Rakušane, půjdou zase lidi s jiným názorem do kriminálu?

Je jen otázkou, jak hluboko do historie má cenu jít. V každé době se najde ono pověstné jablko sváru, které může potenciálně vyústit v konflikt. Není třeba chodit daleko, ale třeba na Osoblažsko, kde polští ozbrojení vojáci v roce 2020 obsadili kousek výsostného českého území a zabraňovali tam českým občanům ve svobodném pohybu. V roce 1945 tam obdobně stála československá armáda proti polské, dokud to Stalin nezarazil. Pokud vezmeme v úvahu logiku velmocí, kde jsou jedinými měřítky vlastní zájmy, potlačení konkurence, musíme bohužel připustit, že permanentně žijeme na sudu prachu. Je jen otázkou času, která z velmocí se bude cítit natolik silná, aby svoji nadvládu potvrdila, čímž je jiná natolik tlačená do kouta, že sáhne k jakémukoliv řešení, jen aby si svoji mocenskou pozici uhájila. Je to mechanismus moci. Velmoc bez moci není nic. Sousto pro silnější.

A to je zárodek konfliktu na Ukrajině. To byl i zárodek velkých válečných konfliktů předtím. Vůbec nezáleží na ideologii ani státním uspořádání. Politiku vedou demokracie i diktatury. Malé i velké. Ono pověstné Clausewitzovo, že válka je pouze pokračování politiky jinými prostředky, stále platí. Neboť jak píše dál: … politický záměr je účelem, válka je prostředkem a prostředek si nikdy nelze odmyslit od účelu.

Jaké poučení by si z tohoto konfliktu mělo vzít lidstvo do budoucna?

Není lidstvo, to je jen terminus technicus něco nazvat. Jde o masu lidí s miliardami zájmů často tak protichůdnými, že je název jen názvem. A to je základ toho, že poučení nebude. Můžeme klidně jít zpět o tisíciletí a časem zpět a zjistíme, kolik času lidé věnovali tomu, aby pojmenovávali válečné strasti své doby, utvářeli vznosné ideje ve víře, že už vědí, jak na to, že příště to bude jinak. Po strastech druhé světové války jsme došli až k Všeobecné deklaraci o lidských právech, ale lepšími jsme se nestali. My, lidé, možná ano, ale politika ne. Listinu lidských práv a svobod máme zakotvenou v ústavě, ale stát si přesto vytváří vlastní zákony a nařízení, jež těmto zásadám odporují, například omezování občanů v době covidu.

V poslední době v souvislosti s konfliktem na Ukrajině je omezované i právo na názor, kdy názor jiný, než má současný politický etsablishment na dění na Ukrajině, může vést k trestnímu stíhání. Notabene ministr vnitra, představitel strany, jejíž přední členové okrádali stát ve velkém, dokonce utvoří policejní útvar, který má sledovat odlišné názory, jakousi novodobou StB. Pozitivní ovšem je, jak dějinný vývoj ostatně potvrzuje, že se člověk nesmiřuje s tím, je-li potlačován ve svých přirozených právech, která jsou v něm od nepaměti zakódována a vzbouří se. A žádný specializovaný útvar to nezastaví. A to je to jediné poučení, které by si politici měli brát k srdci.

Ohledně ukončení války, uzavření míru, dohody, kompromisu nebo jakkoliv to nazveme, se vede bouřlivá diskuse. Ozývá se, že Ukrajina nemůže ustoupit diktátorovi, že má právo na vstup do EU, NATO či jinam, ale také že Ukrajina propásla šanci se dohodnout na začátku a nyní bude muset ustoupit, případně se vzdát části svého území. Taková slova se objevují i mezi zkušenými politiky a experty. Je vhodné po Ukrajincích uprostřed války žádat územní a jiné ústupky?

