím světě musí Írán zmírnit své revoluční sny z roku 1979, stejně tak jako musí Saúdská Arábie přestat hyperventilovat o ‚šíitském půlměsíci‘. Vybudujeme nový regionální rámec, který bude muset vyhovovat bezpečnostním potřebám Íránců, Saúdů, Izraelců, Rusů i Američanů.“

V lednu 2014 v rozhovoru pro časopis The New Yorker Obama řekl, že jeho konečným cílem je „nová rovnováha“ na Středním východě mezi sunnitským a šíitským islámem:

„Pokud bychom byli schopni přimět Írán, aby jednal odpovědným způsobem a nefinancoval teroristické organizace, nesnažil se vyvolávat sektářskou nespokojenost v jiných zemích a nevyvíjel atomovou bombu, tak bychom mohli být svědky vzniku nové rovnováhy mezi sunnitskými a převážně sunnitskými státy Perského zálivu a šíitským Íránem, v níž si budou tyto státy konkurovat, možná se budou vzájemně podezřívat, ale nepovedou aktivní ani zástupné války.“

V článku na webu Politico „Why I Like the Iran Deal (Sort Of)“ (Proč se mi íránská jaderná dohoda přeci jen trochu líbí) publikovaném v dubnu 2015 bývalý předseda sboru náčelníků štábů ozbrojených sil USA admirál Mike Mullen napsal:

„Tato jaderná dohoda by také spravedlivěji vyvážila americký vliv. Musíme znovu prozkoumat všechny naše vztahy, které v regionu udržujeme, především naše vztahy s převážně sunnitskými zeměmi. Zmírnění napětí s Íránem by mohlo lépe vyvážit naše úsilí překlenout tuto sektářskou propast.“

V rozhovoru pro časopis The Atlantic publikovaný v dubnu 2016 vyzval Obama Saúdskou Arábii, aby „byla Íránu dobrým sousedem“:

„Soupeření mezi Saúdy a Íránci – které je příčinou zástupných válek a chaosu v Sýrii, Iráku a Jemenu – vyžaduje, abychom našim přátelům i Íráncům řekli, že potřebují najít účinný způsob, jak se naučit vedle sebe žít a jak nastolit jakýs takýs mír. Přístup, při němž bychom našim přátelům řekli: ‚Máte pravdu, Írán je zdrojem všech problémů a my vás při jednání s Íránem podpoříme‘, by vzhledem k tomu, že tyto sektářské konflikty probíhají prakticky neustále a naši partneři ze Zálivu, naši tradiční přátelé, v nich nejsou schopni sami rozhodně zvítězit, by v podstatě znamenal, že musíme přijít a použít naši vojenskou sílu k vyrovnání účtů. Toto by nebylo v zájmu ani Spojených států ani Středního východu.“

Krátce nato Obamův bývalý poradce pro Střední východ Philip Gordon napsal, že „větší angažovanost mezi Íránem a jeho současnými protivníky by nakonec mohla přispět k pozitivní domácí změně a k regionálnímu modu vivendi„.

Gordon tím očividně myslel, že Izrael a sunnitský muslimský svět se budou muset naučit žít s agresivnějším a mocnějším Íránem.

Zvláštní vyslanec USA pro Írán Robert Malley byl jmenován do funkce 28. ledna 2021. Ve stejné funkci sloužil i za prezidenta Baracka Obamy a podílel se na vyjednávání původní dohody o íránském jaderném programu.

V prosinci 2019 vyšla v časopisu Foreign Affairs esej, v níž Robert Malley napsal, že Obamovým „konečným cílem“ bylo dosáhnout „stabilnější rovnováhy sil“ na Středním východě. Útočil také na Trumpovu podporu tradičních amerických spojenců:

„V jistém smyslu byla Obamova administrativa experimentem, který byl v polovině pozastaven. Pokud jde o jeho přístup k Střednímu východu, tak Obamovo prezidentství bylo založeno na víře, že někdo jiný bude pokračovat tam, kde on skončil. Předpokládalo se, že jeho nástupcem bude někdo jako on, možná Hillary Clintonová, ale rozhodně ne Donald Trump.“

