28.10.2024
Kategorie: Ze světa

Proč by měl Putin vyjednávat?

Sdílejte článek:

PETR VLK

Britský Spectator  patří mezi  vůbec nejtradičnější  tituly  britského mainstreamu.  Nicméně  i  v jeho redakci platí,  že  selský  rozum  je nad  zlato a rozhodně není zakázán. Jako například  v tuzemských sdělovadlech. Proto  čtete  vybrané  kousky  z  jeho produkce opakovaně. A  to vždycky, když zde narazím  na cokoliv, co  Spectator  vydá  a  v tuzemsku  je  a ještě  dlouho  bude  přísně prohibitivní.  Což  je i  dnešní příklad. Viz.:

Why should Putin negotiate?

podle překladače

Proč by měl Putin vyjednávat?

Na jeho místě  bych bojoval  dál.

Už za pár měsíců si připomeneme třetí výročí ruské invaze na Ukrajinu. Válka si vyžádala statisíce obětí a miliony lidí byly vysídleny. Ukrajinská infrastruktura – zejména energetická – je v troskách. Náklady na obnovu budou pravděpodobně v bilionech dolarů. A stále není konec v dohledu.

Jak se válka protahuje, volání po jednání jsou stále hlasitější. Prezident Volodymyr Zelenskyj hledal podporu pro svůj plán vítězství. Podrobnosti jsou nejasné – „plánem“ je pravděpodobně vyjednat novou vojenskou pomoc a životaschopné bezpečnostní záruky pro Ukrajinu výměnou za příslib příměří a pravděpodobnou ztrátu okupovaných území. Ale aby jakékoli příměří vstoupilo v platnost, musí to chtít druhá strana.

Abychom pochopili, co může Putin chtít, musíme se vžít do jeho kůže. Kdybych byl Putin (zvláštní myšlenka), sestavil bych seznam faktorů pro a proti mírovým rozhovorům.

Na straně pro: tato válka byla drahá . Ruské vojenské a bezpečnostní výdaje na rok 2025 budou podle odhadů tvořit 40 procent celého rozpočtu, což je více, než Rusko vydá na sociální služby, vzdělání a zdravotnictví dohromady . To představuje asi 8 procent ruského HDP, což je číslo srovnatelné se sovětskými vojenskými výdaji na vrcholu studené války. Postupem času budou mít takovéto priority utrácení vážné negativní důsledky pro režim, i když se Kremlu v krátkodobém horizontu podařilo získat podporu pro válečné úsilí a prodat invazi oklamanému obyvatelstvu jako válku o samotné přežití Ruska.

Dalším důvodem pro pokus o mírová jednání je rozsah ruských vojenských ztrát – nejméně 70 000 zabitých. Ačkoli na rozdíl od Ukrajiny Rusko obecně neposílá  vojáky základní vojenské služby, aby bojovali na frontě (místo toho najímá smluvní kontraktory), možná se bude muset uchýlit k mobilizaci, aby nahradilo nedostatek živé  síly, což přiživuje nespokojenost (stejně jako v případě Putinové částečná mobilizaci v září 2022).

Třetím důvodem pro jednání  je možnost eskalace a zejména rozšíření války na území Ruska. Pravda, Ukrajina dlouhodobě provádí bezpilotní útoky na cíle v Rusku, včetně muničních skladů, letišť a ropných rafinerií. Pokračující vpád do Kurska mohl mít alespoň částečně za cíl připomenout Rusům, že tato válka může ještě nabrat neočekávané obraty.

Ale Putinův skutečný strach je vyhlídka, že Ukrajina konečně zajistí souhlas Washingtonu s raketovými údery proti cílům hluboko uvnitř Ruska. Putin pohrozil odvetou proti NATO, pokud by takové povolení bylo uděleno, přesto si nemůže dovolit zatáhnout západní alianci do této války: určitě by prohrál.

I při zvažování těchto a dalších výzev by Putin musel také zvážit výhody války.

Za prvé, bez ohledu na kurskou stranu, válka stále probíhá na ukrajinském území. V opotřebovací válce má Rusko oproti Ukrajině výrazné výhody, včetně nesrovnatelně větší populace a vlastního  a sofistikovaného vojenského průmyslu, který se navíc od roku 2022 značně rozšířil.