Chceme svobodné jednání od státu, který svobodně jednat nemůže, i kdyby chtěl. Ukrajina je už zcela v moci globální politiky. Na svoji vlastní nezávislou politiku může na dlouhá desetiletí zapomenout. Pro nás, malé státy ve střední Evropě, z toho vyplývá, že musíme mít sílu a odvahu jednat za sebe, dokud to ještě jde. Pokud to nedokážeme, čeká nás podobný osud jako Ukrajinu. Nemusíme zrovna válčit, ale pokud budeme zcela ve vleku globální politiky, i to se může stát. Srbsko je smutný příklad.

Každá válka jednou skončí jakousi mírovou smlouvou, i když Německo ji dodneška nemá. V podstatě je stále v područí vítězných mocností. O opětném sloučení nevyjednávalo Německo, ale vítězové, z nichž jeden, který měl největší zásluhu na porážce hitlerovského Německa, byl demokraticky vyšachovaný. I tam je možné hledat zárodek dnešního ukrajinského konfliktu. Nastalo mocenské vakuum. A plnilo se směrem na východ. Pro opětovné vyvážení budou ústupky nutné, a to směrem na západ na úkor bývalého sovětského ukrajinského území. Tak funguje velmocenská politika. A ukrajinský stát se bude muset podvolit. A je dost možné, že v zájmu udržení vlivu a zachování neuralgického bodu vůči Rusku bude i vnitrostátně a vojensky oslabená Ukrajina, která ztratí svůj význam pro svého spojence, zakomponovaná do jiného státního útvaru. Polsko si už brousí zuby. Jeho sen o rozloze území za časů polsko-litevského státu je zase o krůček napřed. Takový vojensky silný spojenec bude plnit to, co se chtělo od Ukrajiny. Tam to jenom nevyšlo.

Je podle vás možné, aby válka skončila do konce roku? Co by se muselo stát, aby tomu tak bylo?

Prognóz je jako máku. Včetně těch, které jedou v tónu propagandy studené války. Konflikt skončí, pokud bude jedna strana nucená žádat o vyjednávání. Jenomže nejde o klasický konflikt, kde obě strany rozhodují samy za sebe, ale o situaci, kde jedna strana konfliktu je jen nástrojem a nemůže sama za sebe rozhodnout. Kvůli sankcím konflikt ovšem zasáhl i do obchodní sféry, která má zpětný vliv na průběh ozbrojených akcí. Moderní zbraně a munice potřebují řadu specifických surovin, které nejsou kvůli sankcím na světovém trhu prostě k mání. Surovinově nezávislé Rusko je ve velké výhodě a spolu s Čínou, Indií a dalšími přátelsky nakloněnými státy může zcela zamezit vývoz surovin tolik potřebný pro zbrojařský průmysl Spojených států amerických. Mluví se například o antimonu. Válečné zásoby se vyprázdní, a co potom? Munice bude méně a méně. Ozbrojený střet zajde na úbytě a nezbude nic jiného než vyjednávání. A kde bude jednostranná výhoda, si lze domyslet. Taková strategie je časově náročná, ale hodně účinná. Záleží na intenzitě ozbrojených akcí. Do Vánoc možná.

Po roce 2014 uvalila Evropská unie kvůli anexi Krymu protiruské sankce, které od té doby stále – až dosud – prodlužovala. V roce 2022 začala válka na Ukrajině a Spojené státy, Evropa a některé další země přidaly protiruské sankce. Rusko ale stále pokračovalo ve svém tažení Ukrajinou, a tak se přidaly další a další sankce. Válka však stále trvá, proto Evropská unie připravuje již sedmý balíček sankcí. Sankce, sankce, sankce. Přiměje tento sedmý balíček Rusko, aby se z Ukrajiny stáhlo? Nebo to bude balíček desátý? Patnáctý? Kolik jich ještě bude potřeba? Je třeba vydržet, jak slýcháme?

To už je jako s těmi bábuškami, abych se držel aktuálního tématu. Sejmete jednu, objeví se druhá. Ale jedna, ta poslední, je vždy konečná. Kdyby to tak bylo se sankcemi! Spíše je to hrnečku vař, pokud se to nezastaví, jsme v té kaši ne po krk, ale až nad hlavu. Tragické je, že to odnáší Evropa. Nikdo další, pouze kontinentální Evropa, zejména malé státy. Zvláště my, kteří se vzdali vlastních průmyslových a surovinových výhod a zahraničních trhů. Výsledek je, že musíme žadonit o trochu surovin, abychom uhájili národní přežití. Vláda ovšem nečiní, aby ten trend obrátila, ale stará se o cizí válku. Pumpuje finanční prostředky do cizích zájmů, zatímco vlastní stát stále více zabředává do spirály zadluženosti.