„Místo snahy o nastolení rovnováhy se Donald Trump přiklonil zcela na jednu stranu: zdvojnásobil podporu Izraeli… odstoupil od íránské jaderné dohody a horlivě se připojil k protiíránské ose v regionu. Ve snaze Írán oslabit se Washington rozhodl čelit mu na všech frontách napříč velkou částí regionu: v jaderné i ekonomické sféře….“

Nynější poradce prezidenta Joea Bidena pro národní bezpečnost Jake Sullivan ve své eseji publikované v časopisu Foreign Affairs v květnu 2020 pod názvem „America’s Opportunity in the Middle East“ (Příležitost pro Ameriku na Středním východě) – tvrdil, že Spojené státy by měly využít svého vlivu k dosažení „nového modu vivendi“ mezi klíčovými regionálními aktéry na Středním východě. Sullivan, jehož tajná setkání s íránskými představiteli během Obamovy vlády vedla v roce 2015 k uzavření jaderné dohody, ve své eseji také kritizoval „maximalistické regionální požadavky“ Izraele a Saúdské Arábie na omezení íránského jaderného programu.

V rozhovoru pro washingtonský think tank Center for Strategic and International Studies (Centrum pro strategická a mezinárodní studia) publikovaném v červnu 2020 pod názvem „U.S. Grand Strategy in the Middle East“ (Velká strategie USA na Středním východě) Jake Sullivan znovu vyzval k „rebalancování a rekalibraci“ vztahů s tradičními americkými spojenci na Středním východě. Řekl také, že podle jeho názoru jsou Izrael a Írán morálně rovnocenné:

„Myslím si, že Izraelci skutečně věří, že Írán představuje pro Izrael existenční hrozbu. Myslím si, že Íránci všeobecně, hlavně ve vládních kruzích, věří, že Izrael se snaží v islámské republice uskutečnit převrat.“

Pro budoucí vztah Ameriky se Saúdskou Arábií stanovil Jake Sullivan přísné podmínky, ale vůči Íránu podobné podmínky neuplatňoval:

„Náš strategický dialog se Saúdskou Arábií se nese v duchu konzistentního přístupu, podle kterého bude síla našeho vztahu záviset na pokroku v otázkách souvisejících s lidskými právy a politickými a ekonomickými reformami….“

„Můžeme nyní na základě našeho hodnocení politických a lidských práv přesunout ze dne na den Saúdskou Arábii z místa, kde je nyní, na místo, kde chceme, aby byla? Ne, to nemůžeme. Měli bychom tedy snad Saúdské Arábii říct: ‚Naše dlouhodobá podpora vaší zemi částečně závisí na pokroku a reformách ve vaší zemi. ‚? Myslím, že to bychom říct měli….“

„Aby si současné vedení v Saúdské Arábii získalo naši důvěru, budeme potřebovat příklady dalšího pokroku na politické frontě….“

Íránská jaderná dohoda je různě označována jako „základní kámen“ Obamova odkazu, Obamova „stěžejní zahraniční politická iniciativa“ a Obamova „cenná výhra v zahraniční politice„.

Anglo-americký spisovatel a novinář Toby Harnden v článku „Obama All Out for Iran Deal“ publikovaném v červenci 2015 v novinách The Sunday Times napsal, že Obama chtěl, aby íránská jaderná dohoda zajistila jeho odkaz jako jednoho z velikánů světové diplomacie:

„Současní i bývalí američtí představitelé popisují Obamu jako člověka posedlého vyrytím své stopy do historie obnovením diplomatických vztahů s Íránem po desetiletích nepřátelství a možná dokonce návštěvou Teheránu příští rok.“

Odborný komentář

Yigal Carmon a Alberto Miguel Fernandez v eseji „Obama’s Strategy of Equilibrium“ (Obamova strategie rovnováhy) publikované na webu washingtonského think tanku Middle East Media Research Institute (MEMRI) poznamenali:

„Zkoumání strategie rovnováhy vyžaduje připomenutí si některých základních informací. Z přibližně 1,6 miliardy muslimských věřících tvoří absolutní většinu — asi 90 % — sunnité, zatímco šíitů je přibližně jen 10 %. Dokonce i na Středním východě tvoří sunnité velkou většinu.“

