Otázkou na Ukrajině není, kdo to začal, ale kdo to ukončí

Dvacet měsíců se pozornost na Západě soustředila na to, kdo nese vinu za rozpoutání války na Ukrajině. Je nejvyšší čas přestat se ptát, kdo to začal, a začít se ptát, kdo to zastaví.

Hra Moving Beyond the Blame

Bylo by vhodné, aby existovala jednoduchá odpověď na otázku, kdo začal válku na Ukrajině, jak navrhl prezident Biden .Komplikovaná  realita říká, že odpověď na tuto otázku závisí na úhlu pohledu aktérů.

Za rozpoutání války s Ukrajinou může jistě Rusko. Přestože Rusko mělo obavy a obavy o bezpečnost a mohlo mít pocit, slovy svého velvyslance ve Spojených státech, že „došlo do bodu, kdy nemáme prostor k ústupu “, nelegitimizuje to preventivní válku vedenou bez okamžité potřeby sebeobrany a bez povolení Organizace spojených národů. Rusko se rozhodlo napadnout Ukrajinu a nese za to plnou odpovědnost, bez ohledu na to, jak omezené možnosti považovalo.

Ale strašlivé rozhodnutí napadnout Ukrajinu nezbavuje Spojené státy a jejich spojence v NATO jejich odpovědnosti za vyprovokování tohoto rozhodnutí.

Na konci studené války Rusko doufalo, že překoná bloky a spojenectví studené války a připojí se k transformovanému mezinárodnímu společenství, kde bude součástí „Evropy celistvé a svobodné “.

Ale místo zrušení rozdělení Evropy, jak to udělali zakladatelé Evropské unie po druhé světové válce, se vůdci Západu po skončení studené války rozhodli toto rozdělení zachovat a jen je posouvat o kus dál na východ. To nejen odstranilo nárazníkovou zónu mezi NATO a Ruskem, která udržovala mír v Evropě po více než padesát let, ale také to Rusko natrvalo odsouvalo do postavení neevropského národa. Stalo se tak proti varování mnoha nejznalejších a nejzkušenějších představitelů Západu – od Williama Burnse po Jacka Matlocka, George F. Kennana, Richarda Daviese, Egona Bahra, Hanse Dietricha Genschera, Colina Powella a dokonce Joea Bidena v roce 1997 .

Putin byl na Západě široce zesměšňován za jeho vytrvalé tvrzení , že „hrozba vstupu Ukrajiny do NATO je důvodem, nebo spíše jedním z důvodů, pro speciální vojenskou operaci“. Přesto toto tvrzení nedávno potvrdil generální tajemník NATO Jens Stoltenberg, který veřejně prohlásil, že Putin „šel do války, aby zabránil NATO, více NATO, blízko svých hranic“.

Svůj díl viny na vypuknutí nepřátelství nesou i evropští spojenci Ameriky. Německo a Francie soustavně nedokázaly tlačit na Ukrajinu, aby dohodu provedla. Po invazi jejich bývalí vůdci Angela Merkelová a Francois Hollande přiznali, že považovali proces v Minsku za klamné uspávání, jehož cílem bylo ukolébat Rusko do příměří s příslibem mírového urovnání a ve skutečnosti získat čas pro Ukrajinu na vybudování sv ozbrojené síly. Bývalý americký velvyslanec v Sovětském svazu Jack Matlock řekl, že válce na Ukrajině by „pravděpodobně bylo zabráněno“, kdyby byla Minská dohoda prosazena.

A Ukrajina také nese část viny za tuto katastrofu, konkrétně za prosazování vojenských řešení , když diplomatické řešení, které by vrátilo celý Donbas Ukrajině, bylo snadno dostupné prostřednictvím implementace Minských dohod.

Čas na diplomatické urovnání

Ať už je kdokoli zodpovědný za rozpoutání této války, začíná být děsivě jasné, že z jejího ukončení by prospělo všem.