Někteří komentátoři a odborníci připouštějí, že protiruské sankce ohrožují více Evropu než Rusko, protože Rusko své investice, export i import, směřuje tam, kde je zájem – Indie, Čína, Afrika a další země BRICS. Je fér, že tyto státy nakupují levný plyn a ropu, zatímco v Evropě – a v České republice obzvlášť – letí ceny nahoru? Je to naše daň za solidaritu s Ukrajinou?

Je poučné porovnat naši solidaritu s Ukrajinou se solidaritou USA, která vojensky udržuje Ukrajinu na nohou. Dostávají za svou solidaritu zaplaceno, a když už to vypadá, že je Ukrajina bez aktiv, nastoupí onen pověstný zákon o půjčce a pronájmu. Velká Británie v období, kdy stála proti Hitlerovi úplně sama, si musela zbrojní dodávky rovněž platit. Žádná solidarita. Padla na to veškerá britská aktiva v zahraničí, zlaté rezervy, pronájmy strategických základen v britském impériu na 99 let, průmyslové patenty, obchodní dohody a tak podobně. Poslední splátka byla vyrovnána v roce 2006.

Nyní přichází lend and lease act v novém hávu a týká se i „východoevropských zemí“. Stejným názvem záměrně připomíná ten druhoválečný, kde stojí v odůvodnění: zapůjčit nebo pronajmout válečný materiál a potraviny zemím, jejichž obranu prezident USA označil za životně důležitou pro obranu USA. Ptám se tedy: koho bráníme na Ukrajině? Spojené státy?

Takže naše daň za solidaritu, za darování našeho vojenského materiálu, za nejvyšší množství uprchlíků na 100 000 obyvatel se generózními podmínkami, za angažovanost na správné straně konfliktu, není jen ve vysokých cenách za základní komodity, ale i v nákupu amerických zbraní za horentní sumy, konkrétně letadla F35, kdy se nám nabízí mnohonásobně levnější varianta ze Švédska. No, může někdo poskytnout lepší obraz nesvéprávného satelitu? Ale abych nebyl jen kritický, za naši pomoc nám Ukrajina dovolí obnovovat oblast Luhanska. Kdo by to nebral!?

Migrační vlna z Afriky kvůli nedostatku obilí, útok Číny na Tchaj-wan, postupující Rusko dále do Evropy… na jaké další ohrožení bezpečnosti bychom si měli dát pozor?

Turecko, Rusko a Ukrajina měly dospět k dohodě o vývozu ukrajinského obilí. Nepočítám, že to náš mainstream bude oslavovat, protože se ukazuje, že dohody jsou možné. Náš stát by měl v reakci na nastávající krizovou situaci, která by mohla v potravinové soběstačnosti nastat, reagovat pomocí zemědělcům, aby nedocházelo k situacím, kdy titulky hlásí, že česká pole jsou plná brambor a cibule, a přesto se dovážejí z Egypta a Nového Zélandu. Vláda má priority jiné, zdá se. Není Egypt zrovna v Africe?

Dlouhá léta jste bojoval v odboji proti minulému režimu, pět let jste strávil jako politický vězeň, podepsal jste Chartu 77 a hodit na vás chtěli i přípravu teroru, až jste se stal nuceným emigrantem a žil do revoluce ve Švédsku. S předchozím režimem máte tedy bohaté zkušenosti. Situaci Ukrajiny často politici srovnávají s rokem 1938 nebo 1968, je to srovnatelné, nebo nikoliv? A proč?