„A co znamená slovo ‚rovnováha‘ v politickém smyslu? Vzhledem k výše uvedeným údajům slovo ‚rovnováha‘ ve skutečném politickém smyslu znamená posílení menšiny a tím oslabení většiny za účelem pokroku směrem k vytyčenému cíli. Propastný rozdíl v početnosti těchto dvou táborů nicméně znemožňuje dosažení jejich vzájemné rovnováhy. Není realistické věřit, že by sunnitská většina přijala politiku, která posílí jejího šíitského protivníka a oslabí její vlastní historicky nadřazené postavení.“

„Vzhledem k výše uvedenému nemusí důsledky rovnovážné strategie pro tento region posílit mír, jak to dobrodušně zamýšlí prezident — spíše by to mohlo zesílit spory a násilí v regionu….“

„Tato strategie může mít navíc nepříznivé důsledky pro samotné Spojené státy a jejich zájmy v sunnitském světě: ty země, které se budou cítit touto strategií zrazeny, by se mohly obrátit proti Spojeným státům….“

„Stojí také za zmínku, že Islámský stát založený na Středním východě v roce 2014 v čele s Abú Bakr al-Bagdádím nebyl prvním islámským státem vytvořeným v sunnitském světě za posledních 50 let. První byla Íránská islámská republika vytvořená v roce 1979 ájatolláhem Rúholláhem Chomejním, jíž v současné době vládne jeho nástupce, nejvyšší vůdce Alí Chameneí, který hájí mantru ‚Smrt Americe‘ — a to bez ohledu na íránskou jadernou dohodu — a pod jehož vedením Írán celosvětově sponzoruje terorismus a děsivě porušuje lidská práva.“

Analytik věnující se Střednímu východu Lee Smith v eseji „Reading Obama’s Mind“ (Čtení Obamových myšlenek) publikované v říjnu 2015 poznamenal:

„Obama se rozhodl, že v zájmu dosažení dohody musí Íránu ukázat, že to s novým začátkem myslí vážně. A to znamenalo poskytnout mulláhům možnost rozvinout svůj program jaderných zbraní o několik let později a ochromit íránské nepřátele. Obama se snažil oslabit tradiční spojence Ameriky Izrael a Saúdskou Arábii ne proto, aby je potrestal, ale v rámci své velké strategie pro Střední východ – ‚nové geopolitické rovnováhy‘ – která by přinesla více stability do velmi nestabilní části světa….“

„Nová geopolitická rovnováha na Středním východě by držela na uzdě problémové americké partnery a vyvedla by Írán z izolace. Právě proto, že se navzájem neměli rádi, byla tato myšlenka tak atraktivní. Obama by tím zajistil, že v tomto regionu by nebylo ani vítěze ani poraženého. To by sice úplně neodstranilo válčení ze Středního východu, ale podstatně by to region uklidnilo a Amerika ba se mohla vrátit domů.“

Expert na Střední východ Tony Badran rozebral Obamovu strategii ‚Přeskupení‘ v článku „Malley in Wonderland“ (Malley v říši divů) publikovaném v listopadu 2019:

„Malley, Biden a další politici Obamovy administrativy – počínaje samotným Obamou – veřejně prohlásili, že američtí spojenci představují pro USA problém, protože jsou schopni zatáhnout USA do nákladného regionálního zápolení s Íránem. Jinými slovy, američtí spojenci jsou vlastně naši nepřátelé. Zejména Saúdská Arábie se svou bezohlednou válkou v Jemenu a Izrael se svou agresí proti íránským aktivitám v Sýrii, Iráku a celém regionu představují ‚válečnou‘ stranu rovnice, zatímco Írán – nepřítel našich spojenců – představuje ‚mír‘. USA mají řadu možností, jak se k tomuto regionu postavit: ‚diplomaticky nebo vojensky, tím, že prohloubí rozdíly nebo je zmírní, a tím, že se plně připojí k jedné straně nebo se budou snažit dosáhnout jakési rovnováhy.“