O tom, že diplomatická dohoda je možná, svědčí skutečnost, že Rusko a Ukrajina se zdály být blízko dohody nejméně třikrát. Nejprve v Bělorusku , poté na jednáních zprostředkovaných tehdejším izraelským premiérem Naftalim Bennetem a nejslibněji v Istanbulu , kde vlastně parafovali předběžnou dohodu. Víme tedy, že nebýt odporu Spojených států a klíčových spojenců, mohla válka skončit za podmínek, které by zachovaly ukrajinskou státnost a její současnou vládu a dokonce jí umožnily vstoupit do EU s požehnáním Ruska, pouze za předpokladu, že vzdala členství v NATO. Můžeme také s jistotou říci, že navzdory všemu, co se od té doby stalo, by Rusko bylo ochotno vrátit se k istanbulským dohodám , pokud by Ukrajina souhlasila s jednáním.

Co tedy brání příměří? Dvěma nejzjevnějšími problémy jsou Zelenského prezidentský dekret ze 4. října 2022, který zakazuje jakákoli jednání s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, a neoblomný odpor Spojených států vůči jakémukoli příměří „právě teď“.

Pouhá skutečnost, že dříve bylo dosaženo rámce pro dohodu, však naznačuje, že nejslabší předpoklad o této válce – že rozdíly mezi stranami jsou nesmiřitelné – není pravdivý. Ve skutečnosti je to ochota vyjednávat, nikoli podmínky dohody, co nyní stojí v cestě míru.

S vědomím této minulosti by mohla začít smysluplná jednání o tom, na čem se mohou shodnout všechny strany, totiž že Ukrajina by měla nadále existovat jako nezávislý stát, který má dobré vztahy se všemi svými sousedy. Nikdo to nezpochybňuje, dokonce ani Rusko . Předmětem sporu jsou tedy jeho hranice, zahraniční politika a postoj k menšinám.

Diplomatické urovnání tedy musí splnit tři cíle. Za prvé, Ukrajině musí být zaručena suverenita, bezpečnost a potenciál prosperovat. Zadruhé, Rusko musí obdržet záruky, že jeho legitimní bezpečnostní obavy budou respektovány. A za třetí, rusky mluvícímu obyvatelstvu Donbasu – a Ukrajincům na jakýchkoli nových ruských územích – musí být poskytnuta právní ochrana.

K dosažení těchto tří cílů by v ideálním případě měly být splněny tři podmínky. Jedním z nich je, že Spojené státy a NATO nemohou být přehnaně odměněny za svou touhu rozšířit NATO na Ukrajinu v rozporu se závazky, které učinily ohledně „nedělitelnosti bezpečnosti“ v Evropě v Istanbulské deklaraci z roku 1999 a v Astaně z roku 2010 . k Istanbulské deklaraci , „(8) Každý účastnický stát má stejné právo na bezpečnost… Neposílí svou bezpečnost na úkor bezpečnosti jiných států… (9) Bezpečnost každého účastnického státu je neoddělitelně spjata s bezpečností všichni ostatní.“ Kromě toho, jak podotýká Richard Sakwa, porušuje také vlastní zásady NATO, uvedené na zasedání ministrů zahraničí v Kodani ve dnech 6. až 7. června 1991 , „nezískat jednostrannou výhodu z měnící se situace v Evropě“, „ohrožovat legitimní zájmy“ jiných států nebo je „izolovat“, a nikoli „rýsovat nové dělicí čáry na kontinentu“.

Při jednání v Istanbulu v roce 2022 Ukrajina například slíbila , že „nebude usilovat o členství v NATO“. Výměnou za to Rusko údajně souhlasilo s alternativními bezpečnostními opatřeními, která by zahrnovala „ poskytnout Ukrajině nástroje, které potřebuje “ k obraně v souladu s „izraelským modelem“ a zahrnovala bilaterální bezpečnostní záruky z řady zemí, možná včetně Spojených států, Ruska, Velké Británii, Francii a Číně.

