Prigožinův poker

PETR HÁJEK 

K smíchu, nebo k pláči? Ani jedno. Spíše k poučení o situaci v euro-americkém prostoru může posloužit operetní „pokus o puč“ vedený majitelem Wagnerovců podnikatelem Prigožinem. Naplánován na víkend, aby nenarušil běžný život v Rusku – a také, aby měla média (přes víkend obvykle hladová po jakékoli senzaci) o čem psát a vysílat. Tedy nikoli ta ruská, ale ta na Západě. A v tomto smyslu (protože my se přece také počítáme k Západu, a nikdy jinak!) to moc pěkně znovu ukázalo stav naší pětikoaliční politické a mediální „fronty“ (skupina tak prolnutá, že již nelze oddělit, kdo je kdo).

V sobotu bylo sice skončeno, ale právě to byl (a teprve bude) okamžik toho pravého startu pro moudrá slova nesčetných darmojedů „politologů“ a všemožných „think-tanků“ živených z našich či bruselských daňových pokladen či washingtonských „nadací“ (je jich mnohem více než jen ta nejznámější Sorosova). Trochu varovné je, že na tutéž interpretační linku naskočili i někteří komentátoři mimo mainstream.

Začali spřádat úvahy o údajně labilní situaci v Rusku, které ve válce s Anglosasy a jejich padesáti (!) státními vazaly USA vede na Ukrajině zatím nepřímou válku o svou další existenci (kdykoli se může změnit v otevřenou). Ale platí to i opačně, protože i umírající Západ si zde chce vyřešit své existenciální (a existenční) problémy: Poté, co vybrakoval zdroje „třetího světa“, je obrovské Rusko s téměř nekonečnými přírodními zásobami vlastně jedinou možností, jak se může imperiální podstata světa „liberálních demokracií“ ještě pokusit přežít.

Prigožinův poker

Pro Západ je situace na ukrajinské frontě katastrofální. Po měsíce ohlašovaná „protiofenzíva“ Kyjeva, která měla udržet tenčící se tok daňových peněz a zbraní poplatníků západních zemí do rukou Zelenského „klubu oligarchů“ neskončila fiaskem – protože fakticky nikdy nezačala. Ani začít nemohla. Se stále tenčícími se „lidskými zásobami“ (do posledního Ukrajince) a neschopností těch zbylých zacházet se sofistikovanými (a děsivě drahými) americkými zbraněmi, šlo pouze o mediální hříčku pro tu (stále se tenčící) část podvolené veřejnosti, která goebbelsovské propagandě o „vítězstvích na ruské frontě“ nadále věří.

Skvěle k tomu v posledních měsících a týdnech přispíval trochu podivný oligarcha Jevgenij Prigožin, majitel „soukromé armády“ profesionálních hrdlořezů, který zjevně přecenil síly a schopnosti nejen svých bezpochyby skvěle bojujících mužů – ale především svoje. Takzvaní Wagnerovci (Prigožinovci) totiž odvádějí služby na řadě dalších míst (především v Africe), kde jim místní vládci obvykle platí zlatem a diamanty z místních dolů. Jenže právě tyto obchody začaly v posledních měsících váznout – a Prigožinovi začaly docházet peníze – jediné pojítko, které na vládu nad svými jednotkami měl (řeči o vlastenectví tyhle žoldáky většinou nezajímají). A tak přišel na řadu poker.

Putinův gambit

Prigožin při něm vycházel z domněle dobrých vztahů s tím, jenž (podle jeho chybného úsudku) v Rusku rozdává karty, a proto případně může i fixlovat: Jenže prezident Vladimír Putin je jednak úplně jiná váhová (a intelektuální) kategorie než „selfmademan restauratér-zabiják“, jednak je oddán tradiční ruské škole ve hře v šachy. A pouze s nehybnou tváří úspěšně předstírá, že si s degenerovanými „elitami“ Západu občas střihne poker (americkou variantu ruské rulety). Tohle Prigožin nikdy nepochopil – ani při svých schopnostech nemohl. A Putin – jak zpětně jasně patrno – si to od počátku uvědomoval. A nechal Prigožina nakráčet do připravené pasti. Proč to udělal?