Rusko na Donbasu pomalu, ale vytrvale získávalo, jak dokládá nedávné dobytí Vuhledaru. Zatímco frontové linie se za dva roky sotva pohnuly, Rusko by mohlo ještě prorazit a způsobit Ukrajině naprostou porážku.

Existuje jen velmi málo důvodů si myslet, že kdyby dostal příležitost anektovat Ukrajinu, Putin by ji nepohltil. Je pravda, že s okupací tak rozsáhlého území, včetně nepřátelského obyvatelstva, jsou spojeny náklady a obrovská vydání na rekonstrukci. Ale fantazijní představa, že by po dobytí Donbasu žádal o mír, podceňuje míru jeho oddanosti válečnému úsilí.

Poté, co na Ukrajině utratil tolik krve a peněz, se dá jen stěží očekávat, že ustoupí, než ruská vojska projdou  po Chreščatyku v Kyjevě. Nepostavil svůj masivní válečný stroj proto, aby získal nepatrné územní zisky na Donbasu. V tomto případě prostředky ukazují na ambice. Ambicí není rozdělit Ukrajinu, ale dobýt ji.

Kromě toho existují vážné nevýhody vyjednaného míru, který by udržel Ukrajinu rozdělenou. Okleštěná, naštvaná Ukrajina by se jednoho dne mohla prodrat do NATO a jistě by Putinovi způsobila potíže, včetně nově anektovaných území.

Druhým důvodem pro pokračování války je Putinovo rozumné očekávání, že západní podpora Ukrajině bude ještě klesat. Pokud má trvat  vleklý boj, je jen malá vyhlídka na další vojenskou pomoc ze strany Spojených států.

Zda bude EU schopna či ochotna zaplnit mezeru, se teprve uvidí. Výdaje na obranu v celé EU (kde několik zemí stále nedosahuje spodního prahu NATO ve výši 2 procent) naznačují, že přes všechnu poplašnou rétoriku jen málokdo v Evropě vidí válku na Ukrajině jako skutečně existenční.

Evropané zkrátka za volantem spí a Američané jsou příliš roztržití na to, aby věnovali velkou pozornost. Washington má jiné priority: je tu Čína; je tu Blízký východ; je tu především drama amerických prezidentských voleb. Putin o těchto problémech ví a je připraven využít svou výhodu. Když ne teď, tak kdy?

Možná ještě zaboduje, pokud Trump volby vyhraje, ale i kdyby Trump prohrál, je prakticky zaručeno, že Amerika bude zaujatá vlastní těžkou situací, takže Zelenského nechá na holičkách.

Posledním důvodem, proč pokračovat, je, že válka pomohla konsolidovat ruskou společnost ve prospěch vládnoucího režimu. Velké vítězství na Ukrajině přiživí Putinovu hysterii a radikálně zlepší jeho postavení v neklidném sousedství Ruska, zejména ve střední Asii a na Kavkaze. Putin pravděpodobně doufá, že pak dokáže obnovit vztahy s Evropou na základě nového status quo, takového, který uznává Rusko jako hlavního geopolitického aktéra.

Dosud je jen málo Evropanů ochotných hrát spolu (Victor Orban je hlavní výjimkou). V co ale Putin skutečně doufá, je průlom s Německem a znovupřehrání nějaké formy Ostpolitik Willyho Brandta na základě berlínského přijetí návratu Ruska. Jakékoli takové sblížení by zasadilo téměř smrtelnou ránu důvěryhodnosti NATO a dále podkopalo evropskou jednotu – o to větší důvod, pro Putina pokračovat.

Putin, který praktikuje reálpolitiku, vidí tuto válku jako důležitou investici, která se teprve začíná vyplácet. Žetony jsou na  hracím stole. Nepotřebuje poloviční řešení. Utratil peníze a životy. Doufá, že sklidí moc a slávu a zajistí svůj historický odkaz cara, který přivedl Ukrajinu zpět domů.

