Návrat k uhlí? Nutnost!

Uhlí je jediný zdroj energie, který nemusíme dovážet. Máme ho dost na desítky let, protože máme pořád ještě ložiska, která nebyla těžena a další jsou vytěžena jen zčásti. Veškeré technologie, jimiž můžeme pomocí uhlí zvládnout nedostatek dalších paliv, jsou navíc známé a vyzkoušené.

Co lze z uhlí dělat?

Z uhlí lze vyrobit plyn, a to dokonce dvojí:

1. Suchou destilací vzniká z uhlí svítiplyn, jehož výroba má u nás tradici od závěru 19. století. Jeho hlavní složkou je oxid uhelnatý, silně jedovatý, ale méně výbušný než metan, tvořící základ zemního plynu. Je také lehčí než vzduch. Všechny balóny, které létaly z Balonové arény na Jubilejní výstavě v Praze v roce 1891, byly plněny svítiplynem z pražské plynárny. V té době už osvětlovaly ulice, veřejné budovy i některé soukromé byty a domy plynové lampy. Současně vzniká plynárenský koks, použitelný jako palivo, redukční činidlo ve vysokých pecích apod.
2. Vedením vodní páry přes rozžhavené uhlí vzniká vodní plyn, což je směska vodíku, oxidu uhelnatého a dalších plynů. Používal se hlavně v průmyslových zařízeních, protože má vyšší potenciál redukovat různé látky než svítiplyn.

Uhlí lze „zkapalnit“.

Tato technologie je dobře známá, spočívá v redukci uhlí, hlavně hnědého, obsahujícího větší podíl „nedokonale zuhelnatělých“ látek v porovnání s uhlím černým, pomocí vodíku, za vysoké teploty a tlaku. Vznikají různé látky, část je jich kapalná. Kapalná frakce je použitelná jako „syntetický benzín“ a jezdila na ni za druhé světové války podstatná část německé armády. Jedna z výrob byla v Záluží u Mostu.

Pochopitelně, asi by se dalo „zkapalňovat“ i dřevo a patrně také mladší uhlí. V různých místech našeho území máme nedotěžená nebo netěžená ložiska lignitu. Bylo by to lepší využití této suroviny než její pálení, jaké se provádělo za socialismu, nebo ještě dříve.

Náhrada

Uhlím lze tady nahradit alespoň část plynu a pohonných hmot, což by znamenalo zcela jednoznačný přínos v situaci, kdy nevíme dne ani hodiny, kdy se přísun těchto látek dramaticky sníží nebo zcela zastaví.

Faktem je, že v průmyslových zařízeních by asi bylo možné upravit hořáky ze zemního plynu na svítiplyn nebo vodní plyn (svými vlastnostmi zemnímu plynu bližší). Alespoň v některých, dovedu si představit, že v jiných by to byl technický problém, ale ty by mohly přednostně dostávat to málo zemního plynu, co nám zbude. Navíc se podle odborníků dokonce musejí hořáky předělávat už při přechodu z ruského zemního plynu na norský (či americký).

Pokud se týká domácností – existuje řada spotřebičů, kde je přechod na jiný plyn záležitostí pouhé výměny trysky, dokážu si ale představit i to, že u některých to tak snadno nepůjde. Je ale možné, že by spotřebiče na zemní plyn „přežily“ příměs svítiplynu nebo vodního plynu do zemního plynu na úrovni procent či dokonce dolních desítek procent. Povolanou osobou k vyřešení této otázky je ovšem inženýr příslušné specializace, nikoli ekolog či odborník na „gender“. I takové snížení spotřeby zemního plynu by nám zcela jistě alespoň trochu pomohlo.

Samozřejmě, ideální by bylo začít co nejdříve těžbu v našich ložiscích břidličného plynu, což by nás učinilo nezávislými na importu této suroviny na celé roky.

Ekologická škoda?

Je mi líto, je exaktně spočteno, že vzhledem k únikům silně skleníkového metanu při těžbě a hlavně dopravě na dlouhé vzdálenosti je skleníkový efekt 1 kWh ze zemního plynu asi jedenapůlnásobný až téměř dvojnásobný (v případě dopravy kapalného zemního plynu tankery) oproti 1 kWh vyrobené pálením uhlí.

