Mnichov II?

Sešla se konference v Mnichově, která by řešila mír na Ukrajině jejími územními ztrátami a závazkem, že nebude nikdy (tj. alespoň v dlouhodobé perspektivě) přijata do NATO. Někteří v této souvislosti píší či hovoří o Mnichovu II (ten první se odehrál v roce 1938 a týkal se nás). Je to reálné?

Porovnání

Československo se v roce 1938 chtělo a mohlo bránit, pokud by mu západní mocnosti, Francie a Velká Británie, nehodily klacek pod nohy podpisem Mnichovského diktátu.

Občané ČSR vzorně mobilizovali a jevili vůli republiku bránit. Ukrajina se sice brání, ale přes veškerou pomoc ze zemí EU, případně bidenovských USA, není s to se ubránit. Rusko postupuje stále rychleji a odhodlání Ukrajinců, a zejména mužů „jatečného věku“, neustále klesá. Problémem Ukrajiny nejsou zbraně a finance, ale občané, ochotní ji bránit.

Ve Francii i Velké Británii se sice těžkopádně, ale přece rozvíjela jakási zbrojní výroba, která po podepsání Mnichovského diktátu byla zrušena a cosi se na tomto poli začalo dít až po napadení Polska (oba státy také po Mnichově snížily počty vojska, což přispělo jednak k tomu, že Polsku nepřišel nikdo na pomoc, jednak i k „bleskové“ porážce Francie). V zemích EU se zbrojní výroba potácí kolem velmi nízkých, a naprosto pro podporu bojujícího státu nepostačujících, hodnot. Veškerá materiálová podpora se děla vyprazdňováním zbrojních skladů členských států EU a poté sháněním zbraní a munice kde všude možně po světě. Že se nakupovaly i naprosto předražené šmejdy, je pro ekonomické prostředí EU charakterizující.

Pro EU je charakteristické i to, že když se naši iniciativní občané složili na podporu získání dronů pro Ukrajinu, tak začali být vládou taháni po soudech. Asi nic nevysvětluje podstatu pomáhání EU Ukrajině lépe, než tato epizoda.

Green Dealová impotence

EU je v zajetí naprosto nesmyslného Green Dealu, založeného na vědecky opakovaně vyvrácených nesmyslech o globálním oteplování, způsobovaném antropogenním oxidem uhličitým. Je také prokázáno, že Green Deal byl v Bruselu prosazován lobbisty, napojenými na Rusko. Zpětně se dá konstatovat, že tato činnost byla jedním ze způsobů přípravy Ruska ke vpádu na Ukrajinu.

Je naprosto jedno, zda spekulanti s emisními povolenkami, solární a větrní baroni a další lidé, jimž Green Deal umožňuje bezpracné parazitování na společnosti, tak činí pouze za účelem osobního obohacení, nebo zda mají vazby na Rusko, pro které je tato činnost vysoce užitečná. A je jedno, zda věří na „záchranu světa“ svými aktivitami, nebo zda dobře vědí, že je to celé jen podvod, který jim umožňuje bezpracné zisky. Zásadní důležitost má fakt, že jejich aktivitami EU zimpotentněla takovým způsobem, že si ji Rusko v podstatě může namazat na pár jednohubek a schramstnout.

Nelze si nevzpomenout, alespoň člověku mé generace ne, na Leninovo dílo „Stát a revoluce“, v němž autor (mimo mnoha jiného) píše, že buržoasie ráda prodá proletářům i provaz, na kterém ji proletáři oběsí. Zablokování jakýchkoli snah o racionalizaci chování EU v souvislost se vpádem Ruska na Ukrajinu má naprosto stejný charakter. Lidé, bojující proti jakékoli racionální reakci na politickou a vojenskou situaci, budou dál dojit EU a její členské státy o dotace na jimi provozované nesmysly, či těmto státům a EU pouštět žilou spekulativním zdražováním emisních povolenek. A budou tak činit ještě v době, kdy před jejich domy budou zaparkované ruské tanky a ruští tankisté se pustí do znásilňování jejich manželek a dcer.

Už víc než tisíc dnů jsme měli na to, abychom se přesvědčili, že pro provozovatele Green Dealových aktivit je jakýkoli náznak racionální reakce na vpád Ruska do Ukrajiny a ohrožení dalších států tabu, byť by měl svět kolem nich, i s nimi a jejich rodinami, totálně zhynout. A již více než tisíc dní měli politici EU na racionalizaci jejího chování.

Důsledek

Důsledek Green Dealové impotence je jasný: Nepomůžeme nijak moc Ukrajině. Ne proto, že bychom nechtěli, ale proto, že vedení EU i jednotlivých členských států je ve vleku aktivistů, bojujících „za klima“, bez ohledu na následky těchto aktivit. Protože nejen v kriminalistice, ale i v politice platí ono CUI BONO, nebo CUI PRODEST, je vcelku jasné podezření, že celý Green Deal, je ruský projekt, a že invaze na Ukrajinu je jeho dítkem, narozeným v době, kdy se už stalo zřejmým, že racionalita v jednání EU bude totálně potlačena a nahrazena bezcenným blábolením o „záchraně planety“.

Proto dosud nebyla nijak zvýšena zbrojní výroba. Naopak, zbrojovky jsou podle Green Dealu totálně fuj fuj, protože produkují spousty oxidu uhličitého, „aniž by z nich byl jakýkoli užitek“. Což si myslí aktivisté, kteří navzdory humanitnímu vzdělání mají pětku z historie. Faktem je, že až do Mnichova jely československé zbrojovky naplno a připravovaly se k zásobování armády v případě války. To je rozdíl mezi Československem, ohroženým hitlerovským Německem (Mnichov I) a EU, „vedoucí válku“ s Ruskem (Mnichov II).

Dokud nedojde ke zrušení Green Dealu, nebo alespoň k jeho dočasnému pozastavení, nemá cenu blekotat o podpoře Ukrajině, protože ta se prostě konat nebude, a to na základě známého přísloví „z dlaně chlup nevytrhneš“.

Mnichov II se tedy od Mnichova I liší tím, že současná EU je naprosto vojensky a ekonomicky impotentní a nemá nejmenší možnost Ukrajině pomoci. S trochou nadsázky: pokud dojde k vytvoření demilitarizované zóny v linii fronty mezi Ruskem a Ukrajinou a k nějakému jejímu střežení vojáky EU, budou moci být vojáci této organizace vybaveni leda špuntovkami, případně pověstnými čepicemi (na utloukání nepřátelských vojáků), protože nic jiného k boji s nepřítelem mít nebudou. A pokud se Putinovi, nebo nějakému jeho nástupci, uzdá, že rozšíření přímého vlivu Ruska na západ je pro něho výhodné, tak vezme ceremoniální jednotky, pochodující parádemaršem, jimž budou do kroku zpívat za nimi pochodující Alexandrovci, a takto dojde až k Severnímu moři a Atlantiku. Protože máme Green Deal, i za cenu našeho totálního zničení.