Za druhé, Rusko nemůže být přehnaně odměňováno za svou invazi na Ukrajinu a mělo by být povzbuzováno k jednání o statutu území, která začlenilo v roce 2022. A konečně, Ukrajině nelze ublížit způsobem, který podkopává její budoucí potenciál pro dosažení harmonického, bezpečná a prosperující společnost. Část toho bude vyžadovat, aby přehodnotila svůj přístup ke své původní ruskojazyčné menšině a uvedla ji do souladu s normami moderní a liberální společnosti.

Nejobtížněji řešitelná bude jednoznačně otázka území. Minská dohoda již nemůže sloužit jako vzor. Současná realita je taková, že stejně jako v případě Krymu je nepravděpodobné, že by Rusko umožnilo návrat Donbasu na Ukrajinu. S ohledem na nově anektované oblasti Cherson a Záporoží je však tato pozice zmírněna skutečností, že tam nebyly stanoveny uznané hranice. Během istanbulských jednání se Rusko v zásadě dohodlo na stažení své předválečné pozice. Proto si lze představit, že by Rusko mohlo být ochotno vrátit některé části Chersonské a Záporožské oblasti v kontextu většího komplexního urovnání.

Rusko by také mělo poskytnout výslovné záruky, že nezabere žádná další území, včetně Oděsy a Charkova. Ujištění, že nebude dobýt Oděsu ani pobřeží Černého moře, by Ukrajině umožnilo vyhnout se přeměně v to, co John Mearsheimer popsal jako „nefunkční zadek“. Potenciál Ukrajiny vzkvétat by jistě posílil ruský závazek pomoci při hospodářské obnově Ukrajiny, včetně zvýhodněných cen ropy a poskytování technologií pro energetickou a jadernou energetickou infrastrukturu, pokud by výhody takových investic byly sdíleny s Ruskem.

Vzhledem k prokázané ochotě Ruska zaútočit na Ukrajinu a raketám dlouhého doletu, které Ukrajině dodal Západ, by bylo moudré pro obě strany vytvořit demilitarizovanou nárazníkovou zónu a zahájit jednání o nějaké formě vzájemného omezení strategických zbraní.

Je samozřejmé, že Rusko musí výslovně a smysluplně garantovat suverenitu Ukrajiny. Ukrajině musí být umožněno pokojně koexistovat jako nezávislý stát a už nikdy se nemusí bát, že bude napadena a pohlcena Ruskem. Na své tiskové konferenci na Valném shromáždění OSN dne 23. září 2023 ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov zopakoval, že Rusko uznalo suverenitu Ukrajiny na základě své Deklarace nezávislosti z roku 1991, která obsahovala závazek nevstoupit do NATO. „Za těchto podmínek,“ pokračoval, “ podporujeme územní celistvost Ukrajiny .“ Toto prohlášení naznačuje, že Rusko by bylo ochotno zaručit suverenitu Ukrajiny výměnou za podobnou záruku, že Ukrajina nevstoupí do NATO.

Od prohry-prohry po výhru-výhru: Proč diplomatické vyrovnání prospívá všem

Je zbytečné opakovat, že ukončení války prospěje všem. Pro Ukrajinu už to ale není jen přínos; je nyní nezbytnost pro jeho samotné přežití.

Navzdory tomu, že Západ nyní pokrývá více než polovinu vládních výdajů země a odložil splácení starých půjček  až do roku 2027, dluh Ukrajiny letos činí přes 88 procent HDP a očekává se, že v roce 2025 vzroste nad 100 procent. V současných dolarech Spojené státy vynaložily na obnovu Afghánistánu tolik peněz jako na Marshallův plán. Do dnešního dne utratily stejně  tolik peněz na Ukrajině, aniž by cokoliv znovuvybudovaly.

