Nevědí, nebo nesmějí vědět?

PETR HÁJEK

Opět dobré příznaky, doktore? Umírám na sto dobrých příznaků…,“ poznamenal se suchou ironií těsně před smrtí velikán německé literatury J. W. Goethe. Člověk před „vycestováním“ na Onen svět (není-li příčinou třeba náhlý úraz) obvykle sám nejlépe vnímá příznaky blížícího se „přechodu“. A nalévání sil nepravděpodobnou nadějí – jakkoli dobře míněnou – mu nepomůže.

Autor Fausta či Utrpení mladého Werthera nám tak (kromě celého obrovitého díla) jedinou větou zanechal upozornění na opodstatněnost zdravé míry skepse k toliko expertně věcným hodnocením situace před blížící se katastrofou (nebo katarzí – to záleží na duchovním založení, respektive na tom, kam kdo po smrti míří). A my v takové situaci dnes v Evropě trčíme.

Vzpomněl jsem si na ten slavný Goethův „bonmot“, když jsem pročítal některé reakce čtenářů a diváků na můj rozhovor s Michalem Svatošem. Než se však k dostanu k jádru věci, nelze si odpustit poznámku o paměti. Obávám se totiž, že pokud by se tento text dostal do rukou příslušníkům mladé generace (o níž pan Svatoš hovořil s mírným optimismem), absolutní většina by vůbec nevěděla, o čem je řeč.

Možná ještě jméno někde zachytili, ale třeba fakt, že „Utrpení“ vyvolalo vlnu sebevražd mladých mužů – tak byl tento román v dopisech ve své době masově čtený a sugestivní (v té naší už jenom čtený) – by vůbec nemohli pochopit. O dalších velkých jménech třeba naopak z ruské literatury (Dostojevskij, Zamjatin, Bulgakov), která jsme jako mladí hltali téměř „navzdory“, ani nemluvě. Nechci jen zmnožit známé konstatování. Ono totiž s výše řečeným úzce souvisí.

Nevědí, nebo nesmějí vědět?

Před pár dny se odehrála jedna hrozivá fraška: Na každoroční oslavu vylodění Američanů a Britů na francouzském pobřeží za druhé světové války nepozvali spojence – pro Hitlerův (a celé „Osy Berlín – Řím – Tokio“) pád nejdůležitějšího: Rusko, nástupce Sovětského svazu. Bývalý prezident Václav Klaus k tomu učinil poznámku, z níž si dovolím citovat:

„Druhá fronta v Evropě byla otevřena v červnu 1944, tedy celých pět let od zahájení druhé světové války a jen jedenáct měsíců před jejím ukončením. Je třeba za to Americe poděkovat, ale současně je třeba připomenout, že v té chvíli už byla válka prakticky rozhodnuta. Byla rozhodnuta na východě, do jisté míry i na jihu (dva dny předtím byl spojeneckými armádami obsazen Řím, a tím de facto skončil nejvýznamnější evropský pomocník Německa, Mussoliniho Itálie). Vojska Sovětského svazu už byla tisíce kilometrů od Moskvy, před Varšavou, a právě začínala operace Bagration, která měla více zaměstnat německé armády na východě. Říkal jsem to včera mladší generaci a ta přiznala, že to tak prostě a jednoduše neví.“

Přes (krvavý) kopírák

Včera a dnes jsme svědky obdobné frašky – ještě hrozivější: Takzvané mírové konference o válce na Ukrajině, kam opět nepozvali Rusko. Tedy zemi, proti níž Západ (tedy USA a jeho mnohohlavá ochočená saň jménem NATO) vede válku. Používá k ní nacistický režim, jenž přivedly k moci krvavým státním převratem (slavné liberálně-demokratické „hodnoty” náhle nebyly podstatné).

A když juntu východní část Ukrajiny (převážně ruskojazyčná) odmítla akceptovat, vytáhl proti ní s pravidelnou armádou – a začal vraždit. Tisíce povražděných civilistů – žen a dětí na místě prvním – náhle nic „špatného“ neznamenalo.

Velmi to připomíná současné vraždění desetitisíců žen a dětí v Gaze pravidelnou izraelskou armádou. Pochopitelně i (západní) interpretace je obdobná: Izrael se přece brání teroristickému útoku Hamásu.

Že původ (i Hamásu) je v okupaci palestinských území poté, co se po druhé světové válce splnil dávný sen sionistů (nikoli Židů, ti pravověrní to dodnes odmítají!) a na území po tisíce let obývaných Araby vytvořily vítězné velmoci násilím „židovský stát“ – to už Západ nechce vědět. Přesněji řečeno – nesmí se vědět. A kdo si to ještě nenechal vytlouci z hlavy, je prý antisemita. Ostatně to označení samo je vrchol zpitomělosti: Židé totiž Semité nejsou – na rozdíl od Arabů, kteří naopak semity jsou (viz kniha Genesis, kterou už ovšem nezná prakticky nikdo). Takže vlastně antisemity jsou Izraelci.

Stejná základna

Obojí – válka Západu proti Rusku ukrajinskýma rukama a krví i válka Západu proti arabskému světu (v tomto případě Palestincům) rukama izraelských sionistů – má stejný základ. Také na ten už většina zapomněla, respektive přijala jeho (absurdní) interpretaci: 11. září 2001 a domnělý útok „islamistů“ na dva mrakodrapy WTC v New Yorku (třetí budova spadla sama, zřejmě ze solidarity s prvními dvěma a jen „náhodou“ patřila tajným službám a jejich dokumentům, které tolik potřebovaly beze stopy zmizet).

