Povolení vraždit

Běsnění palestinských teroristů může sotvakoho překvapit. Totální absence lidskosti, zvrácený postoj k životu i smrti, to jsou jejich tradiční atributy. Co ale děsí, to je situace na Západě, najmě v Evropě. Míněna je především ta západní. Že je antisemitismus (použijeme-li tento zavedený, byť nepřesný termín, adekvátní by byl antijudaismus) hluboce zakořeněn v myslích lidu již od starověku, to není nic nového. Že když dostane příležitost, vyvře na povrch, to je stará vesta. To pak vyústí podle možností v malůvky na zdech, vytloukání oken a výloh, pogromy neboli vraždění či holocaust čili masové vraždění, genocidu. Stávající vlna podpory „palestinské věci“, nenávisti k Izraeli, fakticky ale k Židům, je ale šokující. A nemůže nezanechat odraz v evropské politice i společnosti. Zdroje a kořeny této deviace jsou, krom latentního antisemitismu, dvojí, svým způsobem propojené.

Tím zásadním, alespoň pro Evropu, je její postupná islamizace. V řadě zemí, jako je Francie, Nizozemí, Belgie, Švédsko či Rakousko dosahuje podíl (importovaných) muslimů k deseti procentům populace (zatím). V nemálo dalších, jako třeba Německo či Británie, se jim postupně blíží. Druhdy vzývaný a velebený multikulturalismus se proměňuje v existenční hrozbu pro (zatím ještě) majoritní část společnosti. Islám má zakódovánu tendenci k expanzi, k „převýchově“ případně podrobení nevěřících (z pohledu islámu). Svět se dělí na Dar al Islam, svět míru, tedy svět kontrolovaný muslimy a Dar al Harb, svět války, neboli to ostatní. (Přiznejme si, že podobné tendence kdysi vykazovalo do jisté míry i křesťanství, to z tohoto ale zaplaťpánbůh vyrostlo.) Evropa je již řadu let vystavena intenzivní imigraci, kterou zoufale nezvládá. A navíc natalita těchto přišedších je výrazně vyšší než u původního obyvatelstva, což vše dále vyostřuje.

A velká část této nové populace se zde již narodila, případně už získala občanství. Jsou to tedy voliči. V arabských a afrických zemích je tento pojem v podstatě formální, byť volby se tu též konají. S těmi našimi to má ale pramálo společného. V Evropě však všichni voliči mají svá nezadatelná práva a ovlivňují složení parlamentů a tedy i vlád. A převážně jsou muslimští, arabští voliči voliči levice, socialistických stran. A ty jsou dnes již na jejich podpoře v nemalé míře závislé, nemohou si je tedy dovolit ztratit. Jejich zásadní postoje to pak nemůže neovlivnit. Fundovaně o tom píše Reflex ve svém čtyřiačtyřicátém čísle, v článku Petra Sokola Kdo v Evropě podporuje Hamás. Muslimové se ale v naprosté většině neasimilují, žijí ve svém světě. Běžné jsou i místní odnože Muslimského bratrstva či dalších extrémistických organizací. Napjaté vztahy s majoritní společností došly třeba ve Francii tak daleko, že se hovoří o stavu na pokraji občanské války. Zaujaly i ironické (či pomalu již realistické?) články, hovořící o možném dvoustátním řešení pro Francii… Zní to jako sci-fi, možná je to ale menší sci-fi než dvoustátní řešení pro Izrael a Palestinu.