Šlo totiž – o gambit. Pro ty, kteří šachovou teorii neznají: Gambit je zahájení partie, při kterém jeden z hráčů obětuje „materiál“ (prostě nějakou figurku), aby dosáhl poziční výhody, zostření hry nebo znepřehlednění pozice. Prigožinovi se hroutil byznys a hrozilo, že brzy nebude, čím by svým lidem platil – a to nejen doma v Rusku. Nutně potřeboval, aby to za něj začal cálovat stát. Jenže to by se musel podřídit také jeho velení – což pochopitelně nemohl a nechtěl. A stát už vůbec neměl zájem tahat ho z problémů jeho velmi vachrlatých obchodů.

A tak hloupý (nikoli „přehnaně ambiciózní“), ale současně jednostranně inteligentní Prigožin odehrál poslední part své obětní role: Zahájil mediální útoky na ministra obrany, na generalitu, na tajné služby. Odpovědí mu bylo hlavně děsivé ticho. Na rozdíl od hltajících médií Západu – která ovšem v podtextu také nechápala, proč mu to prochází (v „liberální demokracii“ by už nebyl). A když se nadále nic nedělo, zkusil to majitel „soukromé armády“ s pokerem: Ohlásil vzpouru. Tedy – mělo to vypadat jako vzpoura, ve skutečnosti o ni vlastně nešlo.

Kronika ohlášené smrti

Přísně vzato šlo o vyhrožování teroristickým útokem. Což je ale vlastně protimluv, protože skutečný teror je založen na momentu překvapení. Ostatně byl to právě Západ, kdo „zařadil“ Wagnerovce mezi teroristické organizace. Daleko dřív než před Bachmutem (kde žoldáci skutečně kus „dobré práce“ odvedli). Vadily mu hlavně Prigožinovi aktivity v Africe (předtím v Sýrii). Nejkomičtější na tom je, že nyní prý další „sankce“ (to je ten nástroj, kterým se zpitomnělý Západ už dlouho účinně střílí do vlastních nohou) na Prigožinovce neuvalí. Aby to prý nevypadalo, jako že s tím jeho krachem měl něco společného.

Tím ovšem prigožinovsky tupí „kolektivní vůdci“ amerického Deep state (všichni nevolení kolem loutky dementního Bidena) napochodovali do stejné pasti. Fakticky doznali, že s tím něco společného měli. Nebo alespoň chtěli mít. Není ostatně vyloučeno, že je do rohu zahnaný Prigožin sám kontaktoval. Vyplývá to z náhlých přiznání, že o jeho připravované „vzpouře“ věděli už nejméně tři dny dopředu. Je k popukání sledovat, jak se tihle „demokratičtí politici“ rychle potřebují přilepit k „pokusu o převrat“ a masírují si svaly před domácím publikem. A současně před světem chtějí okázale dávat najevo, že s tím neměli nic společného – asi jako s explozí Nord Streamu.

Není pochyb, že se intenzivně (za mnohamiliardových „dotací“ – daleko větších než před Majdanem 2014) pokoušejí udržet naživu Pátou kolonu v Moskvě. Že stále ještě věří v možnost „barevného“ státního převratu podle osvědčeného modelu všude jinde ve světě. Jenže to jsou právě strategické žně skvostného Putinova gambitu. Teď je celá investice v prachu.

Odpověď před slezinou amerického křoví NATO

Vladimír Putin má nyní v rukou opravdu všechno. Perigožinova „zrada“ mu umožní to, k čemu by se jinak dostával velmi obtížně. Nejde jen o to, že opět oživil vždy po čase nutně klesající jednotu ruské společnosti. I ti, kdo předtím – spolu s Prigožinem – ruské velení a ministerstvo obrany kritizovali (ponejvíce „zprava“, tj. požadovali daleko ostřejší vedení války s útočícím Západem na Ukrajině), nyní zařadili rychlou zpátečku. Kritizovat teď znamená stát se rovněž zrádcem. Na kohokoli ruský prezident nyní ukáže, bude ocejchován stejně.

