Mýtus o islamofobii

V posledních několika desetiletích došlo k nepopiratelnému nárůstu antisemitismu, který daleko předčil předsudky vůči jakékoli jiné menšinové skupině. A od strašlivého teroristického útoku Hamásu 7. října a následné války došlo k téměř čtyřsetprocentnímu nárůstu antisemitských incidentů po celých Spojených státech, včetně demonstrací probuzených pokrokářů a islamistů na univerzitních kampusech a ve velkých městech, kde protestující skandují antisemitská hesla a vyzývají k vyhlazení Židů.

Existuje na světě jiný národ, vůči němuž jejich vraždění, znásilňování a mučení vzbuzuje spíše nepřátelství než empatii?

Když se tisková mluvčí Bílého domu zabývala nárůstem antisemitismu během několika týdnů po útoku, vmísila do diskuse téma islamofobie, ačkoli se neobjevily žádné protestní davy požadující vyhlazení muslimů nebo zničení jakéhokoli islámského státu.

Na univerzitních kampusech ani na veřejných prostranstvích nedochází k vyhrožování muslimům ani Arabům, k jejich obtěžování nebo urážkám. Nejsou napadáni v kavárnách nebo na svých pracovištích levicovými hnědými košilemi a islamistickými zmocněnci. A žádná „skvadra“ Republikánské strany proti nim nechrlí nenávistnou rétoriku tak, jak to se znepokojivou pravidelností (a bez odsouzení Joe Bidenem) činí radikální demokraté proti Židům v sálech Kongresu.

Kampusy po celé zemi jsou vroucími kotli antisemitismu – nikoliv islamofobie; a skutečně, ti, kdo tvrdí, že jsou obětí údajného protimuslimského odporu, často nejhlasitěji obhajují násilí proti Židům a smrt Izraeli. Orgie nenávisti na akademické půdě přiměly Kongres k zahájení vyšetřování antisemitismu na akademické půdě, během něhož rektoři tří prestižních univerzit, Harvardu, MIT a UPenn, nechtěli říci, že výzvy ke genocidě Židů porušují pravidla chování na jejich univerzitách. Zda obhajoba genocidy představuje obtěžování, záleží podle nich na „kontextu“, ale může být porušením pravidel, pokud vede k činům.

Opravdu? Znamená to, že v Ivy League představuje šikanu pouze skutečná genocida?

Ačkoli představitelé elitních institucí tvrdí, že jim první dodatek zakazuje omezovat antisemitské demonstrace, zdá se, že nemají problém potlačovat projevy, které jsou v rozporu s agendou probuzení, např. tvrzení, že pohlavní identita je binární a biologická, schvalování posvátnosti tradičního manželství, upřednostňování bezpečnosti hranic nebo obranou rodinných hodnot. Nenávist vůči Izraeli a Židům je profesory obhajována jako antikolonialismus (ačkoli Izrael není koloniální stát), zatímco proizraelská obhajoba a židovská sebeobrana vyvolávají posměch a nadávky.

Skutečnost je taková, že na univerzitních kampusech ani nikde jinde nikdo nedemonstruje za genocidu Arabů nebo muslimů. Naopak existuje spousta záběrů, na nichž morálně pokřivení studenti vyzývají ke zničení Izraele a vyhlazení Židů. Progresivní apologeti by udělali dobře, kdyby porovnali odporné protesty, které omlouvají nebo schvalují, s pokojným proizraelským shromážděním, které se konalo v listopadu ve Washingtonu, kde nedošlo k žádnému násilí ani k požadavkům na ničí smrt nebo zničení.

Některé univerzity, které byly po 7. říjnu kritizovány za morální nevyhraněnost, se pokusily zachránit svou integritu svatouškovskými proklamacemi odsuzujícími antisemitismus i islamofobii – jako by chtěly naznačit, že Arabové a muslimové jsou na univerzitních kampusech napadáni stejně jako židovští studenti. Není tomu tak. Tato narážka však ilustruje, jak se pokrokoví akademici jednoduše nemohou přimět k tomu, aby přiznali, že antisemitismus je nejstarší a nejškodlivější ze všech nenávistí, protože by to bylo v rozporu s protiizraelskou propagandou a revizionistickou historií vyučovanou ve třídách.

Tím, že používají morální ekvivalenci a prezentují antisemitismus a islamofobii jako stejné pohromy, ponižují univerzitní administrátoři jedinečnost nenávisti k Židům, zamlžují židovskou historii a zříkají se odpovědnosti za ochranu židovských studentů. A vzhledem k toxickému prostředí, které umožňují, a bigotnosti, kterou pěstují, tito správci pravděpodobně vědí, že budou napadeni probuzenými studenty a vyučujícími, pokud jednoznačně odsoudí nenávist vůči Židům.

Zkoumání statistik amerických orgánů činných v trestním řízení ukazuje, že výskyt antisemitismu je v nápadném nepoměru k předsudkům vůči jiným menšinovým skupinám a jeho nárůst je zřetelně patrný u pokrokářů, univerzitního obyvatelstva a menšinových komunit. Vskutku prudce vzrostl během Obamových let, kdy obvyklou reakcí na protižidovské násilí bylo odklonit se od odsouzení islamofobie nebo pokárání Izraele. Četnost incidentů proti Arabům a muslimům bledne ve srovnání s útoky proti Židům, židovským institucím a Izraeli, ať už jsou analyzovány jako etnická nebo náboženská nenávist.