„Jinými slovy, pokud jsou naši spojenci tak silní, pak by se Amerika měla snažit je oslabit, dokud nebude dosaženo ‚rovnováhy‘, což pomůže nastolit ‚mír‘. Pokud by byl Írán silnější a Izrael a Saúdská Arábie slabší, pak by byl mír pravděpodobnější. Americká politika by tedy alespoň v současnosti měla spočívat v posílení Íránu na úkor Izraele a Saúdů.“

„Obama prezentoval svou strategii ‚Přeskupení‘ amerických zájmů ve vztahu k Íránu jako snahu dosáhnout ‚rovnováhy‘ v postavení USA na Středním východě. Podle Obamy nebylo v americkém zájmu vést regionální alianci stojící v opozici vůči Íránu, a podstupovat tak riziko, že budou USA zataženy do války. Vyjít Íránu vstříc znamená oslabit vztahy s tradičními spojenci a ustoupit od dosavadní bezpečnostní architektury, ve které se Amerika dříve tak angažovala.“

V eseji „How Russiagate Began with Obama’s Iran Deal Domestic Spying Campaign“ (Jak špionážní kampaň kolem Obamovy jaderné dohody s Íránem rozpoutala Russiagate) publikované v květnu 2020 popsal Lee Smith Obamovu posedlost hrozbou, kterou generál ve výslužbě Michael Flynn představoval pro jeho zahraničněpolitický odkaz:

„Barack Obama varoval svého nástupce před najímáním Michaela Flynna. Stalo se to 10. listopadu 2016, jen dva dny poté, co Donald Trump rozzuřil Hillary Clintonovou a stal se 45. prezidentem Spojených států. Trump řekl své poradkyni Hope Hicksové, že je z prezidentova varování zmaten. Ze všech důležitých věcí, které s ním mohl Obama projednat, chtěl odcházející vrchní velitel mluvit jen o Michaelu Flynnovi.“

„Obzvláště zajímavá je nyní otázka, proč se Obama tak soustředil na Flynna….“

„Odpověď zní, že Obama viděl ve Flynnovi hrozbu pro své dědictví, tedy pro jeho jadernou dohodu s Íránem z července 2015 – Společný komplexní akční plán (JCPOA). Flynn říkal dlouho předtím, než se stal spolupracovníkem Trumpovy prezidentské kampaně, že bylo katastrofou sladit americké zájmy se zájmy teroristického státu. A když prezidentský kandidát, jehož byl poradcem, vyhrál volby a stal se novým prezidentem, byl Flynn v pozici, kdy se mohl podílet na zrušení této dohody. Aby zastavila Flynna, dopustila se odcházející Obamova administrativa stejného faulu, jaký použila při prosazování dohody s Íránem – Flynna v tisku očerňovali jako agenta cizí mocnosti, špehovali ho a utajované odposlechy jeho konverzací dali k dispozici spolehlivým spojencům v politické komnatě ozvěn….“

„Pro Obamu byl účel Russiagate jednoduchý – zachránit dohodu s Íránem a zajistit tak své politické dědictví….“

„Povaha této dohody byla objasněna v jejích ‚doložkách o skončení platnosti‘. Skutečnost, že části dohody omezující aktivity Íránu měly vypršet na začátku roku 2020, a všechna omezení měla zmizet, v důsledku čehož by se jaderný program íránského režimu stal legální, ukázala, že to byla falešná dohoda. Obama jednoduše uplácel Íránce stovkami miliard dolarů v úlevách ze sankcí a investoval další stovky miliard, jen aby pozdržel vývoj jaderné bomby, dokud nebude bezpečně pryč z Bílého domu a íránská jaderná bomba se stane problémem někoho jiného. Obamův tým si myslel, že Izraelce by ani nenapadlo dotknout se íránského jaderného programu, když se Washington za dohodu zaručí. Obamův tým nazýval izraelského premiéra Benjamina Netanjahua ‚slepičincem‘.“

„Proč Obama vynaložil tolik úsilí, aby dohodu získal, a pak se jen snažil vyhnout řešení problému? Jak je možné, že to bylo zásadní pro jeho odkaz, když ve skutečnosti nikdy neměl v úmyslu zabránit Íránu získat jadernou bombu? Protože to byl pro něj jen nástroj ke splnění ještě ambicióznějšího cíle – přestavby strategické architektury Středního východu….“