A hned všichni věděli, že viníkem je Al-Kajdá, doslova Základna (vytvořená Usámou na přání Američanů proti Sovětům) – a už začaly války: Afghánistán, Irák, Libye… Do té doby žádný „islámský terorismus“ fakticky neexistoval (teror spolehlivě zajišťovaly hlavně Rudé brigády v Německu). Podobně i Židé a Arabové do vzniku Izraele byli největšími přáteli a bratry.

O životě a smrti ve vzduchoprázdnu

Tento „paměťový zmatek“ plodí chaos: O životě a smrti tisíců na ukrajinské frontě jedná (bez Ruska, Číny a fakticky i bez USA, prezident Biden rovněž nedorazil) stovka zástupců zemí, kteří s konfliktem nemají nic společného, ale k formální účasti se buď nechali „ukecat“ Západem, nebo to využívají k vlastní hře (typicky Turecko). A většinová (dospělá) západní veřejnost jim to baští – protože jejich propagandou vyzmizíkovaná paměť  ani necekne.

A na druhé straně, paradoxně, dnes už většinová (mladá, zdánlivě propagandou rovněž dokonale zmanipulovaná) část západní veřejnosti protestuje proti izraelskému vraždění. Kvůli tomu jistě Západ žádnou “mírovou konferenci“ nesvolá. Jen pošle na protestující mladé policii, zčásti je pozatýká, zčásti rozežene vodními děly (viz americké univerzity) – čímž to všechno ovšem jenom zhorší. Obojí.

Neboť obojí se vlastně odehrává ve vzduchoprázdnu, které Západ v poslední etapě své existence vytvořil usilovným odčerpáváním kyslíku, který po dva tisíce let dýchal: mocenského, duchovního i mravního.

Dnes se proto euro.americký Západ dusí – a předstírá, že záměrně. Je přece demokratický a liberální. Má své protipřirozené „hodnoty“, které si vymyslel jako nástroj útlaku neposlušných – pokud se nechtějí dobrovolně vzdát svých území, nerostného a dalšího bohatství, bez nichž se ve své imperiální podstatě zalkne. Vede války na všech stranách, po celém zemském povrchu má rozmístěny stovky vojenských základen USA (Izrael je ta největší z nich) – a připravuje pro případ kolapsu spuštění války definitivní. Protože Rusko dobýt nemůže, ale vyprovokovat ho k jaderné odpovědi možné je.

To není spor

O tom všem byl můj rozhovor s Michalem Svatošem. Některým čtenářům a divákům (ač jinak k mému hostu vyjadřují dlouhodobě sympatie) se nelíbilo, že navzdory všemu výše řečenému bezpečnostní expert nečekaně vyjádřil optimismus. Řekl, že vidí dobré příznaky, takže by prý vše nemuselo skončit (válečnou) „smrtí“: Mladí se prý probouzejí a z politického leva se přesouvají napravo, mírová konference ve Švýcarsku nemusí být fraškou, ale naopak umravněním Zelenského, prezident Biden není dementní, ale jen prodává své vyjednávací schopnosti, jež se Deep state nelíbí – a tak dále.

Někteří se mě dokonce ptali, jestli pan Svatoš „neuhnul“, protože mu třeba vyhrožují či ho naopak uplácejí. Sám jsem byl jeho „analýzou“ překvapen. Mile, protože jednak ho jako (neúplatného) experta uznávám, jednak mě nutí jít znovu do zdrojů – a přemýšlet o nich. Tedy přesně to, co „podvolení“ nikdy neudělají. Pro ty je pouze jediná (povolená) pravda. Nám nepodvoleným zbývá celý vějíř reality.

To neznamená, že se s hodnocením a optimismem Michala Svatoše ztotožňuji. Spíše naopak: Právě proto jsem si vzpomněl na Johana Wolfganga (s nímž mimochodem rovněž téměř ve všem podstatném nesouhlasím, ale rovněž jej uznávám). Jeho úvodem zmíněná téměř poslední věta na tomto světě, kterou tak trochu postavil celé své dílo na hlavu (ostatně byl to okultista a zednář – takže třeba mu na poslední chvíli už něco světlejšího „zavadilo o klobouček“), je mi však blízká.

Chci tím říci, že ani nejlepší experty nelze brát za slovo Páně. Za takové lze brát pouze… no – jen Slovo Páně. A zase: Bude spousta těch, pro něž je i tato věta nepřijatelná a hloupá. A přesto si v tom základním určitě nepřestaneme rozumět. Protože nejvyšší společný jmenovatel – záchrana národa a našeho tisíciletého státu – je nám společný.

Prostě – není to spor, ale tříbení. A jistě si o tom řekneme více v naší pondělní Tea party v 18 hodin, až se setkáme v přímém přenosu. I to je ovšem ode mě odvážná předpověď. Nevíme přece dne ani hodiny. Na tom bychom se shodnout mohli. Proto je platná tato “věštba” – podle mne (ať s tím někdo souhlasí či naopak) – pouze v případě, pokud dodám:

Dá-li Bůh.