Mlčeti zlato, zlato, zlato

Dále odkazovaný příběh rozhodně stojí za přečtení. Jeho základem je soudní zpravodajství od Okresního soudu v Klatovech.

Seběhlo se asi následující. Otec (31) svěřil dceru (3) babičce. Babička jim vařila oběd. V nestřeženém okamžiku si tříletá vnučka přistavila ke sporáku židli a převrhla na sebe kastrol s omáčkou. Tím si přivodila popáleniny na 20 % těla a stav vyžadující lékařskou intervenci. Zranění se však obešlo bez následků. Asi si řeknete, že rodina měla obrovskou smůlu a že by měli být všichni rádi, že to nedopadlo hůř. Jenže ono to mohlo dopadnout hůř. Otec byl státní žalobkyní Katarinou Pekovou obviněn z přečinu těžkého ublížení na zdraví v nedbalosti, protože slovy paní státní zástupkyně:

„Zcela lehkovážně předpokládal, že jeho matka jako starší osoba zastane najednou jak vaření tak péči o takto malé dítě, jehož pohyblivost a schopnosti evidentně nebyla schopna dostatečně odhadnout,“

Paní státní zástupkyně Katarina Peková, kterou pravděpodobně nikdy babička nehlídala, když byla malá, svoji úvahu následujícím způsobem rozvedla:

„Toho si měl být obžalovaný jako rodič dítěte, který s ním byl v denním kontaktu, vědom. Přitom mu nic nebránilo v tom, aby nezletilou vzal sebou na zahradu, kde pracoval a kde mohla být v jeho přítomnosti.“

Bylo by jistě legitimní se pozastavit nad tím, jaký účel vlastně plní takové trestní stíhání, protože tato událost zcela jednoznačně spadá do sféry toho, čemu se říká „nešťastná náhoda“. Rodina už byla potrestána dostatečně tím, že se jim opařilo dítě a na první dobrou se běžná mysl vzpírá pochopit, co si tady státní spravedlnost dokazuje a jaký veřejný zájem chrání. Nicméně úvaha tohoto typu je celkem nadbytečná, protože kdo se vyzná v tlačenici, ten dobře ví, že zde operuje zlovolná a slizká organizace tvořená fízly a státními zástupci, kteří jsou jednak motivováni podle počtu úspěšně „odstíhaných“ osob a také dobře ví, že neexistují nevinní, pouze nedůsledně stíhaní. Takový fotr od rodiny je pro ně ideální cíl. Ten nepřijde k podání vysvětlení s týmem advokátů v drahých oblecích a s konexemi v nejvyšších patrech justičního aparátu.

Jenže tenhle pán předvedl, jak se na ty zmrdy musí.

On totiž důsledně využil svého práva nevypovídat a s ním celá rodina.

Výsledkem byla důkazní nouze a soud ho musel nechat jít bez trestu. Samozřejmě, jako všude, i zde bylo určité zbytkové riziko v podobě záchranářů. Ti samozřejmě zpívali jako kanárci, protože my jsme přece všichni IZS, s policisty jedna ruka, „spravedlnosti“ musíme pomoci a olízat OČTŘ řiť. Při čtení článku mě v souvislosti s nimi napadlo toliko slovo „verbež“. Nicméně i přes známky služební horlivosti a loajality ke státu nedělali nic jiného, než reprodukovali různé výpovědi z doslechu, což lze těžko označit za procesně přípustný důkaz.

Zkusme se zamyslet nad tím, jak by za této situace reagovalo 95% populace. Jouda by se dostavil na fízlárnu a začal by mluvit. Já nevěděl, že babka vaří omáčku. Já nevěděl, že ji vaří na té plotýnce hned vepředu sporáku. Já nevěděl, že ta omáčka je tak horká. Já nevěděl, že ta bába bude tak pomalá a dceru včas nezastaví, ona už mi nějakou dobu připadá nějaká senilní. Že já raději to dítě nevzal na zahradu. Jedna každá taková věta by mu přitížila, protože by všechny pomohly státní zástupkyni Katarině Pekové vyztužit její spekulace o nedbalosti, které by vlastně přestaly být spekulacemi. Byla by z toho nakonec velmi solidní nedbalost: Věděl, že k opaření může dojít, ale bez přiměřeného důvodu spoléhal, že nedojde a sám to procesně použitelně řekl. Co si lze přát víc, když děláte pro stát a platí vás za to, abyste nastrkal co nejvíc lidí do basy.

Vymrdat s fízly vyžaduje značnou míru sebedisciplíny. Většina lidí má tendenci před policajty své jednání omlouvat a vysvětlovat, protože jsou příliš slušní. Odolat tomuto nutkání vůbec není snadné, fízlové to vědí a vaši slušnost použijí proti vám.

Je třeba vyzdvihnout, že v tomto případě nevypovídal nejen obviněný, ale i rodinní příslušníci, kteří se za něj postavili a de facto jej chránili před státní „spravedlností“.

Nemalou občanskou odvahu prokázal i soudce Jan Kasal, který se vyslovil v tom smyslu, že si není jistý, zda by obžalovaného odsoudil, i kdyby všichni vypovídali, protože mu konstrukce žaloby připadala neúnosná. Musím mu dát za pravdu, že přinejmenším výše citované úvahy paní státní zástupkyně jsou pouhými dohady a projevem přebujelé fantazie. Z toho, že je babička stará, jistě nelze dovozovat, že není s to dohlédnout na dítě (zvláště když nás provládní média formou článků na objednávku ujišťují, že člověk je schopen pracovat do 75 let a proto je třeba posunout věk odchodu do důchodu, protože mezitím stát důchody rozdal na odměnách úředníkům, učitelům, fízlům a postavil za ně cyklostezky) a také je extrémní duchaření spekulovat, že na zahradě je bezpečněji než v kuchyni. Kdyby dcerka na zahradě zakopla o pařez a udělala si bouli, žaloba by oproti tomu tvrdila, že měla zůstat v kuchyni, protože je tam bezpečněji než na té nebezpečné zahradě. Na základě něčeho takového se taky strkají lidi do basy. Je to ostudné a divím se, proč paní státní zástupkyně Katarina Peková nechodí na veřejnosti kanály, protože mě nenapadá, který psychicky zdravý jedinec by tak absurdní konstrukt akceptoval.

Kdykoli si pustíte před fízly pusu na špacír, budete toho dříve nebo později litovat. Z tohoto pravidla neexistuje výjimka. Nemluvte s policií, odmítněte vypovídat. Pro podporu absurdních obvinění zdeformovaných přemotivovaných státních zástupců nechť si shánějí důkazy kde chtějí, je jich tady na to dost. Budete rádi, že jste to udělali.