Ta srovnávání pokulhávají na obě nohy. Až taková neznalost to být nemůže, jen záměr relativizovat, uvést dnešní konflikt s Ruskem do relace jak s nacistickým totalitním režimem, tak se sovětskou stalinskou totalitou. Že je to vlastně totéž, že dnešní jednání Ruské federace je nevyprovokovaná imperiální expanze, cosi jako německé Drang nach Osten nebo tehdejší sovětská snaha o přímý vojenský dotyk se státy NATO, invaze do Československa. Když se na to podíváme v obráceném gardu v reálném čase, bude obrázek expanze vypadat jinak: hranice NATO nejsou u Aše, ale posunuly se nach Osten. Nebo vidím blbě? Málo se ví, že ono Drang nach Osten bylo už součástí válečného plánu vilémovského Německa na ovládnutí evropského východu včetně Ukrajiny s Evropou pod ekonomickou nadvládou Německa. Ve stejném rozsahu, jako je dnes Evropská unie.

Bývalé Československo poskytlo německé menšině rozsáhlá národnostní práva, menšinové školství, paralelní jednací řeč na úřadech, politické zastoupení v tehdejším Parlamentu. Nedalo se hovořit o národnostním útlaku, o potlačování řeči a kultury. Jak invaze států VS do Československa, tak mnichovská dohoda, která vedla ke zničení ČSR, mají jedno společné. Proběhlo to se souhlasem Západu. Bylo by ode mne, který se aktivně účastnil odporu proti invazi států VS, velmi pokrytecké, kdybych zpochybňoval právo na odpor každého, kdo je napadený. Budu však vždy vystupovat proti tomu, aby se neštěstí druhých využívalo pro mocenské cíle a necudně se z tragédie profitovalo.

SSSR v duchu tehdejší strategie zanechal na našem území desítky tisíc vojáků a množství techniky, aby si pojistil svoji mocenskou sféru. Ano, byly tu jako vztyčený prst, vykřičník, co kdyby! Dnes tu sice nemáme, zatím, cizí vojáky, ale v rámci moderní strategie hybridní války jsou viditelní vojáci vůbec potřeba? Dávní normalizační politici byli alespoň upřímní a svoji aktivitu ve prospěch tehdejšího sovětského spojence nijak neskrývali. Ti dnešní nejsou k současnému spojenci v jiném než ve stejně podřízeném postavení a plní cizí zadání maskováni hezkými slovy o demokracii. Výhrůžky státního zástupce, ministra vnitra, soudní výroky o omezování volné výměny informací a tak dále jsou daleko za hranou, kdy se občanská společnost může nazývat demokratickou.

Nastal nám tu takový rozpor. Zatímco bývalý premiér Andrej Babiš (ANO) reprezentuje člověka za minulého režimu aktivního, který přeneseně řečeno dává rozhřešení těm, kdo za minulého režimu morálně selhali a nyní mohou působit i v politice, na druhé straně stojí současný premiér Petr Fiala (ODS), který se prezentuje jako nositel havlovských hodnot a idejí. A do toho někteří kritici vlády předkládají jako vzor rázného maďarského premiéra Viktora Orbána, který omezuje ceny energií, zakazuje vývoz pšenice a urychluje stavbu elektráren. Kde je pravda a co je vám nejbližší?

Výjimečně není pravda uprostřed, ale někde jinde, protože stejné rozhřešení dává současná vládní garnitura lidem podobným jako generál Pavel, státní zástupce Stříž a další. Takže v tomto by i ty havlovské hodnoty seděly, pokud nějaké takové existovaly. Zdá se, že se vyrojily až dlouho poté, kdy jejich údajný protagonista k nim nemohl už nic říci. Stalo se z toho takové zaklínadlo, kdy jméno Havel má posvětit i tu největší lumpárnu. Teď už Havel vykukuje i z Ukrajiny a posvěcuje Fialovo válečné běsnění a protektorátní politiku. Neměl by se premiér raději zeptat té mlčící většiny, která mu nedala svoje hlasy ve volbách, jak to vlastně vidí? Dozvěděl by se, že jeho politiku, která směřuje k obrovskému zadlužení českého státu na generace, k ožebračení občanů, k okleštění samostatnosti, většina neschvaluje. Za čí zájmy tedy bojuje? Je otázkou času, kdy budeme muset vygenerovat svého Orbána, někoho, kdo se pere za zájmy tohoto národa.