Miliony lidí uprchly ze země. Z úrovně přes 50 milionů v roce 1990 je dnes populace Ukrajiny pravděpodobně méně než 32 milionů . Bývalý šéf kanceláře  prezidenta Kučmy Viktor Medvedčuk, který je nyní v exilu v Rusku, odhaduje, že venku je více Ukrajinců než uvnitř Ukrajiny. Aby měla Ukrajina v budoucnu nějakou naději na prosperitu, bude potřebovat, aby se většina těchto lidí vrátila, čehož lze dosáhnout pouze tehdy, budou-li v zemi mírové a příznivé podmínky pro založení rodiny.

Jakkoli je nespravedlivé, že Ukrajina musí po tak strašlivých ztrátách cokoli vyjednávat, zítra  může být její vyjednávací pozice klidně ještě horší. Ben Wallace, bývalý ministr obrany Spojeného království, nechtěně prozradil, že průměrný věk vojáků na frontě je přes čtyřicet . Abychom uvedli toto číslo do perspektivy, průměrný věk amerických vojáků zabitých ve Vietnamu byl něco málo přes třiadvacet a střední věk britských vojáků během druhé světové války se blížil pětadvaceti . A sotva se pohnulo nějaké obočí, když náměstkyně ukrajinského ministra obrany Natalja Kalmyková v televizním rozhovoru zmínila, že povolávací rozkazy se v současnosti počítají na „desítky, stovky tisíc lidí“.

To mohou být některé z důvodů, proč jeden z nejvěrnějších spojenců Ukrajiny, polský prezident Andrzej Duda, nedávno hovořil o Ukrajině jako o „ tonoucím muži “, který by s sebou mohl strhnout ty, kdo se mu snaží pomoci. Ošklivě řečeno, delší válka riskuje vyhlazení Ukrajiny. Odmítnutí jednání za těchto podmínek hraničí s morální zkažeností, zvláště když, jak řekl bývalý poradce prezidenta Zelenského Alexej Arestovyč, – alternativa uzavření dohody „by nám umožnila ponechat si 80 % našeho území “.

Jistě, ukončení války Rusku prospěje a mnozí to budou považovat za zásadně nespravedlivé. Ale i Rusko přišlo o mnoho životů a musí vzít v úvahu možnost, že další eskalace války povede k dalším ztrátám a přinese více rizik a nebezpečí, včetně možnosti, že současní přátelé Ruska na globálním Jihu mohou být také unaveni. této války. Vyjednávací stůl pravděpodobně přinese to, co hledá, mnohem rychleji než bitevní pole.

Konečně, ukončení války prospěje trpícím ekonomikám Evropy. Pravděpodobně by to prospělo i Spojeným státům, které sice těží z oslabení Ruska, ale nemohou mít prospěch z toho, že by ho tlačily stále blíže do čínské náruče. Spíše než k izolaci Ruska a posílení hegemonie USA podpořila válka ekonomickou a politickou multipolaritu a posílila strategické partnerství mezi Ruskem a Čínou. Poté, co Spojené státy prokázaly zdatnost svých vojenských zbraní při maření ruské expanze, mohly nyní demonstrovat zdatnost své diplomacie tím, že by prostřednictvím vyjednávání podpořily ukončení tohoto bezútěšného konfliktu.

I když se vyhlídky na úspěšná jednání zdají mizivé, přežití Ukrajiny ukládá všem stranám morální povinnost se o to pokusit. Je načase přestat se ptát, kdo je vinen za rozpoutání války, a začít se soustředit na to, co je třeba udělat pro její zastavení.

Autoři:

Nicolai N. Petro je profesorem politologie na University of Rhode Island a autorem knihy Tragédie Ukrajiny: Co nás klasická řecká tragédie může naučit o řešení konfliktů (Berlín a Boston: De Gruyter, 2023).

Ted Snider je pravidelným komentátorem zahraniční politiky a historie USA na Antiwar.com a The Libertarian Institute . Je také častým přispěvatelem do Responsible Statecraft a The American Conservative , stejně jako do jiných médií.