„Háček Obamova nového inkluzivního ‚vyvažovacího‘ rámce spočíval v tom, že zlepšení vztahů s Íránem by nutně přišlo na úkor tradičních amerických partnerů, které má Írán na mušce – jako je Saúdská Arábie, a co je nejdůležitější, Izrael. Obama to nikdy neřekl nahlas, ale jeho logika je očividná – pokud dáte nepřítele na stejnou úroveň se spojencem, tak to znamená, že váš nepřítel již není vaším nepřítelem a váš spojenec již není vaším spojencem.“

V eseji „The Realignment“ (‚Přeskupení‘) publikované v květnu 2021 analytici Tony Badran a Michael Doran dospěli k tomuto závěru:

„Uvnitř Bidenovy administrativy vládne shoda nejen ve věci JCPOA, ale i v každé důležité otázce týkající se Středního východu. Všichni od prezidenta dolů se shodují na tom, že je potřeba dokončit to, co Obama začal – což znamená, že to nejhorší teprve přijde.“

„Obama snil o novém středovýchodním pořádku – pořádku, který se bude více opírat o partnerství s Íránem….“

„Tento projekt nového středovýchodního pořádku, na kterém se podílely již dvě prezidentské administrativy, by si zasloužil nějaké pojmenování. Název ‚Iniciativa Obama-Biden-Malley-Blinken-Sullivan‘ by byl příliš složitý. Místo toho ji zde nazýváme ‚Přeskupení‘. To, že připadlo nám, a takto pozdě, pojmenovat projekt, na kterém pracovalo mnoho talentovaných lidí téměř jedno desetiletí, je více než zvláštní. Iniciativy tak velkolepé, jako je tato, obvykle zahajují prezidenti. Začínají velkým proslovem a svou vizi dále vysvětlují v desítkách menších projevů a rozhovorů. Obamův projev na téma ‚Nový řád na Středním východě‘ by však člověk hledal marně.“

„Obama zřejmě předpokládal, že jeho projekt bude nejlépe pokračovat ve stínu a ne ve světle reflektorů. Biden si ponechal zahraničněpolitický tým z Obamova druhého prezidentského období téměř beze změny a postupuje úplně stejně. On a jeho spolupracovníci si uvědomují, že zmatek a mlžení ve věci ‚konečného cíle‘ usnadňuje jeho dosažení. Ano, zmatek je nejlepším přítelem tohoto nového zahraničněpolitického posunu….“

„Začněme tím, co v dohodě JCPOA není. Na rozdíl od toho, co její architekti tvrdí již od roku 2015, JCPOA neblokuje Íránu všechny cesty k získání jaderné zbraně. Jak by taky mohla? Takzvaná ‚ustanovení o ukončení platnosti‘ – klauzule, které odstraňují všechna smysluplná omezení íránského jaderného programu – vstoupí v platnost za méně než deset let a některá z nejvýznamnějších omezení zmizí do roku 2025. Do roku 2031 bude mít islámská republika díky své kapacitě obohacování uranu v průmyslovém měřítku pod mezinárodní ochranou a s mezinárodní asistencí neomezený program jaderných zbraní. Už jen na základě této skutečnosti lze o této dohodě říci, že nás od íránského jaderného vydírání osvobodí maximálně na deset let….“

„Dohady kolem skutečného dopadu JCPOA mají jasný účel: Bidenova administrativa předstírá, že podporuje zadržování Íránu, ale ve skutečnosti ho ukončuje. Proč se Blinken a Sullivan na takovém klamu podílejí? Zodpovězení této otázky vyžaduje pochopení mentality tohoto zahraničněpolitického ‚Přeskupení‘. Pochopení nám mohou nabídnout například články publikované v časopisu Foreign Affairs, ale nejpřímější cesta k pochopení vede přes mysl Baracka Obamy, autora této politiky, kterou teď nablýskali k dokonalosti Blinken a Sullivan.“