Jak si vysvětlujete, že starší generace někdy srovnává svoji současnou situaci se životem před rokem 1989? Způsobuje jim aktuální dění zklamání?

Tehdejší režim nebyl zdaleka tak pokrytecký jako ten dnešní. Veřejně deklaroval, co hodlá akceptovat a co ne. Nelezl lidem až do postele, význam rodiny, vztahů se držel staletých klasických vzorů, věci byly rozpoznatelné. Každý si pro sebe odvodil rozsah svých reálných možností a podle toho si ten život nasměroval. Bylo to součástí existenční jistoty. Nabubřelá hesla o míru a socialismu dávno nikoho nezajímala. Není to oslava minulého režimu, je to jen ukázka, kam jsme za desetiletí po roce 1989 došli. K existenční nejistotě, rozvrácenému hospodářství, zadluženosti, mafiánským praktikám ve vysoké politice za tónů Ódy na radost.

Změna, slušná politika, havlovská politika, „dáme zemi do pořádku“, stop rozkrádání, být spolehlivým partnerem pro EU a USA, stop zadlužování, stop rozkrádání, moderní budoucnost a inovace, modernizace a digitalizace státu. To byla základní hesla, se kterými vládní strany vyhrály volby. Kde jsme nyní s těmito prvky?

Nemohu si odpustit poznámku, že pokud dávají zemi do pořádku havlovskou politikou, tak to nikam jinam dojít nemohlo než tam, kde to vidíme nyní. V jejich podání jsou to prázdné floskule, pouhé líbivé fráze, jak současnost dokazuje. Přetvářka, plnění cizích zadání, to je realita. Mají stejnou vypovídací hodnotu jako onen rezavý šrot vystavený na Letné. Doufám, že nebude dlouho trvat a půjdou SPOLU se STAN na politické šrotiště, kam dávno patří.

Všechny takzvané dezinformační a proruské weby „ohrožující bezpečnost státu“ už zase fungují s obvyklou návštěvností. S výjimkou Exanpro.cz, jejíž provozovatel podal rozsáhlé trestní oznámení a se spuštěním chce počkat až po vyřešení situace. Jak zpětně hodnotíte přínos blokace?

V minulém režimu existoval v trestním zákoníku paragraf trestného činu podvracení republiky číslo 98, kde stálo: kdo z nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky provádí podvratnou činnost proti jejímu společenskému a státnímu zřízení, proti její územní celistvosti, obranyschopnosti nebo samostatnosti anebo proti jejím mezinárodním zájmům, bude potrestán v rozmezí jednoho roku až deseti let.

Schovalo se tam leccos, mimo jiné distribuce tiskovin ze zahraničí, prohlášení Charty 77, prostě informační odboj. Záměrně jsem text paragrafu vypsal celý, abychom tu atmosféru nasáli. Netušil jsem, že více než 30 let po nástupu demokracie, jak se to prezentuje, sáhne státní moc k nátlaku na nezávislá média, aby potlačovala pro státní moc nevhodné informace. Soud, řečený nezávislý, to alibisticky potvrzuje. Policie řeší udání za schvalování čehosi, co není – podobnost s odsuzováním textu Charty 77, který nikdo neznal, je čistě náhodná. Ministr vnitra zakládá speciální útvar, který řeší mimo jiné extremismus, bezobsažný pojem, na jehož definici se nejen nikdo neshodne, ale není ani kodifikován v trestním právu.

Nevidím jen podobnost, ale přímé zneužití politické moci, které má za cíl zastrašit občany, aby nesáhli ke svému právu zaručeném ústavou a neprovedli mimoparlamentní politickou změnu, protože nebude zbytí. Ministr vnitra vytvořením speciálního útvaru, de facto politické policie, nechce nechat nic náhodě. Represe proti jinak smýšlejícím se nestane výjimečnou událostí, ale denní praxí. Budou se kriminály plnit zase zrádci a zaprodanci?