
Pravda nevítězí, ta prostě zbude
VIDLÁK
Můj páteční článek o tom, že mám sen, vzbudil docela ohlas. Zdá se, že to není jen můj sen, ale sní ho v tomto národě víc lidí. Možná ho sní s notnou dávkou skepse, protože to, co říkám, to se přece nikdy nemůže vyplnit. Kapříci si rybník nevypustí, kdo jednou drží v ruce moc i peníze, ten se toho dobrovolně nepustí. Ano, jsou to krásné sny o normálním světě, ale nejde to. Brání tomu elity, zahraniční vlivy, národní rozhádanost, různí podvraceči, nepřipravenost, nedostatek prostředků, všehoschopnost pravdy a lásky…. vy nechal jsem něco?
Za tento sen se cinkalo klíči v roce 89. Tenkrát málokdo toužil po dnešní verzi kapitalismu. Ano, máme hezčí fasády než v roce 89, sídliště jsou mnohem barevnější, máme mnohem více aut než v roce 89, máme domácnosti plné chytrých udělátek, ale co z toho bychom měli, kdyby to nebylo za cenu zadlužení v bilionech korun? Lidé tenkrát chtěli svobodu, kterou si personalizovali především do svobody cestovat a podnikat. Nikdo si nepředstavoval, že skončí masívní bytová výstavba nebo že by jednoho dne neměl milion lidí svého zubaře.
Stejně tak si nikdo nepředstavoval, že vstup do EU bude znamenat, že tady někdo koupí cukrovar, aby ho mohl zavřít, protože za to zavření dostane evropské dotace, které nejen pokryjí náklady na pořízení, ale i na zboření a ještě zbude velmi příjemný zisk.
Lidé věřili Havlovi, když jim sliboval, že nebude nezaměstnanost a sociální výdobytky ještě posílí. Věřili, že se prostě jen zbavili byrokratické buzerace, zbavili se papalášů, kteří s nimi zacházeli jako s malými dětmi, zbavili se ideologie, které už stejně skoro nikdo nevěřil. K ráji byl jen krůček… chybělo strašně málo, vlastně jen trochu víc respektu k občanům.
Nakonec jsme nedostali ani tu občanskou společnost ani nepolitickou politiku. Nebo spíše obráceně – dostalo se nám jí měrou vrchovatou. Máme jí plné školy, plná média i plné zuby. Lid už není zdrojem moci, ale prostě jen materiál k oškubání. Stát se z nástroje na tvoření blahobytu stal zase jednou nástrojem útlaku, jen tentokrát už za to nepřebírá odpovědnost. Prostě ji outsourcoval na Pánky, Rozumky, Mácy, Kartouze, ASPENy a samozvané experty na cokoliv vychované na fakultách sociálních studií.
Přesto ale evropské hodnoty nebyly úplně úspěšné. To základní v národě tvrdošíjně přetrvalo přes veškerou snahu o převýchovu. Pořád chceme bydlet ve vlastním. Pořád chceme mít všeobecné a dostupné zdravotnictví a pořád nikoho nenadchly soukromé důchodové fondy. Obzvlášť teď ne, když si dvacet let spoříte na penzi, pak přijde Fialova inflace a najednou máte naspořeno vlastně o padesát procent méně. Stejně tak ještě pořád odolává lidová myslivost a přes všechny překážky, pořád existují středně velcí zemědělci, kteří sice ustupují krok za krokem, ale nedávají svoje pozice zadarmo.
Jsme znovu jako v roce 89. Znovu nás štve přebujelá byrokracie a papaláši, kteří s námi zacházejí jako s malými dětmi. Znovu chceme svobodu, jen tentokrát si ji personalizujeme jako svobodu mluvit a vyjadřovat bez postihu svoje názory. Znovu nás štvou režimní média a znovu máme ty samé české sny jako v roce 89.
Jen… jsme o pětatřicet let ošlehanější a o tisíc let skeptičtější. Už nevěříme Západu, že to s námi myslí dobře. Už víme, že jsou to jen medová slova pro ekonomickou nadvládu… takové efektivnější pokračování bratrské pomoci. Už se všechno prošustrovalo. To, co zbylo, je pravda. Ona nevítězí, ona prostě zbude.
Hnutí STAČILO! je hnutí nového začátku. Hnutí restartu a bez iluzí. Ty jsme v průběhu pětatřiceti let postupně ztratili a deziluze nás svedla dohromady. Fialova vláda nás sehnala do houfu. Zbyla nám trocha snění a jinak nic. Nezůstal žádný spasitel. To je chvíle, kdy muži sevřou jílce mečů a ženy zatnou pěsti. Ne, neexistuje žádná zkratka. Neexistuje žádný zázračný recept. Jediná pomocná ruka je na konci vlastního ramene. Stojíme ve vybydleném domě. Je tak vybydlený, že i Spojené státy přemýšlejí, jestli už není čas se z Evropy stáhnout a nechat ji napospas…
Naše kůly v plotě už mají za klíčové partnery jen země jako Mauretánie…
Přestali jsme být i atraktivní kořist.
Kdy jindy začít znovu? Kdy jindy se pokusit, než teď, kdy jsme pod rozlišovací schopnost? Kdy jindy hledat českou cestu než teď, když jsme ztratili všechny jiné cesty? Už přece nejsme ty malé děti, ne? Už jsme udělali dost zkušeností s těmi, které jsme obdivovali a byli nám vzorem. Už nám zbyla jen pravda a je dost trpká.
Ale je to PRAVDA.
VIDLÁKOVY KYDY
V tom případě Vám, pane, který šíříte jen lži, nepravdu a hlouposti, jako nějaký nevychovaný a zlý spratek, který si lízátko chce vydupat za každou cenu, co se týká pravdy nezbyde vůbec nic. A stejní spratci Vám to žerou!