„Tím, že JCPOA zamaskovali jako dohodu o nešíření jaderných zbraní… udělali z ní tajný útok na tradiční americkou zahraniční politiku. Dohoda JCPOA byla a zůstává trojským koněm přeformulování pozice a role Ameriky na Středním východě. Úkolem Sullivana a Blinkena je vyrazit s tímto trojským koněm do centra americké zahraniční politiky a za současného ohánění se jejich známými ‚centristickými‘ postoji jej doporučit jako nedokonalý, ale velmi účinný prostředek zadržování.“

„Doktrína ‚Přeskupení‘ staví na mylném předpokladu, že současný Írán je mocností, která se Spojenými státy sdílí řadu svých hlavních zájmů. Podle této doktríny se konzervativní Američané a zastánci Izraele zbytečně zaměřují na íránskou ideologii – která je obecně prosycená bigotnosti vůči nemuslimům a která propaguje své anihilacionistické aspirace obzvláště vůči židovskému státu — což není podle této doktríny užitečné pro pochopení chování Teheránu. Toto nám profesor Obama přednášel v rozhovoru v roce 2014, když nám tvrdil, že íránští vůdci ‚jsou strategicky uvažující‘ racionální lidé, kteří ‚reagují na náklady a výhody‘ a ‚na pobídky‘.“

„Podle doktríny ‚Přeskupení‘ pomohou USA svým spojencům chránit jejich suverénní území před útoky Íránu a Íránem podporovaných útoků, ale nebudou konkurovat Íránu za jejich hranicemi. Ve sporných prostorech Sýrie, Jemenu a Iráku Spojené státy své spojence přinutí, aby respektovali íránské ‚aktiva‘, což je termín, který Obama kdysi použil k popisu íránských mocenských pozic. V praxi to znamená, že Amerika v klíčových oblastech Středního východu využije svůj vliv k povýšení zájmů Íránu nad zájmy spojenců USA.“

„Nyní, když jsme konečně prohlédli všechny ty chytré triky a vidíme skutečné cíle doktríny ‚Přeskupení‘, tak můžeme srozumitelně popsat její čtyři strategické imperativy:

1) Umožnit Teheránu nejpozději od roku 2031 rozjet neomezený program jaderných zbraní.

2) Ukončit sankce vůči íránskému hospodářskému a finančnímu systému.

3) Zavést politiku přizpůsobení se Íránu a jeho proxy pochopům v Iráku, Sýrii, Jemenu a Libanonu.

4) Vnutit tuto politiku nejbližším spojencům USA.

Pokud Spojené státy uvedou tyto body do praxe, tak nastane jakási přirozená regionální rovnováha. Spojené státy se pak podle této doktríny konečně zbaví svých bezpečnostních závazků v regionu, které jim vnutili jejich tradiční spojenci se svou protiíránskou agendou, a primárním nástrojem potřebným k udržení regionální stability bude diplomatické jednání s Íránem.“

„Doktrína ‚Přeskupení‘ se opírá, mírně řečeno, o naprosto vyprázdněnou teorii. Zkresluje povahu islámské republiky a rozsah jejích ambicí. Režim, který posledních 40 let prosazoval slogan ‚Smrt Americe‘, je zarytý revizionista. Islámská republika se považuje za globální mocnost, vůdce muslimského světa a touží po hegemonii nad Perským zálivem – vlastně nad celým Středním východem. Jediným nástrojem, který ale kdy měla k dosažení svých cílů, je regionální rozvrat.“

„Ájatolláh Chameneí, šéf tohoto kolosálního projektu, je Pánem chaosu. Hlavním vývozním artiklem Íránské islámské republiky jsou hned po ropě teroristické milice řízené Íránskými revolučními gardami – to je jediný exportní artikl, který Írán trvale produkuje na bezkonkurenční úrovni. Malley a Sullivan se naprosto mýlili, když tvrdili, že to jsou spojenci, kteří vtahují Spojené státy do konfliktu s Íránem. Nejsou to američtí spojenci, ale Íránská islámská republika, kdo pokrývá arabský svět teroristickými milicemi, vyzbrojuje je přesně naváděnými zbraněmi a nazývá alianci, kterou vede, ‚Osou odporu‘. Činí tak z jednoho prostého důvodu: Írán chce zničit americký pořádek na Středním východě.“