Opravdu chceme „patřit na Západ“?

„Západ“ představuje jakési hodnoty, k nimž se údajně hlásí ti, kteří, po vzoru sovětských politruků, akcentují naše členství v EU „na věčné časy a nikdy jinak“. Jaká je ovšem na tomto poli realita

Západ

Ano, k Západu jsme shlíželi skrze ostnaté dráty na našich hranicích, dělajících z celého Československa, ale v podstatě i z celé RVHP + Varšavské smlouvy, jakýsi megakoncentrák. Ti šťastnější z nás byli v dosahu vysílání rakouské nebo západoněmecké televize a mohli to, o čem jiní jen snili, vidět alespoň na televizní obrazovce. Ovšem jen černobíle, komunisté prosadili jako standard výrazně horší normu pro barvu, nekompatibilní s vysíláním rakouské a západoněmecké televize. Nějaké informace nám dodala i vysílání zahraničních rozhlasových „štvavých vysílaček“, které občas porovnávaly situaci u nás a na onom Západě.

Velké procento populace horovalo pro uvolnění ekonomiky a politiky alespoň na úrovni hybridního systému v bývalé Jugoslávii, kterou měli možnost šťastnější z nás vidět na vlastní oči, včetně toho, že ta ekonomika fungovala lépe než naše, mj. byla schopna dodat více a kvalitnějšího zboží.
Ti ještě šťastnější se dostali na opravdový Západ, kde, samozřejmě, fungovali na přídělech devízového příslibu jako žebráci. A viděli ovšem věci, které nebyly k vidění ani v té Jugoslávii.

Další šťastlivci nějakým pozitivním řízením osudu neztratili kontakt se svými blízkými, kterým se podařilo na onen Západ uprchnout, především po sovětské okupaci v roce 1968. I od nich bylo možné slyšet spíše chválu než nějakou negativní kritiku.

Prozření

Padl komunistický režim, který na sklonku roku 1989 už nepodporovala ani „ozbrojená pěst dělnické třídy“, tedy Lidové Milice. Vyhnil a rozpadl se.

S velkou radostí jsme se, včetně velkého procenta bývalých členů KSČ, kteří v té straně byli, protože z nějakého důvodu museli (třeba se obětovali, aby se jejich děti dostaly na střední, potažmo vysokou, školu – a podobných důvodů mohlo být více).

Takže nejen nestraníci, ale i exkomunisté vítali režim, kde bude možné svobodně podnikat a lidé nebudou předem škatulkováni podle nějakých s jejich schopnostmi nijak nesouvisejícími kritérii. Řada lidí začala podnikat, někteří byli úspěšní, jiná zkrachovali. Řada lidí se začala angažovat ve stranách a hnutích, jejichž existence by byla za komunismu naprosto nemyslitelná (včetně zcela nepolitických spolků).

K našim čtenářům se konečně dostal celý literární žánr, fantasy, který nám byl komunistickými kulturtrégry zuřivě odepírán.

Pokud se u tohoto jevu zastavím, tak prvky fantasy byly obsaženy v televizním seriálu „Ctná paní Lucie“, který byl bezcennými lidskými hovady v čele normalizace nejprve přesunut do méně atraktivního vysílacího času a posléze skrečován (poslední díl nebyl odvysílán) a na příkaz normalizační zrůdy na presidentském postu dokonce i vymazán.

Do roku 1989 vyšla v češtině pouze dvě díla fantasy, a to byl román švédského autora Bertila Mårtenssona „Světy bez hranic“, snad proto že závěr románu se překlápí do žánru SF, a že dílo bylo hodnoceno jako nejlepší švédská SF (KOD v roce 1982 a druhé vydání 1989), a druhým takovým dílem byl Hobit od J. R. R. Tolkiena, vydaný v roce 1979 v relativně malém nákladu.

Prvky fantasy obsahuje ještě např. Burroughsův Tarzan, ten ovšem za komunistů směl vyjít pouze na Slovensku a ve slovenštině.
Takže na nás ihned po pádu režimu vyletěla plejáda naprosté klasiky. Již ve dnech Velké Sametové se mi podařilo zakoupit výběr povídek R. E. Howarda s Conanem, který původně byl určen jen pro SF klub, ale během hroucení se režimu byl dán i na stánky s volným prodejem.

Uvádí se také, že neúspěch zmíněných „Světů bez hranic“ byl dán právě „nepolíbeností“ naší čtenářské obce tímto žánrem.
Nadšení tedy vrcholilo, a pak jsme se mohli dostat i na onen Západ.

Dostal jsem se i já, na univerzitní letní školu ve Velké Británii. A byl jsem velice zaskočen, když jsem byl opakovaně svými západními „spolužáky“ i těmi, kteří onu školu provozovali, tázán, jak jsme jen mohli dopustit, že tak krásný a geniální režim, který jsme u nás měli, padl a byl nahrazen „hnusným kapitalismem“. A nebylo možné jim vysvětlit, že onen režim byl zvrácený a hnusný a naopak nyní, když padl, se cítíme svobodní a naše ekonomika je také svobodná.