Vždycky  znovu a znovu mne  fascinuje,  jak  i  ti západní mainstreamoví  autoři, kteří  ve svých textech  vidí  situaci  na Ukrajině  celkově  velmi rozumně, odmítají  přijmout  jednoduchou pravdu – totiž  že  Rusko nezačalo tuhle  válku z  nějakého plezíru, ale proto, že  se  Ukrajina v  ruském vidění  geopolitiky  stala  pro něj existenční  hrozbou!
Točíme  se  neustále  v kruhu. S  výkřiky  typu,  že na  Ukrajině  se bojuje   tu za Prahu,  tu  za  demokracii, tu  za svobodu, tu  za svět podle nějakých pravidel, aniž  by někdo ta  pravidla  vůbec  znal. Všechno to jsou  jen  propagandistické  nesmysly  pro hlupáky.  Jde jen  a pouze  o rozšíření  NATO v zájmu Západu, respektive  především  USA. Nic menšího  není a nebylo ve  hře. Svět a především ten  západní  prosperoval a  to velmi  před krizí na Ukrajině. Před Majdanem.  Před  útokem  Gruzie  na Osetii.  Před vstupem  baltských zemí  do NATO.
Když se tohle  všechno stalo,  nenastala  vyšší míra  bezpečnosti Západu a  to ani Spojených států, nýbrž  došlo k pravému opaku. Svět se  dočkal největší  války  od  roku 1945.
Autor  pracuje  s pojmy Ostpolitik  Willyho Brandta.  Nejsem si úplně  jistý ,  v jakém kontextu. Jestli kladném nebo záporném.  Ale přesně  tohle  doslova  odšpuntovalo  zamrzlou  scénu  studené  války  a  výrazně  snížilo  napětí  ve  světě.  Následovalo příkladné  období spolupráce  do  té doby znepřátelených bloků v dříve netušeném  rozměru.
Jsme  strašeni,  že pokud  Putin uspěje na Ukrajině, nezastaví se a  půjde  dál.  Že  si brousí na  celou  Evropu…. Fakt  se  všichni zbláznili?  Proč  by to asi dělal?  Má snad  málo území?  Schází mu snad nerostné  nebo potravinové  zdroje?  Hrozí  Rusku,  že  povede  co nevidět  boj  o dostatek vody?  Hroutí se jeho finanční systém pod  horou nezvladatelných  dluhů? Což  jsou  dnes  asi největší důvody  pro vedení útočné  války….  Odpověď  znáte.
Nezastávám se  Ruska. Jde  o klasickou světovou  velmoc s typickými vzorci  chování. Tedy  velmocenskými. Kdy  platí jen  její zájmy  a menší a  slabší se musí podřídit! Nicméně,  až  do pozvání  Ukrajiny a  Gruzie  do NATO v  r. 2008 nebyly  k dispozici  žádné  signály,  že  by  Rusko chtělo  sebeméně měnit  hranice v  Evropě  nebo kdekoliv jinde.  Nezakročilo, k mému  velkému  údivu ani tehdy, když Balti podali přihlášku do NATO. Za mne osobně  klíčový  okamžik, který  rozhodl  o další  expanzi NATO  na  východ, především na Ukrajinu.
Od  té  doby  se  svět  ubírá cestou stále  rostoucí konfrontace  a rostoucího napětí. Už  schází  jen málo  a….  však  víte. Hrozně  málo.
Je  čas  jednat!  Na  Ukrajině,  ale  v celém světovém kontextu. Pokud  chce lidstvo přežít.  Jenže  lidstvo je  už  dlouho v zajetí  osobních  eg naprosto podprůměrných politikářů,  nafoujlých papalášů a jejich  touhy  tu být  zviditelněn,  tu  dosáhnout  za  každou cenu /třeba  i světové  války/ znovuzvolení, protože  jen  naprostý lůzr  neobhájí  svůj  druhá  mandát, atd. atd.
Putin  podle mne  začne  vyjednávat  dokonce bude připraven  ke kompromisu, kdy  dostane  věrohodné záruky,  že  Ukrajina  nevstoupí do NATO a  nestane se  ani jiným způsobem  hrotem kopí  kolektivního Západu proti  sobě.  Pro  Moskvu jde  o  prioritu všech priorit.  Neptejte se mi  ovšem na  to,, kdo mu takovou  má  nebo spíše  může  poskytnout a jak asi  bude vypadat.  Po  Merkelovou a Hollandem přiznaném podvodu  s Minskými smlouvami  a americkou  stupidní  arogancí  si  zrovna  tohle  nedokáži představit!
Ať na  to  koukám  jak  chci,  bylo by  nanejvýš  zapotřebí,  aby  kolektivní Západ  někde  vyhrabal  nového Willyho Brandta  a Egona  Bahra…
Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (23 votes, average: 3,52 out of 5)
Loading...
24 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)