A pokud „zapadniky“ (zkorumpovaná část hospodářské, politické a mediální elity otevřeně či nepřímo placená Západem) skutečně něco proti aktuálnímu vedení své vlasti připravovali (nebo o tom alespoň snili, aby přítok dolarů neustal), nyní je s tím amen. Tajné služby (civilní i vojenské) mají nyní absolutně volný kredit na jejich potlačení. Je to vlastně taková malá repríza následků puče proti Erdoganovi – kterému právě Putinovy tajné služby zachránily krk. V jeho důsledku mohl turecký vůdce násobně posílit svou moc – a prakticky zcela zlikvidovat skutečnou „západní“ opozici.

Jde současně o Putinovu mistrovskou odpověď na chystaný summit NATO, respektive právě skončené dosud největší letecké cvičení trénující přepadení Ruska: S „vnitřním nepřítelem“ nadále (na hodně dlouhou dobu) nepočítejte. Nojo – ale jak chcete vést válku s největší zemí světa, jejíž armáda již více než rok trénuje ničení vašich dosud tajných zbraní v reálných válečných podmínkách? Jejíž veřejnost je sjednocena jako nikdy předtím? V jejímž čele stojí regulérně zvolený vůdce s podporou, o níž se jeho západním protějškům nemůže ani zdát (o převaze v jaderných zbraních, respektive jejich nosičích ani nemluvě)?

Naši furianti

A tak asi nezbývá než krátce ještě něco poznamenat k reakcím těch, kteří nás Božím dopuštěním aktuálně reprezentují před světem (a vedou do plánované zkázy doma). O generálu Varšavské smlouvy a NATO Petru Pavlovi zbytečné ztrácet jediné slovo. Jako „lampasák starého střihu“ pouze plní rozkazy – a velmi nemotorně se je občas pokouší přenést do domácího prostředí. Takže od toho nic moc nečekejme. Bude pouze nekreativním „přepisem“ svých sponzorů z washingtonského Deep State.

To zábavnější byla – jako obvykle – starostka městské části Praha 2 (žije zde nejvíc Američanů usídlených v hlavním městě) v roli ministryně války. Vždy roztomilý tlouštík paní Černochová nezklamala. Ihned se nechala slyšet, že v Rusku prý vypukla občanská válka. Něco jako když hlásila začátek třetí světové války po dopadu ukrajinských (podle ní ruských) raket na polský traktor (nedaleko skladiště hnojiv, která skutečně mohla vybuchnout v ohromujícím divadle). Že jí přizvukoval stejně obtloustlý Pirát, který z Fialovy vůle zasedl ministerstvo zahraničí, je také již tradičním číslem této zničující frašky v podání souboru diletantů placených Bruselem a Washingtonem.

Trocha smutku však pramení z některých ukvapených komentářů od napohled příčetných lidí na „národní“ straně barikády. Dvakrát měř by mělo platit především pro ně. Je to varovné.

Víkendová zábava tedy skončila, lid se vrátí ke své práci – a politici k rozkrádání jejích výsledků a ožebračování mlčící většiny.

Něco se však stalo – i když na to teď hlavní média dají zmanipulovaným rychle zapomenout: Západ prohrál další významnou strategickou bitvu – aniž se do ní mohl pořádně zapojit. Podle českého úsloví: Kdo umí, umí, kdo neumí, …

Vladimír Putin zahájil neohlašovanou ofenzívu. Jaký bude mít průběh, uvidíme docela brzy. Problém je, že jsme na straně, která se řítí do propasti. A že pouze čekat, jestli se tomu náhodou vyhneme, není zrovna produktivní.

Ale je tu ještě jedno poučení: Pohrávat si s myšlenkou „ozbrojeného odporu“ znamená nepochopit brilanci Putinova gambitu. Takže – jak na to?

Chce to myslet. Skutečná partie právě začíná.

S pomocí Boží zvítězí chytřejší.