Další akcentace tohoto jevu a z něj plynoucí skepse nastala v době „harmonizace“ naší ekonomiky s ekonomikou EU, během níž se zaváděla řada socialistických či promonopolních opatření a řada lidí kvůli tomu byla donucena ukončit svoje podnikání, protože sice nenastal jeho zákaz, jaký byl za komunistů, ale znemožnění hromaděním nejrůznějších nesmyslných překážek.

Obojí znamenalo pro mě, a nejen pro mě, že jsem hlasoval proti vstupu do onoho „SSSR č. 2“, kterým se EU po své transformaci ze svých předchůdců jednoznačně stala.

Současný stav

Je mi líto, uvádím parafrází známé anekdoty z dob socialismu: EU po svém založení postupně dokráčela na okraj propasti a v současné době činí veliký krok kupředu. Což je dáno příklonem k naprosto bezcenným nesmyslům, které s hospodářskou spoluprací, jakou prováděli její předchůdci a učinili členské země bohatými a prosperujícími, nemá absolutně nic společného.

Celé je to dáno do značné míry tím, že zatímco my jsme se v roce 1968 snažili, jistě naivně a s nemožností dosáhnout reálně nějakých citelných pozitivních změn (ale po bitvě je každý vojín generál), o jakési „zlepšení a zlidštění“ socialismu, na onom Západě vysokoškolští studenti a další podobní od reality odtržení jedinci bojovali ve velkých městech za likvidaci „kapitalismu“ (tedy demokracie a tržního hospodářství) a za zavedení socialismu stalinského, případně maoistického, typu, které představují to „pravé ořechové“.

Hnutí západních barikádníků bylo sice policejními složkami potlačeno, ale jeho účastníci, jejichž tresty byly, bohužel, jen symbolické (ve stalinském SSSR by jako odpůrci režimu skončili v gulazích a většina z nich by tam nepřežila, v maoistické Číně by byli zlikvidováni rovnou), zahájili následně „pochod institucemi“, které jsou v současné době prolezlé rudou rakovinou, většinou už žáků či následovníků oněch barikádníků. Toto „zrakovinování“ se týká i bruselských institucí a z východních států se do nich dostanou většinou jen ti lidé, jejichž smýšlení je s oněmi EUromarxisty kompatibilní.

Můžeme než vyslovit politování, že postih těchto rudých zrůd nebyl silnější a důslednější, např. doživotní zákaz dokončit VŠ vzdělání a pracovat ve státní službě.

Nicméně, současný Brusel a současná hlavní města států na západ od bývalé železné opony, jsou prolezlé marxisty a v řadě konkrétních případů jsou marxističtější než gorbačovská Moskva.

A je tedy nutné konstatovat, že na tento „Západ“ většina našich lidí nechce patřit, protože něco silně podobného jsme tu měli před koncem roku 1989, zcela jistě jsme si toho užili dost, a o další zážitky tohoto druhu nestojíme.

Opravdu nechci, aby se moje děti musely prostituovat členstvím v nějaké „správné“ politické straně (či aktivistické organizaci) jen proto, aby moje vnoučata mohla studovat střední a případně i vysokou školu (jako moji rodiče). Opravdu zde nechci výběrová řízení, založená na faktorech irelevantních vůči pracovní kompetenci, byť by to tentokrát nebylo členství v komunistické straně, dělnický či rolnický charakter rodiny, angažovanost ve složkách Národní Fronty (atd.), ale „správné postoje“ k boji za klima, k imigrantům apod., „správný“ gender a preferovaná barva kůže (atd.). Opravdu zde nechci realizaci bezcenných ideologických nesmyslů, vymyšlených marxistofašisty z vedení EU na ovládání a ožebračování občanů, založených na pavědeckých žvástech hlupáků (kteří tomu věří) a hochštaplerů (u nichž se jedná o vědomý podvod).

Z tohoto důvodu opravdu na zeměpisný současný Západ nechci. Chci na Západ, jaký byl v době studené války, v 60. a 70.letech, než došlo k jeho marxistické demenci. V reálu je ovšem daleko snazší se vrátit k režimu, který tu byl někdy v polovině 90. let minulého století, kdy jsme se již vymanili z vlivu marxistického SSSR a ještě jsme nespadli do vlivu marxistické EU. Tento návrat by byl technicky uskutečnitelný snáze, stačilo by po odchodu z marxistické žumpy EU obnovit legislativu, jakou jsme kolem toho roku 1995 měli, což by se dalo udělat relativně snadno. Stačilo by škrtnout veškeré zákony a vyhlášky novější než z 31. 12. 1995 a potom cíleně budovat demokracii a tržní ekonomiku. Faktem je, že bychom se rázem stali západnějšími než celá „slavná“ EU.

Takže pokud patřit na Západ, tak na ten autentický, který existoval v dobách studené války, a ne na ten marxisticky zparchantělý, který je v té samé zeměpisné lokaci nyní. A v podstatě zřízení blízké takovému „Západu“ jsme tu měli v 90. letech, takže tažení na autentický Západ by se v podstatě rovnalo návratu ke stavu před přizpůsobováním naší politiky a ekonomiky za účelem vstupu do EUromarxistické EU.