Analýza celkových statistik o zločinech z nenávisti, které zveřejnila FBI v roce 2019, ukázala, že míra viktimizace Židů je 13,8, zatímco u muslimů 6,3 a u Afroameričanů 5,4 na vzorek 100 000 obyvatel (podle American Enterprise Institute v roce 2021). To znamená, že Židé, kteří jsou nejmenší menšinou z těchto tří, byli více než dvakrát častěji obětí trestných činů z nenávisti. A při vymezení v závislosti na náboženské identitě podle FBI v roce 2022 představovaly trestné činy z nenávisti vůči Židům 55 % všech nahlášených incidentů, zatímco u muslimů to bylo pouze 8 %. Židé trpěli náboženskými trestnými činy z nenávisti podstatně více než muslimové a výrazně více než všechny ostatní náboženské skupiny dohromady.

Tyto trendy pokračují v nezmenšené míře, přičemž k současné explozi protižidovské nenávisti došlo poté, co byl Izrael napaden Hamásem, ale ještě předtím, než provedl odvetu. Nelze ji tedy přičítat na vrub falešným tvrzením o nepřiměřené izraelské odvetě (protože k žádné reakci dosud nedošlo), ale spíše vrozené nenávisti vůči Židům. Studenti, kteří začali s antisemitskými, nacistickými demonstracemi při prvním pohledu na židovskou krev, se chovali jako žraloci kroužící ve vodě kolem zraněné kořisti. A vedení univerzity udělalo jen málo, aby jejich vládu zastrašování a teroru zastavilo nebo ochránilo jejich oběti.

Naproti tomu údajné šíření islamofobie je politickou pohádkou, kterou si vymysleli islamisté a jejich pokrokoví spojenci, aby islám vykreslili jako utlačované náboženství a muslimy jako utlačovanou barevnou menšinu. Skutečnost je však taková, že muslimové se neidentifikují podle rasového nebo etnického původu jako Židé a s přibližně 1,8 miliardy obyvatel světa nepředstavují globální náboženskou menšinu.

V konečném důsledku nejsou ani původními obyvateli celého Středního východu a velké části Evropy a Asie, kde dnes žijí. Zatímco arabsko-muslimská kultura byla historicky původní na Arabském poloostrově, díky svaté válce a dobývání počínaje prvním islámským stoletím se rozšířila daleko za jeho hranice. Proto tím, že sami sebe líčí jako pronásledovanou menšinu a označují Izrael za „koloniální“, promítají svou vlastní expanzionistickou minulost do Židů, jediného národa, který je ve své vlasti skutečně původní.

A tyto pravdy se jasně odrážejí v historických záznamech.

Džihád přišel na Pyrenejský poloostrov v osmém století a poté obsadil další části Evropy včetně Balkánu. Stejně brutální jako křižáci vůči bezmocným Židům byli arabští muslimové, s nimiž bojovali, ozbrojenými protivníky, jejichž předkové rozpoutali svatou válku v Evropě o staletí dříve (která trvala až do bitvy u Vídně v roce 1683). Nejstarší křesťanskou odpovědí na džihád ve Španělsku a Portugalsku byla reconquista, která první křížové výpravě předcházela o dvě století. Ačkoli pozdější křižáci mučili a povraždili myriády Židů ve svém středu, jejich agrese proti arabsko-muslimskému světu, který měl vlastní expanzionistickou historii (a vojenskou tradici), byla značně odlišnou dynamikou.

V důsledku toho neexistuje žádná podobnost mezi zacházením křesťanů s muslimy a Židy v křesťanském ani islámském světě. Pravdivé není ani tvrzení, že islám se k Židům choval benevolentně. Ačkoli v různých dobách existovaly na různých místech ostrůvky tolerance, Židé byli v obou světech vždy podrobováni a často zneužíváni vládnoucími a náboženskými autoritami. Snaha vykreslit historii protimuslimské diskriminace analogicky k židovskému útlaku je tedy nepřesná a nepoctivá, zejména s ohledem na to, jak byli Židé pod islámem pronásledováni.

Stejně jako nepřátelé Izraele vtiskují revizionistickému palestinskému mýtu falešný původ tím, že popírají židovskou historii, vytvářejí z plezíru obraz arabsko-muslimské oběti, který má pochybný historický základ. Iluze zuřivé islamofobie představuje pokus přivlastnit si židovské utrpení a zastřít dějiny džihádistického podmanění a dobývání.

Záměrem je zlehčit utrpení Židů, jejich lidskost a národnost; například tím, že se slovo „judeofobie“ nahradí slovem antisemitismus. „Judeofobie“ je však zavádějící termín, který naznačuje, že Židé jsou nenáviděni pouze pro svou víru, zatímco ve skutečnosti byli v průběhu dějin pronásledováni také kvůli dědictví, etnickému původu a původu. Při holocaustu nešlo o vymýcení náboženské víry, ale o fyzické vyhlazení Židů jako národa. Nacisté vyhlazovali Židy bez ohledu na to, zda byli věřící, sekulární, ateisté, komunisté nebo pokřtění – víra s tím neměla vůbec nic společného.

Děsivé je, že stejný genocidní impuls se projevuje i na dnešních univerzitních kampusech, kde středověkou karikaturu Židů jako ztělesnění zla tvrdě prosazují indoktrinovaní studenti a bezohledně ji umožňují administrátoři. Ale na druhou stranu, jak moc se to liší od 30. let 20. století, kdy antisemitismus na akademické půdě vládl?