Proč se krajní levice tak zasazuje za pochybnou palestinskou věc?

Přestože jsou nároky Palestinců vůči Izraeli hluboce pochybné, staly se ústřední součástí ideologie krajní levice, zejména té části krajní levice, která se hlásí k tzv. intersekcionalitě. [1]

Proč se palestinské kauze věnuje tolik pozornosti, když po celém světě existují mnohem přesvědčivější kauzy, jako například Kurdů, Ujgurů a dalších utlačovaných národů bez vlastního státu? Na univerzitních kampusech se koná více demonstrací proti Izraeli než proti Rusku, Číně, Bělorusku a Íránu. Proč? Odpověď spíše než se samotnými Palestinci souvisí s Izraelem jako národním státem židovského národa. Je to totiž politická manifestace mezinárodního antisemitismu, protože státem obviňovaným z útlaku Palestinců je Izrael.

Neříkám, že je špatné podporovat palestinskou věc. Chci jen říct, že je špatné – a bigotní – upřednostňovat tuto hluboce pochybnou kauzu před jinými, stejně nebo více záslužnými věcmi. Krajní levice nejenže upřednostňuje Palestince, ale do značné míry ignoruje ostatní kauzy jen proto, že na druhé straně palestinské otázky stojí Izrael. Toto je ten opravdu jednoduchý důvod, který má jen velice málo společného s meritem věci, zato naprosto souvisí s antisemitismem. Je to protižidovský fanatismus schovávající se za zástěrku antisionismu.

Nedávným příkladem takového jednání je rozhodnutí společnosti Ben and Jerry’s – známého výrobce zmrzliny – bojkotovat některé části Izraele a zároveň pokračovat v prodeji své zmrzliny do zemí, v nichž se dějí mnohem horší věci. Na otázku, proč společnost Ben and Jerry’s bojkotuje pouze Izrael, její zakladatelé přiznali, že nemají tušení. No, já bych věděl. V případě společnosti Ben and Jerry’s jsou její zabednění zakladatelé prostě užiteční idioti, kteří bezvýhradně následují dav krajně levicových antisemitů. Abych parafrázoval staré rčení: fanatik uvidí, fanatik koná.

Kdo tento dav antisemitských fanatiků vede? Hnutí BDS (Boycott, Divestment and Sanctions Movement, Hnutí Bojkot, Stažení investic a Sankce) vzniklo z iniciativy palestinského radikála Omara Barghútího, který se netají tím, že jeho cílem je zničení Izraele a jeho nahrazení palestinským státem rozprostírajícím se „od řeky k moři„, čímž je myšlena řeka Jordán a Středozemní moře – tedy celý současný Izrael. On i další čelní představitelé Hnutí BDS chtějí, aby celá tato oblast byla judenrein, tedy aby byla etnicky vyčištěna od více než 7 milionů Židů, kteří nyní údajně „okupují“ muslimskou a arabskou zemi. Mezi těmito údajnými „okupanty“ jsou Židé černé a hnědé pleti; Evropané, Asiaté, Afričané i Američané; mnozí z nich jsou potomky lidí, kteří tam žili ještě před vznikem islámu a rozhodně předtím, než se tam mnozí současní „Palestinci“ přestěhovali z Egypta, Sýrie, Libanonu, Perského zálivu a severní Afriky. Židé jsou v Izraeli stejně původní jako potomci přistěhovalců v Americe.

Zaslouží si Palestinci vlastní stát? Ano, ale ne více než Kurdové a další národy bez vlastního státu. Proč si jej nezaslouží více? Protože Palestincům byla státnost mnohokrát nabídnuta a oni ji odmítli. Jak v podstatě řekl bývalý vůdce palestinského lidu, když bylo na konci 30. let 20. století poprvé navrženo dvoustátní řešení: Neexistence židovského státu je pro nás daleko důležitější než existence palestinského státu.

Tento vůdce – Mohammed Amín al-Husajní – během 2. světové války uzavřel jménem svého lidu spojenectví s nacistickým Německem. Al-Husajní strávil válečná léta v Berlíně, Hitlerovi nablízku, kde plánoval „konečné řešení“ pro Židy tehdy žijící na území dnešního Izraele. Po 2. světové válce byl prohlášen za nacistického válečného zločince. Přesto jeho fotografie visela v mnoha domech palestinských Arabů, kteří jej považovali za hrdinu a vůdce.

Ačkoliv stáli Palestinci v 2. světové válce na straně poražených, tak jim byl v rámci dvoustátního řešení navrženého OSN nabídnut stát na naprosté většině zemědělské půdy; Židům byl nabídnut stát na mnohem menší ploše orné půdy. Na území navrženém pro židovský stát tvořili Židé podstatnou většinu obyvatelstva. Židé přijali kompromisní řešení dvou států, ale Arabové jej odmítli a zahájili proti novému židovskému státu válku s cílem jej zničit. Právě tento akt nezákonné vojenské agrese vyústil do „katastrofy“ palestinských uprchlíků, kterou nazývají „Nakba„. Byla to však katastrofa, kterou si způsobili sami. A jak mi několik Palestinců řeklo – řada současných palestinských představitelů svým předchůdcům vyčítá, že toto dvoustátní řešení, které jim před 75 lety OSN nabídla, nepřijali.

V následujících letech palestinské vedení v čele s Jásirem Arafatem zvolilo místo vyjednávání o vytvoření vlastního palestinského státu raději terorismus proti izraelským a mezinárodním civilním cílům. Palestinci mohli mít stát v letech 1948, 1967, 2000-2001, 2005 i 2008. Stále se však raději snažili židovský stát zničit, než ustavit svůj palestinský stát a žít s Izraelem v míru. A kdyby se místo podněcování terorismu snažili vyjednat kompromis, tak by nyní mohli ten svůj stát dávno mít.

Zajímalo by mě, kolik z těch lidí demonstrujících proti Izraeli, má o této historii vůbec nějaké ponětí. Nebo snad slouží jako užiteční idioti těm, kteří tuto historii znají, ale chtějí ji vymazat, protože vedla ke vzniku národního státu židovského národa? Vlastně na tom nezáleží. Podstatné je hlavně to, že iracionální odpor krajní levice vůči Izraeli je moderním projevem nejstaršího a nejzarytějšího bigotního fanatismu na světě.

——————

Poznámka překladatele:

Intersekcionalita je radikální pseudointelektuální teorie, která tvrdí, že všechny formy sociálního útlaku jsou neoddělitelně propojeny. Definice na Wikipedii viz zde.