Podcast Porada Echa z 26. října byl věnován mj. právě hrozící islamizaci Evropy. I on se věnoval obrovským propalestinským demonstracím nejen v Evropě. V Berlíně se na propalestinské demonstraci sešlo na sto tisíc lidí, na posléze svolané demonstraci proizraelské tak deset tisíc. V Londýně dlouhodobě žije člen nejužšího vedení Hamásu, bydlí v sociálním bydlení a teď si tento domek s velkou slevou od obce zakoupil. Ví se o něm od roku 2005. Německo nezvládá absolutně příval imigrantů. Většina z těch příchozích z roku 2015 je stále nezaměstnaná. Jenže rodina imigrantů dostane ihned příspěvek 3 tis. € měsíčně čistého, čehož nedosáhne ani řada pracujících Němců. Hrozí tedy i konflikt sociální. A došlo to tak daleko, že se najdou lidé, kteří otevřeně na kameru veřejnoprávní televize sdělí, jak je velice těší ono vraždění, k němuž došlo… Problém je také ale v nás, v demografii. V Evropě žijí dvě skupiny lidí, jedny mají dětí málo, ti druzí však velice moc. Islamisty podporuje nepokrytě radikální levice, vyžívající se v osočování bílého muže, kolonialismu, atp. I zleva už ale přichází odmítání tohoto trendu, například Slavoj Žižek prohlásil, ať již tito lidé s dekolonizací táhnou k čertu. Evropa stojí za ochranu. Ano, Západ měl otroky, ale i muslimské země je měly, ale jedině Západ vytvořil systém, ideu, proč bychom otroky mít neměli, proč je to špatně.

Ve zemích střední a východní Evropy je situace podstatně lepší, zde jsou muslimské komunity v podstatě zanedbatelné, ani radikální levice není tak silná. Tyto země byly v časech migrační krize evropským otloukánkem, nyní se však jejich postoje jeví jako realistické a udržitelné. Na rozdíl od tehdy tak vzývané Mutti Merkel, od jejíž katastrofální politiky se dnes i Německo odvrací. (Jen tak na okraj, tvář uprchlické krize 2015, Palestinka „opečovávaná“ od Merkel, dnes horuje pro zničení Izraele…) Vzpomenou si ještě někdejší vzývači vítání na své zapálené články či jiné mediální produkty? Ony se podobné výplody občas vynořují doposud. Kupříkladu v souvislosti s aktuální válečnou migrací z Ukrajiny mudrují někteří levicoví publicisté, spíše však agitátoři nad tím, jak to, že jsme my, Poláci, atd. byli schopni přijmout obrovská kvanta těchto uprchlíků, zatímco ty muslimské před pár lety jsme sborově odmítali. To, že nám jsou Ukrajinci nejen jazykově, ale hlavně civilizačně blízcí, což se o těch muslimských opravdu, ale opravdu říci nedá, to tihle agitpropčíci prostě nejsou mocni pochopit.

Izrael je radikální (nejen) evropskou levicí zběsile napadán pro civilní ztráty, pro to, že na chvíli přestal dodávat do Gazy elektřinu, a tak podobně. Pomiňme teď skutečnost, že Hamás (stejně jako Hizbolláh) s oblibou umisťuje svá vojenská zařízení do škol, nemocnic, mešit. (A ty tím ztrácejí jakýkoli nárok na ochranu, slušné zacházení.) Zřejmě by tedy stála za kritiku Anglie a posléze USA, které taky neposkytovaly za druhé světové války Německu a jím ovládaným zemím humanitární pomoc, nedodávaly jim potraviny, elektřinu a tak podobně. Pravdou je, že kdyby tehdy dominovala v anglosaských zemích dnešní nová levice, neměl by Západ proti nacismu či komunismu pražádných šancí. Malé memento pro dnešek.

Náčelník našeho generálního štábu Karel Řehka vyjádřil v Interview ČT 6.11.23 nekompromisní podporu svým izraelským kolegům a řekl jasně: „To je opravdu boj s čistokrevným zlem. A představa, že nám tady v Evropě v ulicích kráčejí lidi a dávají tomu podporu a my na to koukáme – probuďme se! My si zakládáme na vážný problém!“ V Izraeli se, stejně jako na Ukrajině, bojuje i za nás. Oba tyto proti přesile urputně bojující národy nám tak kupují čas, dávají nám šanci se připravit, vypořádat se s pátými kolonami. Jak již bylo řečeno, hlavní politický vůdce Hamásu Mahmúd al-Zahár, prohlásil, že Izrael není konečným cílem Hamásu. Tím je neislámský zbytek světa. I my jsme na řadě. Uvědomujeme si to?

Jak je to dávno, co pochodovali po Evropě fanatici pod hákovým křížem? A kolik milionů mrtvých to nakonec stálo? Jak nacismus, tak i jeho dvojče komunismus šly v počátku zastavit, zlikvidovat bez velkých ztrát. Chyběla ovšem vůle. Máme jí dnes?