Z hlediska skleníkového efektu jako celku je tedy uhlí (a tím i jeho deriváty) ekologičtější než zemní plyn. Podpora výměny uhlí za zemní plyn, prosazovaná ekologickými organizacemi, je dána čistě komerčním napojením jejich vedení na producenty zemního plynu a potencovaná tím, že zemní plyn je prakticky jediné dostupné médium, schopné vyrovnávat chaotické výkyvy OZE, zapojených do elektrické sítě. Své pochopitelně udělá i nevzdělanost a hloupost řadových členů těchto organizací, k nimž se už benefity od producentů plynu nedostanou.

Náš zemní plyn by měl tu výhodu, že by nebyl dopravován na velkou vzdálenost, ani potrubím, ani tankery. Z tohoto důvodu by měl úniky při dopravě menší a mohl by z hlediska skleníkového efektu vyjít i o něco lépe než uhlí, nebo s ním alespoň srovnatelně.

Můžeme tedy být naprosto klidní: Pokud jde o „ohrožování Gai skleníkovými plyny“ není návrat k uhlí spojen se žádným zvýšením tohoto ohrožení, ale naopak s jeho snížením.

A co atom?

Atomová energie je jediná, která je dostupná v dostatečném množství a za rozumnou cenu (vychází o něco levněji než uhlí a více než desetinově oproti OZE při započtení všech nákladů s nimi spojenými). Pokud chceme skutečně bezemisní produkci elektřiny a dalších forem energie, nezbývá nám opravdu nic jiného než jádro. Přitom je to velmi levné, protože instalovaný 1kW v jaderném bloku stojí asi desetinu oproti 1 kW v OZE a na rozdíl od OZE běží cca 80 % doby své životnosti, zatímco fotovoltaický panel asi 14 % a větrník kolem 40 %. Navíc má jak větrná, tak i fotovoltaická elektrárna podstatně kratší životnost než jaderný blok. I ta využitelnost a životnost musejí být do korektního srovnání těchto zdrojů započteny.

Faktem je, že k dispozici jsou pouze modernější varianty bloků, jaké jsou v Dukovanech a v Temelíně. „Malé modulární reaktory“ se teprve začínají rozvíjet a je velká otázka, jaké se vynoří problémy při jejich provozních testech a jaký to bude mít dopad na termín jejich opravdu reálného nasazení do energetiky. Rád bych se mýlil, ale může se snadno stát, že dnes postavený „klasický“ jaderný blok dojde na konec své životnosti, než se stanou spolehlivým zdrojem. Také je pravděpodobné, že v přepočtu na kW výkonu či kWh vyrobené energie za celou dobu svého provozu budou dražší než klasický blok (čím menší zdroj, tím je zpravidla nižší jeho efektivita).

Pokud se týká jaderné fúze: Už od 50. let minulého století „bude k dispozici za několik let“. Rád bych se opět mýlil, ale je docela možné, že tento stav bude i na konci tohoto století.

Z tohoto důvodu podporuji co nejrychlejší výstavbu klasických jaderných bloků, jaké provozujeme bez vážnější nehody už desítky let. Obávám se, že čekání na „malé modulární reaktory“ nebo na „jadernou fúzi“, které prosazují některé organizace blízké ekologům, má jediný cíl:_Zabránit tomu, aby se tu něco postavilo a prohloubila se naše závislost na dovozu plynu, případně ropy. A jsme zase u oné práce ekologických organizací pro výrobce těchto komodit (v současné době především Rusko).

Jedinou rozumnou strategií pro nás je návrat k uhlí a maximální substituce touto energií všeho, co jen trochu jde. Ideální by bylo zahájit těžbu břidličného plynu, který by se nasadil tam, kde náhrada zemního plynu plyny, vyráběnými z uhlí, není technicky možná. Nemusíme si přitom dělat těžkou hlavu z „ekologie“, protože uhlí má (při řádném spočtení všech externalit) menší skleníkový efekt než zemní plyn dopravovaný ze vzdálených ložisek.